Ohad Naharin: Jsem připraven nabídnout, jste připraveni přijímat?

Ohad Naharin Foto: Vojta Brtnický

Autor Kristina Soukupová

Přijel jste do Prahy dva dny před premiérou vaší choreografie Decadance, kterou uvádí balet Národního divadla. Zúčastnil jste se zkoušek… Jaký je váš dojem?
Když sleduji zkoušku, přemýšlím, jak bych mohl představení a tanečníkům pomoci. Byli dobře připraveni, pracovali s nimi tři různí asistenti. Během těch dvou dnů jsme udělali mnoho smysluplné práce. Jsem opravdu rád, že jsem přijel. Změnili jsme trochu prostor a s tanečníky jsem také udělal nějaké úpravy. Choreografii znali, ale řekl bych, že jejich těla v ní nebyla úplně „doma“. Chtěl jsem, aby se cítili „jako doma“, a myslím, že teď tomu rozumějí a jsou schopni se cítit svobodně, i když jsou nějakým způsobem limitováni. Všichni jsme nějak limitováni. Mohu být daleko od dokonalosti, ale přesto mohu dosahovat vynikajících výsledků. Tak se teď, myslím, cítí, což je dobré. Přijel jsem sice jen na dva dny, ale opravdu jsem si to užil a něco si z toho setkání odnesl – něco, co obohatí i můj vztah s mými tanečníky.

Jaké to pro vás je, když vaše dílo tančí interpreti, kteří nejsou trénovaní v gaga, pohybovém jazyku, který jste vyvinul?
Naše těla mají mnoho společného. Když má někdo talent a jeho tělo je dobře trénované v jiné technice, můžeme vytvořit mosty. Hodně toho, co děláme v gaga, není naučit se něco nového, ale otevřít něco, co vždy existovalo uvnitř nich samotných. A tento akt otevření může být velmi rychlý, v pěti minutách můžete změnit něčí vnímání jeho talentu. Je to hodně o imaginaci. Jejich těla už jsou krásná, trénovaná, silná, mohou být velmi explozivní i všechno ostatní.

Jak pociťujete, když choreografie začne „žít svým vlastním životem“?
Pro mě je to vždy dobrý moment, když mé dílo začne žít svým vlastním životem. Je to nutný pocit. Dílo už je mimo mou kontrolu. Je to něco, co se mi nelíbí, ale zároveň chápu, že je to důležité. Mohu být frustrován, když tanečníci nepoužívají – nebo nechtějí používat – informace ode mě, nebo nemají čas se učit. Pokud ale cítím, že tvůrčí proces byl dostatečně dobrý, akceptuji kompromis, jenž je součástí života. Vše je daleko od dokonalosti, to pociťuji i u sebe, u svých tanečníků, ve všem. Ale to neznamená, že nemůžeme vytvořit smysluplné momenty, ty momenty, kvůli kterým tančíme a žijeme.
Zrovna před dvěma dny jsem měl premiéru v Izraeli. Bylo to dobré, ale všichni víme, že je to vlastně začátek a určité pokračování procesu.

Své nejnovější představení přivezete do Prahy velmi brzo po premiéře. Jaké to je?
Mně se to líbí, a to hlavně proto, že tvůrčí proces s mými tanečníky byl výjimečný. Obvykle nejsem během premiéry vůbec uvolněný a přeji si, aby na ni nikdo nepřišel a všichni počkali dva měsíce, než se přijdou podívat. Tentokrát jsme před premiérou dospěli do stavu, že jsme připraveni, že chceme a potřebujeme ukázat, co jsme vytvořili, abychom se mohli posunout. Je dobré se podělit o tento pocit i u vás. Nakonec ale nezáleží na tom, jestli to je v Jeruzalémě, v Praze či v Drážďanech. Pro nás je důležitý svět toho představení, a ne zeměpisná poloha jeho uvedení.

Můžete tedy více přiblížit vaši premiéru Last work, která bude uvedena na závěr festivalu Tanec Praha? Jaké spolupracovníky jste si vybral?
Nejdříve jsem objevil skvělého hudebního skladatele Grischu Lichtenbergera z Berlína. Poslouchám hodně hudby a vlastně teprve před půl rokem jsem poprvé slyšel nějaké jeho věci a moc se mi líbily. Tak jsem mu napsal a za dva týdny jsme spolu začali pracovat. Je mu třicet, skládá elektronickou hudbu, ale má rád Šostakoviče, Stravinského a je velmi otevřený, zvědavý. Nikdy předtím pro tanec neskládal. Bylo opravdu zajímavé s ním pracovat, pozvedl celý hudební aspekt díla, a tím i celé představení.          
Světelný design dělal jako obvykle Bambi (Avi Yona Bueno), už s ním dělám 25 let, je úžasný. Kostýmy vytvořila matka mého dítěte (smích). (Eri Nakamura, pozn. red.) Šila už od té doby, co jsem ji potkal, a má skvělý vkus. Udělala určitá rozhodnutí, která bych já nikdy neudělal, a tak mi vlastně trochu svým způsobem ukázala mé vlastní dílo, opravdu ho ovlivnila a povznesla.
Se všemi spolupracovníky fungovalo dobré proudění energie. Jedinou krizí, která nastala, bylo mé zdraví – v polovině zkoušení jsem onemocněl. Nakonec i to ale bylo přínosem pro tvůrčí proces.
Výjimečným na přípravě tohoto představení byl za prvé vztah s tanečníky, který nám dovolil v krátké době najít koherentní pocit, co chceme dělat. Je to vybavení tanečníků, které je stále bohatší a umožňuje jim se ihned stát lepšími „interprety“ díla. Neučíme se nejdřív jen kroky. Od počátku jsou schopni vyjádřit něco, co jde dále než moje kroky. Mohl jsem to představení ukázat klidně měsíc poté, co jsem ho vytvořil, ne jako dokončené, ale jako něco zajímavého k vidění, dosti odlišné od aktuální verze.
Myslím, že jde také o to, nedovolit mému egu, přestože ho mám, mě ovládnout, ale nechat převládnout jiné, důležitější věci. Idea poddání se, odevzdání se, je totiž srdcem gaga. Už to není filozofie, je to styl života, pro nás všechny. Mohu cítit, že je představení vážně dobré, ale je to hodně o vaší schopnosti vidět, co nabízím. Myslím, že mohu nabídnout něco dobrého. Jsem připraven nabídnout, jste připraveni přijímat?

Vaši tanečníci pracují v tanečních sálech zcela bez zrcadel… Proč je to pro vás tak důležité? Probíhaly tak i zkoušky baletního souboru Národního divadla?
Ano, zrcadla jsme u vás zakryli. Mám to ve smlouvě – nedovolím proces zkoušení se zrcadly. U nás je prostě nemáme, tak je nemusíme zakrývat. Zrcadlo není špatné pro mě nebo špatné pro mé tanečníky. Zrcadla jsou prostě špatná pro tanec. Tečka. To není tvrzení, to je fakt. Opravdu. Kazí duši tanečníka, brání mu vnímat jeho součásti. Když máte velké dovednosti v jakékoli profesi, třeba v chirurgii, nepoužíváte zrcadla a víte přesně, co děláte, s veškerou jemností a přesností. V tanci z nějakého důvodu, narcistního či plynoucího ze závislosti, nevím, se ze zrcadla stala nutnost. Je to opravdu rušivé. Jakýkoli opravdu dobrý tanečník se vyhýbá zrcadlům. Navíc je to pak vidět na jevišti, že někdo zkouší před zrcadly. Nepropojují se se svými emocemi, ale pouze s tím, jak vypadají. Musíte cítit, jak vypadáte… Srdcem gaga je „poslouchej své tělo před tím, než mu řekneš, co má dělat“. Snažím se všechny ovlivnit, aby zakrývali či neměli zrcadla, ale je to velmi těžké, protože lidé jsou zaseklí v myšlence, že zrcadla jsou nezbytná. Potřebujete vědět, kde jste v prostoru, jaká je vzdálenost jednotlivých částí vašeho těla. Pak můžete naslouchat struktuře, cítit explozivní sílu a vytvořit ten nejpřesnější, krásný tvar, bez nutnosti ho kontrolovat, protože ho cítíte. Cítíte, jestli vaše ruka je paralelně nebo jiným směrem, cítíte to ve vztahu k prostoru. Souvisí to také s viděním světa ne přes svůj vlastní obraz. Neměli byste přece vidět sebe, když se díváte na svět. Pokud se ale díváte do zrcadla, je to jako vidět svět a sebe. Nepatříte přece do toho, co vidíte. Takže je to vlastně i logicky špatně.

Festival Tanec Praha nabídne dvě lekce gaga, jednu pro tanečníky a druhou pro veřejnost. Jak se lekce liší a z jakého důvodu je pořádáte i pro netanečníky?
Důvodem, proč je pořádáme, není to, že se liší, ale naopak to, že jsou si podobné. A to v tom, že my všichni se dokážeme napojit na váhu svého těla. Všichni se potřebujeme napojit na proud energie v našem těle, potřebujeme se poddat, vypustit explozivní energii, používat rychlost, cítit strukturu, spojitost mezi požitkem a úsilím, schopnost smát se sami sobě. Všichni máme nějaké schopnosti, můžeme být rychlí, můžeme být pomalí, můžeme být zablokovaní nebo nám může energie proudit tělem. To vše nesouvisí s tím, zda vystupujete na jevišti. Všichni také máme představivost a jsme schopni vášně. Toto propojení vášně, dovedností a imaginace je společné všem. Když to pak použijete do jasné formy jako tanečník, můžete své schopnosti zvětšit. Gaga tomu pomáhá. Je hodně o jemnosti, o delikátních malých gestech. Zároveň však pomáhá objevit vaši výbušnou sílu. Tu můžete objevit, pouze když jste jemní. Musí dojít ke kolapsu, abyste se začali hýbat. Když se tomu věnujete každodenně a neustále, tělo se promění, váš postoj a přístup se změní.'
Ještě před tím, než jsem začal tvořit choreografie, už od nejzazší doby, co si pamatuji, jsem naslouchal svému tělu. Začal jsem tančit ve 22 letech, takže jsem se nikdy nedíval do zrcadel, vnímal jsem. Díval jsem se, jak se jiní lidé hýbají, jak se zvířata hýbají, jak mosty nesou svou váhu, to vše mě fascinovalo. Když jsem pak začal choreografovat, potřeboval jsem jazyk, kterým bych se dorozuměl s tanečníky. Neměl jsem ho a hodně jsem s tím zápasil. Tak jsem ho začal vyvíjet, sám a také spolu s tanečníky. Vývoj gaga souvisí spíše s různými etapami mého života. Důležitá etapa nastala po mém návratu do Izraele, když jsem plně převzal vedení skupiny, a dále potom, když jsem začal pracovat s netanečníky. To za mnou jednou přišla naše kostymérka po představení a řekla: „Chci tančit.“ Já řekl: „O. k., zítra v 9.15.“ A druhý den přišla spolu s dalšími dvěma kamarádkami a takto jsme se scházeli dvakrát týdně celý rok. Začal jsem tedy pracovat s netanečníky, navíc jsem v té době v company učil jen jednou týdně, jinak měli klasický tanec. Toto období bylo důležité, rozvíjel jsem nový jazyk a tanečníci si nakonec řekli, že nechtějí balet, ale gaga. A na to jsem čekal.

Zmiňoval jste, že nezáleží na tom, kde představení hrajete. Jak důležité je však pro vás místo, kde svá díla tvoříte?
Velmi důležité. Souvisí to s velkým citovým vztahem a pocitem, že jsem doma. Cítím také závazek vůči svým tanečníkům – netvořím choreografie v žádném jiném souboru, pouze se svým. Jiné soubory hrají jen má starší díla. Mám pocit, že mohu ze sebe dostat to nejlepší pouze s lidmi, které jsem kolem sebe shromáždil. Zároveň také silně cítím, že potřebuji žít v Izraeli. I přes to, co se tam děje.

Ohad Naharin je etablován jako jeden z předních světových choreografů. Roli uměleckého ředitele Batsheva Dance Company přijal v roce 1990. Následně se mu podařilo díky odvážné kurátorské vizi a výraznému choreografickému jazyku posunout soubor do nové éry. Je rovněž tvůrcem inovativního pohybového jazyka gaga, kterým obohatil svou neobyčejnou choreografickou invenci, revolučně proměnil technickou průpravu souboru a stal se mezinárodně rostoucí silou na širším poli pohybové praxe pro profesionální i laické tanečníky. Batsheva Dance Company založila v roce 1964 baronka Batsheva de Rothschild, která k vedení souboru pozvala jako první Marthu Graham. Od roku 1989 sídlí Batsheva Dance Company v Suzanne Dellal Centre v Tel Avivu.