Honzo, blíží se premiéra Malé mořské víly. Na co se diváci mohou těšit? Jedná se o ryze dětské představení?
Já doufám, že naplníme divácká očekávání, že uvidí kouzelný, pohádkový příběh, který je osloví, a budou mít potřebu opět se vracet do divadla.
Prozradíš nám konec? Bude to happy end?
Od začátku se snažíme vyjádřit příběh tak, jak ho napsal Hans Christian Andersen, tím pádem je jasné, že klasický happy end se neděje. Nicméně Malá mořská víla miluje a chápe prince, chápe i jeho lásku k cizí princezně, jen je jí to velmi líto, a proto v závěru odmítá použít zbraň, která se jí dostává do ruky. Líbí se mi, že je přející a láskyplná. U ní se setkáváme s tou pravou, ryzí láskou.
Jak sis poradil po pohybové stránce s vodou a vodním světem? Může víla plavat/tančit?
S vodním světem se setkávám již ve třetí inscenaci. S Jiřím Heřmanem jsem měl možnost spolupracovat na dvou verzích Rusalky. Jedna byla pro pražské Národní divadlo, druhá pro otáčivé jeviště v Českém Krumlově. Takže nyní se s podvodním světem potkávám potřetí, což není úplně jednoduché, protože nějaké věci jsem si už našel, vím, jak fungují, tak je využívám dál. Ale jak říkají SKUTŘI, není nic špatného citovat sám sebe.:-)
Aby se člověk mohl pohybovat pod vodou, rozvlní se, řekněme, že levituje, ale voda samotná bude ztvárněna mnoha různými prostředky. Ať už světelným designem, nebo projekcí – a celé to dotvoří danou iluzi. Myslím si, že je dobré držet se určitého minimalismu, hrát jen zdánlivost a používat metafory. To vyžaduje ale i aktivního a citlivého diváka.
S režisérským duem SKUTR jste již dlouhodobě velmi sehraný tým. Kdo se komu podřizuje? Ty režii, nebo oni tobě?
Musím říct, že mezi námi dochází k balanci a harmonii. Při této inscenaci se ke mně prakticky a fyzicky připojili až v polovině října, to znamená, že už spousta věcí na ně čekala. O to víc jsou teď akční a jejich zásah potřebuji. Jsou tam části, které nechávám jen na nich, ale obecně mezi námi funguje obrovská symbióza. Vzájemně se respektujeme a navzájem se dovedeme poměrně hodně ovlivňovat. Myslím, že jako tým jsme se opravdu našli!
Zbyněk Matějů byl tvůrcem hudby i tvého Čarodějova učně. Jak probíhá spolupráce s ním? Měl jsi nějaké specifické zadání, nebo jsi čekal na jeho partituru a tou ses nechal inspirovat?
Se Zbyňkem Matějů je to nyní již třetí spolupráce. Začali jsme jednoaktovou věcí Kevel, což byla metafora souznění čtyř tanečníků a čtyř hudebníků. Na základě této zkušenosti vznikla spolupráce na Čarodějově učni a po jeho úspěchu přišel Zdeněk s myšlenkou, pustit se do něčeho dalšího.
Téma Malé mořské víly jsem si vybral sám, protože mám rád vodu, moře a podmořský svět vůbec. Se SKUTRY jsme napsali scénář a Zbyněk měl do jisté míry volnou ruku. Změn se poté dělá opravdu minimálně. Jeho hudbu poměrně dost ctíme. Jsou části, které se mi líbí hodně a velmi mě inspirují, ale zároveň jsou části, které jsou pro mě poměrně obtížné.
Stavíš na dvě obsazení. „Šiješ“ choreografii tanečníkům přímo na tělo a necháš je, aby ti v tvoření pomohli, nebo víš přesně, jak bude choreografie vypadat?
Záleží, s kým pracuji. Na sólové role jsem si vybral tanečníky, kteří mi naprosto vyhovují. Tím, že pracuji v Národním divadle i ve funkci baletního mistra jiných inscenací, tak soubor velmi dobře znám, můžu se jim dostat takřka pod kůži, a tím je pro mě jednodušší výběr obsazení.
U sólových rolí se nechávám tanečníky inspirovat a ovlivňovat. Zadám jim pohybový materiál, oni ho mírně upraví, já ho pak opět třeba pozměním, ale stále to zůstává v určitém estetickém koridoru, z něhož nevybočuji.
U skupinových partů to mám přesně naopak. Obecně jsou pro mě těžší a tam mi velmi pomáhá Zuzana Susová, která je mojí asistentkou, spolu si to poctivě připravíme a v sále už jen předáváme.
Malá mořská víla vypluje 10. listopadu 2016 poprvé na zemský povrch ve Stavovském divadle. Co bys jí popřál?
Aby se neutopila. Aby plavala šťastně a dlouho. Samozřejmě přeji celé inscenaci úspěch. Stejně jako tanečníkům, protože do toho jdou s takovou opravdovostí a já cítím, že k tomu přistupují velmi seriózně a pozitivně. Musím je opravdu pochválit. Takže i jim bych chtěl popřát úspěch, minimálně srovnatelný s Učněm, a třeba i větší!
Jan Kodet (*1968) získal taneční vzdělání ve Vysokoškolském uměleckém souboru Univerzity Karlovy (později Taneční divadlo Praha), jehož členem byl devět let. V roce 1991 absolvoval taneční katedru HAMU, obor pedagogika moderního tance u prof. Ivanky Kubicové. Působil jako tanečník v souborech: Dance Berlin, S. O. A. P. Dance Theatre Frankfurt, Ballet Gulbenkian a jako asistent v Cullberg Ballet, Icelandic Ballet, Compagnie National de Marseille. V České republice patří v dnešní době k nejvýraznějším postavám současné taneční scény. Je držitelem mnoha choreografických ocenění. Jako pedagog působí na HAMU a vede různé taneční workshopy jak u nás, tak v zahraničí. V souboru baletu Národního divadla v Praze zastává funkci baletního mistra.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace