Nela H. Kornetová: „Netrápím se tím, do jakého žánru patřím“

My own private picture (Nela H. Kornetová). Foto: Jan Hajdelak Husták.

Autor Hana Strejčková

Vaše umělecká cesta vyznívá jako životní postoj, jako existenční potřeba, jako vaše zcela nedílná součást. Dá se vůbec s ohlédnutím do minulosti pojmenovat počátky?
Myslím si, že u mě to nebyla ani tak otázka výběru, ale že jsem již odmala takovou byla. Možná to byla moje přirozená strategie přežití. Když jsem byla malé dítě, zjistila jsem, že když člověk nemluví jen za sebe, ale komunikuje skrze divadlo, může promlouvat k více lidem a dá se tak i dobře přežít, například spolužáci ho nebudou šikanovat. A pak mě divadlo jako způsob sebevyjádření odjakživa naplňuje. To snad není ani motivace, ale instinkt. To, co dělám, mě baví a dává mi smysl. Stýkám se s různými lidmi, přemýšlím, co zkoumat a v čem se dál a dál vzdělávat, což je neskutečně naplňující.

Když jste se v mládí začala věnovat zájmové divadelní činnosti, co vás na ní přitahovalo, komunita, vyjadřovací jazyk divadla nebo…?
Myslím, že obě roviny, že ani jedna nevylučuje druhou. A dodneška je to pro mě stejné. Když pominu dětství, tak my jsme jako skupina dospívajících dostali v Domě dětí a mládeže v Kopřivnici výjimečnou možnost pracovat sami bez vedoucí. Bylo to období, kdy jsme si utvářeli pojetí světa, a díky tomu jsme mohli mluvit o tom, co nás zajímá, tíží, trápí nebo nad čím přemýšlíme, a to byla „mega“ motivace hledat způsoby jak. Zajímaly nás i prostředky, kterými naše témata vyjádřit. A nebylo to vůbec jen slovem, ale hodně pohybem, videem, zvukem a nástroji, které jsme skoro neovládali. Ale ta fascinace ve formální i tematické rovině byla důležitá a velká. Navíc jsem pracovala s vrstevníky, kteří řešili nebo je zajímaly stejné věci.

A i nadále se obklopujete inspirativními lidmi, s nimiž vás propojují zájmy nebo témata…
Vždycky se snažím obklopovat lidmi, se kterými mám nějaké společné průsečíky. Buď nás zajímá nejenom tematicky stejná věc, ale také stejný prostředek, ať už je to pohyb, nebo video, vizualita, scénografie, anebo přítomnost či performativita člověka na scéně. A to myslím, že zůstává stále, obzvláště v uměleckých kruzích považuji za důležité obklopovat se lidmi, se kterými mám něco společného. Stejně důležité je obklopovat se jinými lidmi, abych neztrácela kontakt s realitou, abych se nezapelešila do pohodlného místečka, kde se nic neděje. Musím pořád hledat rovnováhu, vyvažovat balanc. Moje profese je riskantní a hrozně nestabilní, neexistuje ani sociální bezpečí. A aspoň malá perlička bezpečí v tom, že si rozumím se svými spolupracovníky, je důležitá. Jinak by se člověk zbláznil.

Kudy směřovaly vaše kroky k fyzickému divadlu a studiu na JAMU?
Na Ostravsku jsem termín pohybové divadlo snad v životě neslyšela. Určitě do svých devatenácti možná dvaceti let jsem neměla vůbec ponětí, že něco takového existuje. Proto jako všichni, kdo se rozhodují a nevědí, co vše divadlo obnáší, jsem se hlásila na všechny běžné programy na JAMU a DAMU. Nicméně v té době mě už nejvíce zajímal experiment. Čistě slovo nebylo to, co by mě táhlo. Skrz spolupráce na muzikálech v rámci dětského operního sboru u Národního divadla moravskoslezského jsem se dostala díky Lence Dřímalové ke scénickému tanci. Až na JAMU, kde jsem rok studovala dramatickou výchovu, jsem pak zjistila, že takový obor existuje. Tak jsem se přihlásila na fyzické divadlo a přestoupila.

Jak jste vnímala roky na JAMU?
Nastoupila jsem do Ateliéru klaunské, scénické a filmové tvorby (pozn. redakce: dnes Ateliér fyzického divadla a multimédií JAMU) v období tranzice vedoucích. Přijímal mě Ctibor Turba, ale byl s námi pouze první rok, během kterého si předávali ateliér s Pierrem Nadaudem. Byla jsem hodně mladá, všechno mi přišlo zajímavé. Byla jsem jako houba, co všechno saje a může si vyzkoušet. V rozvrhu byla například audiovizuální tvorba, pracovalo se s videem a fotkou, což dost tlačil především profesor Turba. To mě bavilo a zajímalo a v podstatě mě to baví dodnes. V tu dobu mi studium velmi vyhovovalo. Neustále jsem se dovídala nové a zajímavé věci a naučila se toho spoustu, například jak pracovat s vlastním tělem. Skvělou taneční pedagožkou byla Anna Caunerová. Dobu a mentální prostor, ve kterém jsem v té době existovala, jsem vnímala velmi pozitivně. Nicméně jsem věděla, že mi to nestačí, že chci ještě někde jinde a něco víc a dál rozvíjet.

Co vás v té době zaujalo z divadelních událostí?
V rámci studia bylo důležité určitě to, co jsme společně udělali ve škole, a pak spolupráce s rumunskou choreografkou Ioanou Monou Popovici. To byla spolupráce a přátelství, které mě rozhodně profesně formovaly. Na poli profesionálního divadla mě zaujal Cirque Ici. Nejsem cirkusový milovník, nicméně byl to jeden z největších performativních zážitků, když Johann Le Guillerm vytvořil například malé tornádo. Dívala jsem se na tornádo, které prostě krotil. Vnímala jsem silný vizuální, emoční, smyslový zážitek a bylo mi zcela jedno, jaká to je umělecká forma. Tehdy jsem ještě necestovala, neznala jsem dobře jazyky. Ale díky festivalům jsem viděla u nás i Teatr Novogo Fronta nebo právě Děrevo.

Po absolutoriu JAMU jste se rozhodla odejít studovat do Norska. Co tomu konkrétně předcházelo?
Jsem docela tvrdohlavá osoba a našim jsem jen oznámila, že jdu někam dál. Udělala jsem si detailní rozbor studia evropského divadla, které se učí v angličtině. Věděla jsem, že moje angličtina byla už lepší než francouzština a že Francouzi nejsou nakloněni někomu, kdo dostatečně neumí jejich řeč. Takže jsem si ujasnila, že chci jít tam, kde se mluví anglicky, a že nechci jít mimo kulturu evropského západu. A věděla jsem, že nechci do Ameriky, protože jejich kulturní svět mě neoslovuje. Zaměřila jsem se na Evropu a obory experimentálního divadla, tanec, choreografii, lehce i cirkus. Z toho vzešly tři přihlášky a norská škola měla přijímačky jako první.

V čem se studium lišilo od předchozí brněnské zkušenosti?
Bylo by skvělé, kdyby se tamější systém zavedl i v Čechách. Norwegian Theatre Academy ve Fredrikstadu má pro každý ročník vždy jednoho uměleckého vedoucího, který vybírá workshopy a samozřejmě studenty. A workshopy se každoročně mění. Učitelé, kteří se osvědčí, se vracejí, ale skladba workshopů se odvíjí od témat, prostředků a celkově podle toho, co daný ročník potřebuje a co ho zajímá. Jsou tam povinné předměty a průprava, bez které by student nezískal potřebné základy, ale vše je fluidní. To mi přijde boží, protože například student, který si nerozumí s nějakým pedagogem, prostě ví, že tato výuka za dva týdny, maximálně měsíc, skončí a bude mít někoho jiného. A potom si i od pedagoga, který mu nevyhovuje, vezme víc, protože se na jeho výuku nedívá jako na černou díru, do které spadl a ze které se nevyhrabe, jen proto, že si nerozumí, nesnášejí se nebo se dívají na věc jinak. Což je velmi zdravé jak pro pedagogy, tak pro studenty, protože se musí stále vyvíjet, zkoušet, hledat a samozřejmě dávat to nejlepší ze sebe a s tím pracovat a neusnout na vavřínech.

Vy se na Norskou divadelní akademii nyní pravidelně vracíte jako pedagog.
Asi jsem se osvědčila (smích), a tak každý semestr vedu workshop Body of Many Voices. Struktura dne je na škole daná. Ráno je morning practice od 8.30 do 10, která směřuje víc k práci s tělem, případně s hlasem. Pak je od 10.30 do 17 hodin hlavní workshop dne, kde se týden až měsíc intenzivně pracuje na nějaké svojí technice, metodě, laboratoři nebo se tvoří. Pokud je ještě večer seminář nebo lekce, tak výuka pokračuje. Toto je tradiční den. Plus jednou za semestr, v posledním ročníku víckrát, ale to se také vyvíjí podle ročníků, se odehrává nezávislá tvorba nebo tvorba vedená režisérem nebo choreografem. A to se pak může pracovat do půlnoci, a i o víkendech… dle vlastního zápalu a nadšení studentů.

A klauzury?
Nic takového jako klauzurní týden neexistuje. Záleží, kdy se tzv. directed production připravuje, zpravidla to bývá na konci semestru před prázdninami. A rozhodně se neznámkuje, klasifikace A, B, C, D je hodně podivná škála.

Kolik studentů se do ročníku přijímá? A jsou i tací, kteří se sami rozhodnou opustit školu nebo obor?
Stává se to, ale ne často. V ročníku nás bylo asi deset plus dva scénografové, věkově v rozpětí od 18 do 30 let. Tehdy se nejmladší spolužačka rozhodla přestoupit na hudbu. Myslím, že za první rok našla, co potřebuje dělat.

Jak byste popsala vznik vašich představení?
Vše dělám instinktivně. Z hlediska dramaturgie cílím na to, co mě zajímá a co mi přijde důležité. A jelikož jsem vášnivá osoba, tak o tom chci mluvit vášnivě a vším, čím mohu, a všemi mými prostředky. Témata si nevybírám dlouho dopředu. Mám o ně akutní zájem a fascinují mě, nebo i štvou, ale hodně často se sama chci o daném tématu víc dozvědět. Vystihuje mě, že k námětu přicházím jako hloupá a chci se dovědět co nejvíc. A to, co se během tvorby dovídám nebo jak o tématu přemýšlím, chci pak předat dál. 

Vaši práci charakterizují slova jako inovace, experiment, otevřenost k jakémukoli materiálu…
Ano, můj mozek pracuje hodně vizuálně a obecně mám nějakou citlivost pro materiál jakéhokoli typu. A tím materiálem může být právě tělo, jak se člověk hýbe, nebo hlas, jak ho používá, nebo video a jeho střih, anebo úplně nová forma jako drag performance nebo právě i trojrozměrné objekty. Během tvorby se netrápím tím, do jakého žánru patřím a jaké prostředky mi mají být vlastní, ale řídím se tím, co je v tu danou chvíli potřeba. Dívám se pak na téma a materiály jako kuchař a tvořím nové recepty, abych měla pocit, že najdu nejlepší chuť.

Kromě mnoha spoluprací jste vytvořila dvě sóla My Own Private Picture a Badman.
Když jsem připravovala svoje první sólo, tak jsem pak zapomněla, jak je to těžké. A po Badmanovi jsem si už řekla, že si další sólo opravdu dlouho nedám. A ačkoli se tam opírám o spoustu věcí, není tam živý spoluhráč, se kterým si mohu hrát. Co si neudělám, to nemám, co si nenabídnu, to nedostanu. Ve vícero lidech je to mnohem zábavnější.

Čím je pro vás tělo?
Pro mě je to základ, kolem kterého se všechno točí. Myslím, že jsem smyslový člověk. V rámci těla je mozek a intelekt, ale pak je tady všechno ostatní, co se nedá slovně pojmout a co jenom cítíme a tušíme. Cosi efemérního, co je hned pryč.

A jak vnímáte nahotu na jevišti?
Nahota na scéně má v mé tvorbě pokaždé smysl. V představení My Own Private Picture jednoznačně souvisela nahota s hlavním tématem, jakým byl vztah společnosti k sexu a pornografii. Bylo by divné oslavovat ženskou sexualitu a nemít obnaženou alespoň část těla. A například v Badmanovi je vidět jen kůže. Tělo je prostě nástroj prožívání a tužeb. Nyní připravujeme nový projekt There is Something in the Air, ve kterém budeme skoro celé představení nazí. Tělo vnímáme jako schránku na dech. Nahota bude kostým, protože není důležité, kdo je kdo, a sexuální znaky zde nejsou vůbec důležité.

Vnímáte rozdíl mezi českým a norským publikem ve vztahu k alternativním formám divadla?
Rozdíl nebude tak velký, myšlení je velmi podobné. Ve městech je samozřejmě informovanost vyšší. Norsko, které je obří, ale má o polovinu méně obyvatel než my, si však hlídá, aby i v regionech existovala různorodost v kulturních, uměleckých aktivitách. Stát si totiž ve všech ohledech cení kultury a chce jí pokrýt celou svou plochu, necentralizovat ji jen kolem metropolí. Možná slyšeli o dánské studii, která říká, že kde je kultura a umění, tam není kriminalita a je vyšší životní úroveň. Norsko si cení svých umělců a jde to vycítit i na ekonomické úrovni. 

Co je pro vás profesně důležité?
Dělat věci dobře, dělat věci nepovrchně, dělat věci, když jsou třeba, a nejen protože se řeklo, že se budou dělat. Důležité je, že jde o divadlo vnitřně motivované, ne zevně určované nabídkou a poptávkou. Ale kdybych si mohla vybrat, nikdy bych nechtěla pracovat na více věcech najednou. Mě vlastně štve, že nemohu být v přítomnosti tak, jak chci, a nemohu do úplné hloubky pracovat na tom, na čem pracuji, protože se musím neustále bát, co bude za měsíc, za tři, za rok. A abych měla na čem pracovat v přítomnosti, musím nyní psát myšlenky a komunikovat a myslet na budoucnost.

Máte radost z udělení Ceny Thálie? Změnilo se něco?
Určitě ano, ale ještě víc z ní mají radost babičky. V mém základním postoji se vlastně nic nezměnilo a tím myslím dělat vše naplno a se vším, co mohu, až do posledních sil. Možná mě začalo vnímat více lidí. Vidí, že naši práci děláme asi dobře, když ji někdo oceňuje, a že má smysl. Ale zatím žádnou změnu nevidím.

Nela Husták Kornetová (narozena 1987)

Nezávislá performerka, herečka a režisérka, umělecká vedoucí mezinárodní T.I.T.S. performance group, pracuje s pohybem, zvukem i obrazem, využívá soudobých audiovizuálních forem. Po absolvování JAMU (ČR, 2010) a Norské divadelní akademie (NOR, 2013) byla držitelkou stipendia DanceWEB 2014 (ImPulsTanz, Vídeň). Její vlastní dílo Ba Zen / Pool (2010) a její výkon v Amnesic Days of the Polar Nights (2009) Ioany Mony Popovici byly velmi dobře přijaty v Čechách, Polsku, Německu, Srbsku nebo Bosně a Hercegovině. Její performance propojují fyzické divadlo, práci s objekty, vizuálními prostředky, zpěvem a slovem. Zaměřuje se na témata a emoce, se kterými se mohou diváci přímo ztotožnit. Jejím cílem je vytvářet atmosférická a smyslná představení, která zkoumají hranice různých uměleckých forem.

Zdroj: https://kornetova.net/biography/