Miřenka Čechová: „Za svoji první literární ambici jsem dostala podmínečné vyloučení!“

Miřenka Čechová. Zdroj. archiv M.Č.

Autor Lucie Štádlerová

Kniha Baletky je román o dívce, která jako jedenáctiletá přichází do Prahy za svým snem – stát se baletkou. Cesta k vrcholu je opravdu těžká. Balet je dřina a protlouct se jako osamocené dítě ve velkoměstě ještě větší. Miřenka velmi vtipně a trefně poukazuje na úskalí studia baletu, jako je hladovění, poslušnost, píle a třeba i neupřímné vztahy. Přesto je z knihy cítit, jak je pokorná ke svému řemeslu a jak tím, co dělá, žije až do morku kostí. Miřenka je srdečná, sebevědomá a inteligentní žena s velkým smyslem pro humor. Povídaly jsme si dobře půldruhé hodiny, a pokud by na nás nečekaly naše děti, možná zůstaneme ještě déle. 

Miřenko, napsala jste román. Je to fikce, je to literatura, přesto se na vás snesla spousta negativních reakcí právě z jádra tanečního oboru. Čím myslíte, že to je?
Představte si, že by někdo napsal román z lékařského prostředí. Co by se stalo? Bouřili by se doktoři a říkali: „Tak to není!?“ To asi ne, že? Zatímco obor, který zažívá mnoho otřesů, v němž stará dogmata přestávají platit a který naráží na kritiku, je přirozeně přecitlivělý. V podhoubí je nějaká frustrace, úzkost nebo stres, ať z ekonomické stránky, nebo z obavy o vlastní zdraví a nejistou budoucnost. A také strach, že když se něco stane, nikdo se o vás nepostará, nedostanete podporu, která pomůže překlenout těžké období nebo dá možnost dalšího růstu. Mimochodem, o to se snaží Fond pro druhou kariéru, což já sleduju a kvituju, protože si myslím, že je to nezbytné a nutné. A těmito aktivitami by se obor měl emancipovat, protože permanentní nejistoty mohou být frustrující, a možná z toho pramení ten zvláštní stres a nesebevědomí. A tím i neschopnost jakéhokoli odstupu a nadsázky, stejně jako přijmutí odlišného pohledu. Myslím si, že nejhorší je kývat na souhlas těm, kteří mají moc o nás rozhodovat, protože právě pluralita názorů vytváří živoucí, demokratické, bující a inspirující prostředí. Je třeba naučit se respektovat odlišný názor, respektovat kritiku, respektovat i ty slabší, ty, kteří v daný moment nevládnou mocí.

Myslíte si, že toto sebevědomí v zahraničí je?
To asi nemůžu soudit, můj dojem je ovlivněn partikulární zkušeností, kterou jsem měla. Rozhodně jsem se ale v zahraniční nesetkala s takovouhle neschopností dialogu jako tady u nás. To je pro mě překvapivé. Jsem zvyklá, že se lidé baví a na určité intelektuální úrovni diskutují. Proto mě překvapila ta negativně vyhrocená reakce v oboru, kde si myslím, že by měli být otevření lidé s pluralitním názorem. Umění by mělo mít esenciální roli ve společnosti, obohacovat ji, a to především v rozmanitosti názorů. Navíc všichni bojujeme s tím, jak jej financovat, jak získat publikum a pozitivně ho motivovat. Všichni se snažíme o to stejné. V okamžiku, kdy přichází podobně vyhrocené emoce, se odhalují bolavá místa, o kterých jsme dříve nevěděli nebo vědět nechtěli. Řekla bych to lapidárněji: frustrace odkazuje na krizi, což je začátek možné nápravy.

Bylo to studium na konzervatoři opravdu strašné?
Všichni říkají strašné, ale já nikde toto slovo nezmiňuji. Já se strefuji do velice konkrétních věcí a snažím se negeneralizovat. Zásadně se nemůžu ztotožnit s tím, že bych plivala na balet. Pokud se problém nepojmenuje, tak nedojde k nápravě. Je to stejné jako s tou krizí. Pokud budeme všichni souhlasně kývat, tak nedojde ke kritickému náhledu a zůstaneme němí. A já si myslím, že největší chybou je nevyjadřovat se, a následně si stěžovat v baletních šatnách a na veřejnosti vytvářet zcela odlišný obraz.

Pojďme teď k vašemu psaní. V Baletkách vydává hlavní hrdinka tajný školní časopis, což ve mně hned vyvolalo otázku, jestli je to paralela z vašeho života a jestli se tady projevil ten zrod vašeho budoucího psaní?
Je to tak. A dokonce je pravda, že jsem za svoji první literární ambici dostala podmínečné vyloučení!

Takže tady to začalo a vaše literární prvotina je až Miss AmeriKa?
Ne, já jsem napsala takový povídkový soubor Sbohem, Turniere!, který mi neoficiálně vydalo HAMU. K psaní jsem inklinovala, ale asi jsem to nikdy nebrala natolik vážně, abych si na to našla ten čas. K Sbohem, Turniere! jsem udělala stejnojmenné představení. Bylo o spisovatelce, žánrově se jednalo o fyzické a pohybové divadlo. To jsem ještě byla ve třeťáku na HAMU. Pohybově jsem zpracovávala určité fáze psaní: od prvotní myšlenky, impulzu, přes pochybnosti, utkávání se se svým vlastním alter egem, kdy vlastní „já“ je trošku jiné, kdy přichází fikce a kdy ovlivňuje realitu – což už se mi taky s Baletkami děje. Já už vlastně začínám přemýšlet o různých pasážích, zda to tak opravdu bylo, nebo jsem si to vymyslela. A už si nejsem jistá.

Co bylo tím zlomem, že jste si našla čas na psaní?
Baletky vznikaly na mateřské. Editor Baletek Ondřej Nezbeda mi řekl: „Musíš to napsat, než začne dítě chodit.“ Ale já jsem nevěděla, kdy děti můžou začít chodit, tak jsem to napsala raději rychle. Zaparkovala jsem kočárek za okno kavárny, usedla a psala. A šlo to rychle, vlastně mě to zachránilo z šoku být matkou. Nebyla jsem na to připravená a potřebovala jsem něco svého. Na té knize mě baví především to, že některé věci jsou nedořečené, stejně jako v tanci. Ta kniha dýchá. Žije si svým životem.
S Miss Amerikou to bylo podobné. Když jsem skončila v Českém centru v New Yorku jako programová ředitelka, ještě půl roku jsem tam zůstala, protože jsem chtěla dělat věci, na které jsem neměla čas. Například jsem chodila do kurzu stand-up comedy, na workshopy a lekce současného tance, také jsem režírovala a do toho jsem začala pracovat na Miss Americe. A tam jsem se ujistila, že vydržím sedět na zadku a psát.

Vaše práce se jinak ale vyvíjí přímo na jevišti a vzniká pohybem a zkušeností těla, nebo ne?
Ne tak úplně, všechna sólová představení si vlastně předem napíšu. Píšu si takový filmový scénář. Mám kolonky a píšu si, co se děje v prostoru, co se děje ve zvuku, v projekci, jaký to má nést význam a samozřejmě další přidané složky. Takže mám strukturu a to mi dává svobodu. Navíc mi tento systém umožňuje pracovat jako režisér a performer zároveň. Protože jinak je to velmi komplikované. Kdybych měla improvizovat, tak potřebuju někoho, kdo mi bude dávat zpětnou vazbu zvenčí. Tím, že mám pevnou strukturu, imaginaci si nesu v hlavě a vím, odkud kam chci jít, tak si můžu dovolit rozvolňovat uvnitř té struktury, aniž bych ztrácela význam. Význam pro mě převyšuje čistě estetickou složku. Pro mě je primární koncept a smysl.

Mě vždycky fascinoval způsob vaší práce. Nevím, jestli to tak máte vždycky, ale minimálně v poslední době cítím ve vaší tvorbě poctivou rešeršní práci, která má několik složek přípravy, ať už je to text, film, dokument. Takhle myslím pracuje málokdo. Je to proces, ke kterému jste došla, nebo jste se tomu někde naučila?
Já nevím, jestli je to poctivá práce. Stejně tak poctivá práce je, když je někdo na sále a věnuje přípravě představení x hodin v pohybu. Pro mě je to intelektuální práce, kterou potřebuju vytvářet, než dílo vznikne. Musím mít seriózní důvod, proč chci vylézt na jeviště, nemůžu dělat něco, co pro mě není nezbytně nutné. Ten proces je tak bolestný a náročný, že musí jít o všechno, jinak nemá smysl to dělat. Proto všechna moje představení vycházejí z nějakých osobních, bytostných témat, která mi přijdou aktuální v současném světě. Tím, že se jim začínám věnovat v široké rovině, získávají všeobecnou platnost. Například S/He is Nancy Joe vzniklo tak, že já sama jsem se potřebovala vyrovnat s tím, že můj bratr není bratr, ale sestra. Rok a půl jsem studovala téma od medicínského pohledu po osobní proniknutí do trans komunity. Potřebuju znát téma do hloubky a z mnoha stran, abych ho mohla přinést na jeviště. Mně osobní pocit nestačí. To je ale moje cesta, vůbec nemusí být pro každého. Já ale musím vědět, že jsem došla hluboko, že už toho víc nenačerpám, že jsem pro to téma udělala maximum. Ale samozřejmě každá forma, každý žánr vyžaduje ještě trochu jiný přístup. Sarah Kaufman z Washington Post o mně napsala, že to, co dělám, je dokudance – jako dokumentární tanec – a to se mi vlastně jako označení mé práce líbí.

To je opravdu trefné. Proč jste tedy měla potřebu zpracovat právě téma baletu? A vydala jste to u Paseky. Jaká je cesta od wo-men k Pasece a k Baletkám?
Wo-men je mé srdcové nakladatelství, které dělá artové knihy s přesahem a nezaměřuje se na literární fikci. Zajímají je převážně dokumenty, nejčastěji doplněné o fotografie. Knihy pojímají výtvarně. Miss AmeriKa byla v tomto ohledu fiktivním dokumentem. S mou nakladatelkou z wo-men Bárou Baronovou jsem Baletky konzultovala a říkala jsem jí o nabídce z Paseky a ona byla moc ráda. Paseka chtěla už tehdy vydat Miss AmeriKu, ale já jsem jim řekla, že ne, že to vyjde u wo-men. Tak mi nabídli další knížku a já na to kývla. Když se mě ptali, o čem bude, odpovídala jsem, že nevím, ale mám v hlavě tři témata, která mohu nabídnout, a oni si vybrali Baletky. Takže to ani nebyla moje nezbytná touha zpracovat toto téma. Já už si ho předtím zpracovala v představení Faith a pak také v dokumentu s pěti baletkami I was a ballet dancer. Takže jej řeším dlouhodobě. Byla to signifikantní éra v mém životě, která mě zásadně ovlivnila, a nelze ji vymazat. Jsem to já. To tím, kým jsem, jsem proto, že jsem prošla zrovna touto zkušeností. Proto k tomu mám takový silný vztah. A takhle to mám se vším.

Dobře, ale stejně se musím zeptat: Chtěla jste tím románem na něco upozornit? Dokázala jste si představit, jakou vlnu reflexí může vzbudit?
Rozhodně jsemnetušila, že to bude mít takový dosah. Myslela jsem si, že to dopadne stejně jako s Miss AmeriKa, která jakožto artová kniha je drahá a zůstává cíleně v nízkém nákladu. Tak jsem si říkala, to si přečte tak pět set lidí z mého okruhu.

A on je to bestseller!
Ano, je to bestseller. Jak říká Kundera, člověk nad tím ztrácí kontrolu. Žije si to svým vlastním životem, rozviřuje to debaty, denně mi na sociální sítě chodí komentáře. Jsem za to ráda. A musím přiznat, že mě hodně těší pozitivní kritické přijetí literárních kritiků. Na druhou stranu jsem také potěšena, jaký to má úspěch na Instagramu. Netušila jsem, kolik lidí je schopno sdílet své čtenářské pocity. To je pro mě naprostý fenomén. V tuhle chvíli se jedná o překladech a filmu. Nejparadoxnější na tom všem je, že knížka má mnohem větší dosah než tanec.

Myslíte si, že může ovlivnit rodiče dětí, které chtějí studovat na konzervatoři, tak, že nakonec děti na konzervatoř nepustí?
No jasně, že ne! To je nesmysl. Pokud už je někdo rozhodnutý, chce to udělat a má k tomu důvody, tak si pravděpodobně všechno toto předem zjistil a jde do toho s tím, co to obnáší. Přece je neovlivní jedna knížka. To je, jako kdybych se rozhodla, že budu astronautkou, a pak si přečetla jeden katastrofický román a řekla si: „No, tak to ne.“ To je přece sci-fi. Ale myslím si, že Baletky mohou u mnoha čtenářů a čtenářek balet deromantizovat.

Nepřemýšlela jste o větší autobiografii?
Stoprocentní autobiografii je nudné číst, protože se musíte dotknout signifikantních věcí ve vašem životě. Některé zásadní osoby v mém životě v knížce vůbec nefigurují. Například moje mladší sestra. Jde o to, že autor pracuje s nějakým vyhraněným konceptem. Můj román je založen na hře na realitu. Ta je (byla) však mnohem drsnější, než jak ji popisuji v Baletkách. Zrovna včera mi jedna taneční kritička vyprávěla o jedné baletce, která byla moc vysoká a na noc se svazovala do kozelce. Tak jsem jí říkala, že je to škoda, že mi to neřekla dřív, že bych to zakomponovala do příběhu. (smích)

Jak kniha ovlivnila vztahy ve vaší rodině? Není rodičům líto, že vás poslali na konzervatoř?
Moje maminka si to vyčítá. Chtěli pro mě to nejlepší, ale nevěděli, jak to funguje. Já jsem balet dělat chtěla, milovala jsem to. A vlastně až do konce jsem to milovala, obětovala jsem tomu hodně. V průběhu jsem si uvědomovala temné stránky oboru, ale stejně jsem to nechtěla vzdát. Disciplíně jsem se podrobovala dobrovolně, zodpovědně, a dokonce i s nadšením. Je pravda, že něco jsem odmítala, že jsem rebelovala, především vůči omezenosti a povýšeneckému despektu, se kterým jsem se ve výuce setkávala, ale to byly jen výjimky.
Až později mi došlo, že hlubší mezilidské vztahy a možnost artikulovat názor a pohled na svět jsou pro mě esenciální. A tudíž jsem cítila, že balet asi nebude pro mě.

Měla byste chuť si dneska v klasickém baletu zatancovat?
Tak na to už bych samozřejmě vůbec neměla. Možná bych už nezvládla ani hodinu klasického baletu, aniž bych nebyla úplně vyřízená.

Spíš se ptám, jestli po takové dřině ve vás nezůstala touha si balet zažít na jevišti?
Ještě na HAMU jsem si to chvilku v sobě řešila. Takže jsem do svých prvních představení přidávala elementy baletu. Třeba v představení Smrt markýze de Sade jsem tančila Smrt na špičkách. Pracovala jsem s estetikou ošklivosti, shrbená, s pařáty, ale na špičkách. Tam jsem si to vlastně docela užila. Ale dnes už mě to naprosto neláká. Teď potřebuju spíš reagovat na věci, které se dějí ve světě, ve kterém se nacházím. Myslím si, že balet tím, jak je formální, toho není schopen.

Kdybych se vás zeptala na dobré vlastnosti, které vám studium na konzervatoři dalo do vašeho osobního i profesního života, co by to bylo?
No, třeba to, že jsem workoholik: čím víc dřeš, tím je to lepší! I když vlastně nevím, jestli je to úplně pozitivní. Jak je známo, spousta kreativních věcí vzniká z prokrastinace. V momentě, kdy člověk leží v houpací síti a může se uvolnit, ztratí zaťatost a jen si kontempluje, vznikají ty největší věci i ve vědě, všude. Jung si stavěl kamínky, Einstein ležel pod stromem a já mám třeba nejvíc inspirace, když se sprchuju. Takže workoholismus, který je v naší společnosti přeceňovaný a je symptomem ekonomického myšlení, vlastně zase tak pozitivní není. Ale workoholismus vytvořený z té dřiny mi pomohl vystudovat dvě vysoké školy najednou, udělat si doktorát a k tomu vést dva soubory. Je to vlastně strašně moc věcí, které jsem během krátkého úseku zvládla, protože jsem byla vytrénovaná. Ale třeba si také nesu ohromnou muzikálnost, věci související s hudbou mi jdou velmi dobře, dokážu navést herce v melodramu i v opeře. Komunikuji se skladateli o svých představeních a přesně vím, jakou hudbu chci. Ze studií si také nesu v sobě to romantické gesto, vzletnou touhu po kráse – ne fyzické, ale estetické. Když si představíte takové to gesto rozevřených rukou, nadechnete se a ruku protáhnete ještě o milimetr… V ten moment jako kdyby se celá bytost vznesla… To přináší euforii. To jsem v baletu zažila jen málo, více jsem to zažívala u svých pozdějších věcí, ale naučil mě to balet. To je to, co mě přitahovalo. Takové oproštění od sebe sama.

Vnímám vás jako renesanční bytost, ovládáte spoustu žánrů. V jaké roli se cítíte nejlíp?
Myslím, že to je jedno, všechno vychází ze stejného místa: z útěku do samoty. Psaní je nejvíc introvertní. Oproti tomu režie zase vyžaduje komunikaci a předávání myšlenky. A když jsem na jevišti sama, tam se to propojuje. Mně jde primárně o to, abych ve všem, co dělám, byla svobodná. Svoboda je téma, které do mě vtiskla škola, a to ve smyslu, že jejím nedostatkem trpím. Jedná se o svobodu těla, rozhodování, osudu, směřování, myšlenky, musím mít pocit, že mám mnoho možností, jakou cestou se vydat. V Americe se teď pro choreografa užívá slovo dancemaker, slučuje se role choreografa a tanečníka. A já o sobě říkám, že jsem performance maker, protože dělám performativní věci. I ta knížka je svým způsobem performativní. A ještě: já v tom slově maker cítím, že si to člověk opravdu musí odedřít. Nohama. Rukama.

Je ještě nějaký žánr, který jste si nevyzkoušela a chtěla byste?
Co bych si chtěla ještě vyzkoušet? Trošku mi schází výtvarný dialog, hledám někoho na spolupráci. A vlastně vím! Já bych si chtěla vyzkoušet film. Teď jsem natočila takový krátký dokument, ale ještě je v šuplíku a nemůžu se k němu dostat.

Poslední otázka. Jste teď matka, nemáte chuť pustit se do tvorby pro děti?
K tomu inklinoval po narození syna spíš muž (Petr Boháč, manžel M. Čechové, pozn. redakce) a vytvořil představení Podvraťáci – příběh o psu a klukovi. Natáčeli na Tchaj-wanu a Hongkongu a vzniklo z toho takové politické live-cinema pro lidi neurčitého věku, ale ne pro malé děti, protože to začíná dost brutálně – scénou bodnutí psa.
Tvorba pro děti je také velmi těžká disciplína, ale v tuhle chvíli mě neláká. Protože je to stejně těžké jako tvořit pro dospělé. Moje kamarádka Sabine Seume, která vystudovala tanec u Piny Bausch, dělá neuvěřitelně krásná představení s vážnou živou hudbou a v dětech vzbuzuje kreativitu. Kombinuje prvky takovým způsobem, že děti šílí, jaký je to pro ně zážitek. Tak jestli bych někdy tvořila pro děti, tak tímto způsobem.

Miřenka Čechová (*1982) je současná česká představitelka tanečního a fyzického divadla, režisérka, spisovatelka a pedagožka.  Spoluzaložila divadelní skupinu Tantehorse a také uměleckou skupinu Spitfire Company. Svoji kariéru započala studiem klasického baletu na taneční konzervatoři v Praze. Po absolutoriu vystudovala paralelně DAMU (obor alternativní divadlo) a HAMU (obor nonverbální divadlo), kde v roce 2012 obhájila doktorát v oblasti režie fyzického a mimického divadla. Během studia získala prestižní Fulbrightovo stipendium pro výzkum a pedagogickou činnost na American University ve Washingtonu, kde vůbec jako první vyučovala fyzické divadlo. Je autorkou několika desítek celovečerních inscenací, ať už v pozici autora a performera, či režiséra. Přednáší na českých i zahraničních univerzitách a získala řadu českých i světových ocenění, např. za S/He is Nancy Joe (The Best of Contemporary Dance 2012 by Washington Post, Herald Angel Award na edinburském Fringe festivalu), Hlas Anne Frankové (Best of Overseas Production na International Arts Festival v Jižní Africe, Outstanding Performance Award na pražském Fringe festivalu, Best of Fringe na amsterodamském Fringe festivalu), Antiwords (cena Divadelních novin, Cena Next Wave festivalu, cena Skupovy Plzně) a mnohá další. V posledních letech se věnuje i psaní, je autorkou dvou knih – Miss AmeriKa (2018) a Baletky (2020).

K jejím nejnovějším projektům patří:

TanteLab – Family Therapy – edukativně umělecká platforma zaměřující se na přemostění konce studií a profesionální dráhy pro absolventy tanečních, pohybových a hereckých disciplín.

Emergency Dances (Tantehorse) – tanec a aktivismus. Angažovaná tvorba v taneční oblasti. Pro aktivní tvůrce, kteří hledají dialog s přesahem. V listopadu 2020 proběhne již třetí série.

Inscenace Skořápka – klasická činohra, Divadlo Petra Bezruče, dramatizace a co-režie. Premiéra bude v lednu 2021.

Dokumentární autobiografická série Invisible I./Hannah – premiéra 7. září 2020 v Paláci Akropolis. První díl z plánované trilogie, zabývající se osudy žen umělkyň odsouzených ke mizení, pojednával o Haně Frejkové, jejíž otec byl popraven v procesu se Slánským.