Marek Svobodník: „Dekkadancers budou fungovat, jako když jedeme autem na neutrál.“

Marek Svobodník. Foto: Pavel Hejný.

Autor Lenka Dobešová Trubačová

Představení HornyBach mělo premiéru v září 2019 a nyní v lednu 2020 jste ho hráli naposled? Bylo vyprodáno. Proč mělo představení derniéru, když jste ho uvedli jen několikrát a bylo oblíbené u diváků?

Nemůžeme HornyBach v současné době hrát vícekrát, protože se nám nepodařilo zkoordinovat volné termíny Malostranské besedy a představení v Národním divadle v Praze. Pokud máte na repertoáru Baletu Národního divadla například Svěcení jara nebo jiné náročné představení či premiéru, je lepší s Dekkadancers nic nehrát, protože jsme s kolegy v té době prostě vyřízení. Zvolili jsme pro reprízy HornyBacha leden a teď máme pauzu, protože v divadle se hraje hodně baletních představení. Momentálně se odpremiéroval Oněgin a za pár týdnů bude další premiéra, tentokrát ve spolupráci se souborem Laterny magiky Bon Appétit!.

Samozřejmě, když plánujete sezonu Dekkadancers, do interních plánů Baletu ND nikdy zcela nevidíte. Po předloňském úspěchu Poslední večeře jsme šlápli na plyn, nasadili mnohem víc představení a ejhle, začalo se to bortit jako domeček z karet. Stačilo, aby v divadle vypadl hlavní protagonista na Sólo pro tři a už to jelo. Zaskočil Matěj Šust a po čtrnácti dnech intenzivního zkoušení a dvou představeních mu odešla záda. Nahradil jej Ondra Vinklát a stalo se totéž. Do toho vleklé problémy s kolenem Štěpána Pechara a náš „dekka krámek“ jsme mohli prostě ze dne na den zavřít. To byla mimochodem ta loňská zrušená představení, přesunutá premiéra HornyBacha atd.

Jak souvisí představení s obchodem Hornbach? Přemýšlela jsem nad tím, jestli je to slovní hříčka, nebo to má nějaký hlubší význam?
Je to pouze slovní hříčka. Poprvé jsme se začali zabývat tématem muzikálu HornyBach u mě na chatě, vzali jsme si všechny nástroje, začali jsme muzicírovat a vymysleli jsme při tom tenhle název HornyBach. Nakonec Štěpán Pechar ještě vytvořil fotomontáž, kdy vzal fotku Hornbachu, naprosto bez skrupulí dal doprostřed jejich loga ypsilon a pak ještě přidal nás jako kapelu, která stojí před obchodem na parkovišti. Tím tomu nasadil korunu (smích).

V představení v lednu tančil Viktor Konvalinka – znamená to, že se k vám vrací?
Viktora jsme do toho naverbovali, protože Štěpán Pechar má vleklé problémy s kolenem a byl celý podzim out. Navrhli jsme za něj Viktora Konvalinku, který je teď v České republice. Viktor si upravil choreografii na sebe, výsledek byl jiný, ale kvalitativně to bylo stejně dobré. Kdybychom HornyBach v budoucnu hráli, budeme s Viktorem počítat. Ostatně nejen v případě HornyBacha. Viktor má u nás vždy dveře otevřené v rámci jakékoliv spolupráce.

A co odchod Ondřeje Vinkláta z ND – odchází i z Dekkadancers?
Bezesporu s námi odehraje repertoár do konce sezony. Pak se uvidí, čím nás překvapí a kam jej vítr zavane. Ale je to stejné jako s Viktorem. Dveře má a bude mít vždy otevřené.

Je fakt, že Ondra je silným článkem našich představení Poslední večeře a HornyBach. Ani ne tak tanečně, ale hlavně po muzikantské stránce. Dobrých tanečníků a hudebníků v jedné osobě po Praze myslím moc neběhá.

Teď se zeptám na vaši zprávu z 1. ledna 2020, kterou jste dali na Facebook. Podle ní to vypadá, že se chystáte ukončit, nebo omezit provoz?
Je to jednoduché. Štěpán Pechar má to „své koleno“ a je po operaci. Sice posiluje a rehabilituje, ale jeho nástup do konce sezony vidím spíše sporadicky a pak se uvidí. Nad Ondrou nám visí stejný otazník. Zda zůstane nebo odejde do zahraničí, zatím nikdo neví. Domnívám se proto, že příští sezonu bude důležité udržet soubor v chodu tzv. hibernující fáze. Jak to bude přesně vypadat, na to není ani jeden z nás, co Dekkáče vedeme, momentálně schopen odpovědět. Naštěstí vyhlídky nejsou už tak utopické jako na přelomu roku. Jsme si ale vědomi, že soubor a značka musí přežít, jinak je těch pět let dobrovolné dřiny po večerech ztraceno.

Jaký je cíl vašeho souboru do budoucna?
Přejeme si, aby se soubor posouval dál, aby to nebyl jenom vtipný ventil tanečníků z Národního. Myslím, že život máš jenom jeden a je potřeba najít cestu, aby se soubor nejen udržel, ale pozvedl a hlavně osamostatnil. K tomu jsou potřeba finance, které v současnosti také hledáme.

Vaše finanční situace se teď zhoršila?
Dostáváme grant od ministerstva kultury a Magistrátu hlavního města Prahy. Dohromady to udělá nějaký obnos peněz, který ale ve finále nestačí. Dokonce jsme se rozhodli žádost o grant MK na letošek nepodávat, protože se to zkrátka nevyplatí. Zní to zvláštně, až troufale, ale poměr vynaloženého úsilí na obhajobu naší činnosti, ty nekonečné stohy papírování? Jednoduše se nám to pro těch „pár korun“ nevyplatí.

Vrhli jsme se proto raději hledat vedlejší zdroje, abychom dali dohromady dostatečný kapitál a mohli připravit premiéru. Nejde nám o nic víc než o vytvoření originální scénografie, slušných kostýmů, zaplatit tanečníky a celý tým lidí kolem sebe, jak se patří. Bavíme se přitom o nevelkých honorářích, vzhledem k tomu, kolik na tom zainteresovaní ve finále stráví času. Honoráře za reprízy ale vyplácíme vždy ze vstupného. V tom je prvotní znak naší soběstačnosti. Představení se proto snažíme vždy naplnit a vyprodat. Zatím se nám to stále daří. Razíme teorii, že umění jakéhokoliv žánru si na sebe musí umět vydělat, jinak nemá smysl jej dělat jen pro pár nadšenců.

Vaším přáním tedy je, aby pro vás byl soubor Dekkadancers prací na plný úvazek?
Přesně tak! Mít stálý soubor, například o deseti tanečnících, a svou stálou scénu. S tím souvisí i otázka ekonomického vedení souboru, přes PR specialisty, vlastní administrativní zázemí či osvětlovače nebo světelného designéra. Pokud chcete s lidmi pracovat na denní bázi, musíte je umět zaplatit, aby jim to stálo za to, a být si zároveň vědomi, že jste s kvalitou nešli pod čáru. A pak teprve můžete hrát častěji, hostovat, budovat soubor a jeho značku.

Jaký je plán?
Štěpán Pechar, byť v současné době na rekonvalescenci s kolenem, tak nelení. Svůj volný čas využívá k jednáním o hledání způsobu dlouhodobého financování projektu nebo souboru, jakým jsou i Dekkadancers, na Magistrátu hl. m. Prahy. Plán by byl a možnosti tu jsou, ale v ideálním případě by se na něm měla shodnout celá pražská nezávislá taneční scéna a především pak musí být vše schváleno i zřízeno magistrátem. Konkrétně usilujeme o dva způsoby financování.

Tím prvním je vznik nové organizace z. ú. (zapsaný ústav – pozn. redakce), která by byla zřizována magistrátem a také nezávislým subjektem. K tomu by také musel být vytvořen odborný poradní orgán pro oblast tanečního a pohybového umění. Tento poradní sbor by jednoznačně ustanovil parametry pro subjekty z nestátní neziskové sféry, které mají potenciál pro úspěšné naplňování dlouhodobé strategie v našem oboru. Na základě určených parametrů by mohlo docházet k periodickému vypisování výběrových řízení. Do tohoto řízení by se mohl přihlásit jakýkoli subjekt schopný stanovené parametry naplňovat. Tímto by z více sub-subjektů vznikla nová organizace z. ú. Jednalo by se o financování v řádech desítek milionů ročně. Financování takové organizace v oblasti tanečního a pohybového divadla by přineslo nejen našemu oboru, ale i našemu městu značný přínos v podobě stabilní, mezinárodně srozumitelné i uznávané kulturní produkce. Tanec a pohybové divadlo by se mohli stát nástrojem nové kulturní politiky hl. města Prahy.

A ten druhý způsob by spočíval v radikálním navýšení grantové podpory, a to primárně na víceletou kontinuální činnost vybraných subjektů s mimořádným významem v oboru tance a pohybového divadla.

Tyto návrhy jsme předložili na Magistrát hl. města Prahy. Cesta k financím se ale neustále vyvíjí a obměňuje. Některé věci nejsou legislativně možné, jiné jsou, ale je k nim potřeba politická vůle. Vše je neustále v jednání a v této fázi to může dopadnout jakkoliv. Naděje ale umírá poslední, držte nám palce.

To je vaše vize budoucnosti pro Dekkadancers?
Nemáme moc na vybranou. Ty peníze na kulturu v tomhle odvětví asi nikdy nebudou, aby pokryly požadavky na existenci všech souborů na nezávislé taneční scéně v Praze. Je to jediná alternativa. I když vezmete v potaz projekty, které získají na základě žádosti o grant největší částku, dopadá to stejně. Udělají představení, třeba i úspěšné, ale nikam je to neposune. Další rok se to opakuje a oni jdou s vírou malého přilepšení do stejné situace znovu. Nic se nikam nehne, nikdo v praxi nic nezíská a celý proces nejistoty se cyklicky opakuje. O výstavbě nějakých trvalejších hodnot ani nemluvě. Je to jako, když se do někoho zamilujete a on na druhý den zmizí a vám nezbude než doufat, že se třeba jednou zase ukáže.

S tím také souvisí, že byste měli vlastní zázemí včetně zkušebních prostor?
Ano, samozřejmě. Momentálně zkoušíme v Anenském areálu. Je to zdarma, ale! Na sál musíte počkat, až dozkouší Balet Národního divadla, což je většinou až v šest večer. S tím taky dostanete tanečníky po celém dni práce. A teď si představte, že máte vlastní studio už od rána a tanečníky v plné síle. To je pak „jiný kafe“. 

Musíte mít požehnání od šéfa Baletu ND Filipa Barankiewicze, abyste mohli v Anenském areálu zkoušet?
To my máme. Myslím si, že Filip nás má určitým způsobem rád, podporuje nás a potřebuje. Jeho primární zájem je však logicky repertoár a chod Baletu Národního divadla. Smlouvání z naší strany se nepřipouští.

A jak vás v baletu potřebuje?
Děláme mu určitým způsobem prestiž. Vytváříme vlastní cool věci, na které chodí diváci, kteří by normálně na balet do Národního z různých důvodů nešli. Příklad: představení Dekkadancers je třeba zaujme natolik, že pak zamíří i do Národního divadla, protože prostě nevěří, že Dekkáči jsou ty „princezny ze zlaté kapličky“.

A pak je vždycky dobré mít někoho takového v souboru. Když je třeba, máte po čem sáhnout a není to daleko. Například spolupráce Baletu ND s Mercedes Benz Prague fashion week byla v choreografii Ondřeje Vinkláta a mojí. Ondřej také dostal příležitost podílet se na premiéře Baletu ND v komponovaném večeru Slovanský temperament.

Co by se mělo stát dál, abyste mohli tvořit nová představení?
Jak jsem již řekl, změna může nastat se změnou způsobu financování nezávislé pražské taneční scény. Je to ale běh na dlouhou trať. Čekají nás dlouhé meetingy a jednání, které nevíme, jak dopadnou. Do té doby budou Dekkadancers fungovat, jako když jedeme autem na neutrál. Nemáme zařazenou ani jedničku, ani dvojku, ale to auto nějak jede. Jede pomalu a naštěstí stále ještě z kopečka. A až dostaneme benzín, stačí jen zařadit a rozjedeme to naplno. To je nejlepší přirovnání pro naši současnou situaci.

Marek Svobodník
Taneční vzdělání získal na konzervatoři v Brně. Jako tanečník působil v angažmá v Národním divadle moravskoslezském (2003–2006), Laterně magice (2006–2008) a v Národním divadle v Brně (2008–2012), kde se stal sólistu.
V současné době je členem Baletu Národního divadla a stálým hostem Laterny magiky, kde si mohl zatančit v inscenaci Kouzelný cirkus. 
Svůj talent projevuje zejména v moderním repertoáru, kde nepřehlédnutelným způsobem ztvárnil například roli Otce ve Svěcení jara (Timeless, choreografie Tetley) nebo v dílech Jiřího Kyliána (Petite Mort). Pro své svébytné interpretační kvality bývá obsazován též do rolí vyžadujících velké výrazové nadání: Rotbart v Labutím jezeře (Cranko), Král Petr z říše Popo v Leonce & Lena (Spuck), Scrooge v Louskáčkovi – Vánočním příběhu (Vàmos) atd.
Mimo kamenná divadla spolupracoval s ProART Company, Pas de Theatre, katedrou alternativního divadla HAMU či Radou starších baletu.
Od roku 2012 je členem skupiny Dekkadancers, kde se po několika letech stal jedním z vedoucích členů souboru. Věnuje se též choreografii.

Výběr z tvorby:

Inscenační porada (Jihočeské divadlo 2019)

Fight for a one thing (Velvet gala, ND 2019)

HornyBach (Dekkadancers 2019)

Tatabojs – Nanopicture live 2019 (Tatabojs + Dekkadancers)

Hangar18 (Dekkadancers 2018)

Petite Corde (Bayerische Staatsballett II 2018)

Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (opera NDM, 2018)

Poslední večeře (Dekkadancers 2017)

Faunovo odpoledne (Jihočeské divadlo 2017)

Chvilka POEzie (PKB 2016)

Obrazy (Divadlo Kolowrat, Praha 2014)

Catch27 (NDB 2013)

Čertstory (NDB 2012)