Martina Hajdyla Lacová: „Těhotenství je znak ženské síly a sebevědomí.“

Martina Hajdyla Lacová. Foto: Arnaud Beelen.

Autor Marie Niček

Kde se vzal nápad na představení? 
Chtěla jsem vzít své těhotenství do hry, zkoumat, co se v tomto období v těle děje a jak mě to ovlivňuje. Týmu to přišlo jako zajímavý koncept, a hned jsme se do toho pustili. Museli jsme reagovat rychle. V tomto případě jsme neměli čas o tom dlouze diskutovat.

Jak vznikala choreografie? 
Přizvala jsem ke spolupráci Luciu Kašiarovou a Maju Hriešik. Dávaly mi zpětnou vazbu, procesem mě provázely a podporovaly mě, ať se řídím tím, kam mě to povede. Ve studiu jsem strávila většinu času sama se sebou. Vedla mě představa, že v mém těle je ještě jiné tělo, a tento stav jsem zpracovávala v pohybu. Představení má tři části. V první ovládám své tělo já, bez ohledu na to, že ve mně žije ještě něco jiného. Ve druhé odhaluju své břicho a stává se dominantní. Plod ve mně může být vnímán jako nějaký živočich, možná i vetřelec, který ovládá moje tělo, a tato představa je hlavním motorem pohybu. Ve třetí dochází ke vzájemnému dialogu a hledáme soulad mezi tím, co chci já a co to tělo ve mně, a nacházíme určitou harmonii.

Těhotenství je velmi intimní stav, vy však předstupujete před diváky. Jakou zprávu se pokoušíte sdělit? 
Jedním z témat je role tanečnice v těhotenství. Ve svých předchozích těhotenstvích jsem to měla tak, že jsem tančila, dokud to šlo. Těhotenství ale tanečnici odstaví z tvorby a já se zamýšlela nad tím, jestli to tak opravdu musí být. Dřív jsem břicho neukazovala, byla to moje osobní záležitost. Dneska je ale docela časté, že celebrity vystoupí na červený koberec a břicho vystavují. Je plně přítomné, není to něco, co by žena měla schovávat, ale naopak je znakem její síly a sebevědomí. Já předstupuju před diváky, jsem ale ponořená do sebe a vycházím ze své vlastní síly, která mi dává odvahu. Neřeším, jak mě ostatní vnímají. Odhaluju například nohy, kde mám hodně křečových žil, a po estetické stránce to není nejatraktivnější. Baví mě ale narušovat zažité představy, jak by tělo tanečníka mělo vypadat. Říkám tím: moje tělo vypadá a pohybuje se teď takhle a já to s vámi sdílím. 

Je bezpečné tančit v těhotenství?
V některých momentech dokážu být i dost divoká a několik diváků mi potom řeklo, že o mě měli trochu strach. I když se ale nechám trochu unést, vždycky mám nad sebou kontrolu. Cítím velký respekt. Na začátku jsem třeba víc skákala, teď už mě do toho ale tělo nepustí a skákat ani nechci. Poslouchám svoje tělo a nejdu přes jeho limity. 

Bodies in Progress hrajete od dubna do července a s každým představením jste v pokročilejším stádiu těhotenství. Jsou mezi nimi velké rozdíly? 
Někteří diváci chodí na každé představení, protože je zajímá sledovat vývoj. Během reprízy v rámci Symposia Dancetopia jsem například nebyla ve své kůži, byla jsem velmi unavená. Lidé ale říkali, že to pohybově bylo mnohem propracovanější. Čím déle jsem v tomto stavu, tím víc si na něj zvykám a nacházím způsoby, jak se v něm pohybovat. Choreografie není pevně daná, takže mám svobodu reagovat na aktuální stav těla. 

Jak se vám v tomto stavu tančí?
Je to jiné. Tělo je těžší, hůř se mi dýchá, nemám tolik síly, neudržím tak dobře rovnováhu. Objevují se proto i jiné pohybové kvality, například více plynutí a tekutosti.  

Jak se s těmito změnami vyrovnáváte, když je tělo váš „pracovní nástroj“? 
V prvním těhotenství to byl šok. Nechápala jsem, co se s mým tělem děje, neměla jsem nad ním kontrolu. A bylo to těžké i po porodu. Chtěla jsem se co nejdřív vrátit do původního stavu, myslela jsem, že to půjde rychle, ale nešlo to nebo to hrozně dlouho trvalo. Nedokázala jsem přijmout tělo, jaké je. Bylo to náročné. Teď je to, i díky tomuto projektu, úplně jiné. Už nejdu proti tělu, ale snažím se na něj napojit a objevovat možnosti, které mi tento stav poskytuje. Je to pro mě takový druh terapie. 

Jak tanečnice plánuje těhotenství s ohledem na svou práci? 
Kolem třicítky jsem začala vnímat, že bych se chtěla stát matkou. Přišlo mi to jako správný čas a nechtěla jsem to oddalovat. Říkala jsem si, že by v tomto věku nebylo ještě tak těžké se do práce pak zase vrátit a tančit dál.

Byla to velká změna „před“ a „po“? 
Všechno se změnilo (směje se). Dřív jsem pracovala s různými soubory a jezdila hodně do zahraničí. S dítětem už to tolik nejde, potřebujete určité podmínky, takže jsem hodně zvažovala, do jakých projektů jít, a usadila se víc v Praze. Začala jsem si klást otázky, jak tanec skloubit s rodinou. Dříve jsem se dokázala uživit jen tancem, teď už z něj ale nemám dostatečný příjem. Na HAMU jsem momentálně v doktorském studiu pedagogiky tance, takže učení je jedna z možných budoucích cest. Dokud to ale jde, nechci skončit s uměleckou činností. 

Změnilo se i vaše tělo?  
Hodně. Necítím se už tolik v kondici. Taky mám méně času na sobě pravidelně pracovat a udržovat se. S tím se změnily i projekty, na kterých pracuju. Některá představení jsem přestala hrát, a naopak přišla do mého života choreografie. Není tolik vázaná na fyzický výkon a lépe se kombinuje s mateřstvím. Moje tvorba, jak fyzicky, tak tematicky, tedy vychází primárně z potřeb a reflexe mého těla. 

Martina Hajdyla Lacová (*1986)

Vystudovala Konzervatoř J. L. Belly v Banské Bystrici, pedagogiku tance na Akademii múzických umění v Praze a stejnému oboru se v současnosti věnuje i v rámci doktorského studia na HAMU. Spolupracovala s mnohými českými a slovenskými (Marta Poláková, Mirka Eliášová, Šárka Ondrišová, skupina Debris) i zahraničními tvůrci (Ji-Eun Lee, Karen Foss, Ann van den Broek, Maya M.Carroll). V roce 2008 spoluzaložila soubor ME-SA, v němž působí dodnes. V roce 2015 získala cenu Tanečnice roku za inscenaci SuperNaturals a v roce 2023 Cenu českých center za výkon v představení SOFT SPOT, za nějž byla též nominovaná na Cenu Thálie.