Lukáš Slavický o festivalu Jižní spojka: „Každý divák je pro nás důležitý.“

Lukáš Slavický. Foto: soukr. archiv L.S.

Autor Josef Bartoš

Můžete nám představit festival Jižní spojka?
Cílem je představit tvorbu Jihočeského divadla v Praze, a proto jsme se rozhodli, že vždy jednou ročně každý soubor přiveze jednu či dvě inscenace. Víme totiž, že dostupnost Českých Budějovic není úplně ideální, zejména pokud by měl někdo přijet na večerní představení a pak se v noci vracet nazpět.

Proč zrovna Praha? Nepřemýšleli jste nad jinými, regionálními městy?
První volba padla na Prahu, protože možnosti jsou zde mnohem širší. A to se nebavím pouze o prostorech pro uvádění jednotlivých děl, ale například i kulturní nabídce. Navíc drtivá většina odborné kritiky se také nachází v Praze. Chtěli jsme se představit v tom největším kulturním centru i proto, aby se na nás nezapomínalo. I tak se ale snažíme v rámci Jihočeského kraje vyjíždět.

Přesně, jak říkáte, české umění je příliš pragocentrické a jistě i diváci v regionech by uvítali nabídnutý program. Něco podobného například funguje na festivalu Dance Brno.
Do budoucna to určitě nevylučuji a jsme tomu otevření. Má to ale i praktické důvody, například zmíněnou dostupnost divadel, kterou je nutno řešit dlouho dopředu. Jihočeské divadlo má navíc vícesouborovou strukturu a každé těleso musí někde hrát. Tam bychom pak mohli v regionálních prostorech narážet na problém.
Tady bych doplnil, že do budoucna plánujeme divadelní festival v Budějovicích. Víc bych ale teď nechtěl prozrazovat…

Proč zrovna název Jižní spojka?
Impulz tomu dal baletní soubor a Dekkadancers. V roce 2017 jsme totiž uvedli akci Dekkadancers na Jihu a fotili jsme k tomu vizuál na výpadovce v Chuchli. A na plakátu pak bylo napsáno Jižní spojka. Když jsme se pak scházeli ohledně možnosti pořádat festival, řediteli divadla se tento nápad zalíbil a u toho potom zůstalo.

Podle čeho vybíráte inscenace do dramaturgie programu?
Ten program představuje takové best of z repertoáru Jihočeského divadla. Ovlivňuje to hned několik faktorů, například období konání a jaké inscenace jsou v tu chvíli k dispozici. Zvažujeme ale také náročnost přesunu potenciální inscenace do Prahy. Takže při tvorbě dramaturgie hledíme nejenom na kvalitu, ale také na praktické souvislosti.

Zdá se vám pražské obecenstvo náročnější než to regionální? Máte nějaká jiná měřítka, když hrajete v regionech a v Praze?
V jistém směru může být poučenější, protože pražská kulturní nabídka skýtá mnohem větší výběr. Na druhou stranu každá inscenace si najde svého diváka i u nás. Všeobecně vzato ale nemáme jiná měřítka, když hrajeme doma nebo v Praze. Snažíme se vždy hrát naplno, každý divák je pro nás důležitý.

Spolupracujete i s ostatními soubory v České republice? Probíhá nějaká komunikace mezi uměleckými šéfy?
Například v rámci festivalu Dance Brno se sešla většina šéfů českých souborů nebo jednou jsme podobné setkání zorganizovali díky Asociaci tanečních umělců v Praze. Že by se ale jednalo o nějakou strukturovanou aktivitu, to se říci nedá.

Co se na podobných schůzích řeší? Máte například nějaká předem daná témata?
Řešili jsme například soutěž pro mladé tanečníky, místo konání, čas a podmínky. Dostali jsme se ale i k tématu práce s tanečníky, jak řešit určité situace, například nenadálý odchod členů souboru. Těch témat je celá řada, ale nemáme je nějak strategicky strukturovaná.

Napadá mě jedno konkrétní téma, které řeší mnoho diváků, a tím je příliv zahraničních tanečníků i do regionálních souborů. Často ho nahlíží velmi pejorativně. Jak na toto téma nahlížíte vy?
Tu debatu samozřejmě vnímám. Tanec je ale mezinárodní, snadno překračuje hranice. Pohyb zkrátka nezná hranic, protože není závislý na jazyku. Logicky z toho vyplývá, že tanečníci hledají uplatnění po celém světě.
Vždy, když vypíšu konkurz, tak zájem tanečníků ze zahraničí je obrovský. A to i v poměru k českým přihláškám. Často ani konkurz vypisovat nemusím, téměř obden chodí e-maily s žádostmi o místo v souboru. Zejména žádosti od asijských tanečníků, protože například v Japonsku pro tanečníky možnost uplatnění prakticky neexistuje.
Pro tanečníka je zásadní stabilní zázemí. Aby se zlepšoval, nebo jenom udržoval svou techniku, potřebuje baletní sál, hudební aparaturu, baletního mistra a mnoho dalšího. V řadě zemí toto zázemí chybí, takže je logické, že cizinci ho hledají tam, kde se nabízí. Osobně v tom nevidím žádný problém.

V souvislosti s tímto tématem mě napadá, že se také často řeší připravenost českých absolventů konzervatoří na vstup do souboru. Jak je tomu u vás při konkurzech?
Je pravda, že zahraniční tanečníci se častěji hlásí již s nějakou zkušeností, vyloženě čerstvých absolventů se hlásí méně. V souboru mám české i zahraniční tanečníky, nekoukám na národnost, záleží mi na individuálních kvalitách a pak je jedno, odkud jsou. Zároveň žádný učený z nebe nespadl a představa, že by přišel hotový tanečník, který mi ihned perfektně zatančí Romea, je úplně lichá. Vždy se s jakýmkoliv tanečníkem musí pracovat, je to naše povinnost. Škola má být přípravou, ale život v souboru, ta každodenní realita, je poté mnohem komplexnější a pestřejší.

Lukáš Slavický (1980)

Odborné vzdělání získal na Taneční konzervatoři Praha (1991–1999). Již během studií vystoupil v různých představeních pořádaných školou. V roce 1998 tančil pohostinsky roli Basila v Donu Quijotovi v Národním divadle v Brně. Účastnil se také mnoha baletních soutěží – v roce 1994 obdržel 3. cenu na Soutěžní přehlídce tanečních umělců České a Slovenské republiky, v roce 1995 Prix Fondation de la Danse Geneva, v roce 1997 byl finalistou Prix de Lausanne, Grand Prix Contest Wien, absolutním vítězem Soutěžní přehlídky tanečních umělců Brno. O rok později získal 3. cenu na Mezinárodní baletní soutěži R. Nurejeva (Budapešť) a na Mezinárodní baletní soutěži Nagoya (Japonsko). V letech 1997–1999 vystoupil na mnoha galakoncertech. Studium na taneční konzervatoři ukončil rolí Prince a Modrého ptáka v baletu Spící krasavice na scéně Národního divadla v Praze. Česká televize natočila s Lukášem pořad Navštívenka, dále zaznamenala jeho sólová vystoupení – například variace z baletu Le Corsaire, variace Svěcení jara, Polovecké tance, Grand pas classique – pas de deux (se Zuzanou Zahradníkovou).
Od sezony 1999/2000 působil v Bayerische Staatsballett v Mnichově, kde byl po dvou letech jmenován sólistou. Nastudoval například Basila v Donu Quijotovi, Lenského v Crancově Oněginovi, Lysandra ve Snu noci svatojánském (J. Neumeier) a další. V Národním divadle v Brně nastudoval roli Solora v Bajadéře (se Zuzanou Zahradníkovou v roli Nikie). Za roli Jean de Brienna v baletu Raymonda (R. Barra) získal Prix Benoit za rok 2002. Následně se stal prvním sólistou baletu a nastudoval například role v baletech Limb's Theorem (W. Forsythe, 2004), Konráda v baletu Le Corsaire (I. Liška, 2007), roli Armanda v Dámě s kaméliemi (J. Neumeier, 2009). Tančil také v inscenaci Zugvögel, která byla vytvořena pro Bayerische Staatsballett v choreografii J. Kyliána v roce 2009, a přidal roli Hilariona v Giselle (M. Ek, 2010) či Colase v Marné opatrnosti (F. Ashton). Dále spolupracoval nebo tančil v baletech od H. van Manena, M. Wigman, G. Balanchine, M. Schläpfer, J. Godani, J. Mannes, D. Bombana, A. Barton, R. Siegel a dalších. Na světových turné se dostal do Itálie, Kanady, Číny, Tchaj-wanu, Japonska, Austrálie, Indonésie, Finska, Polska, Maďarska, Slovenska či Ruska. Od sezony 2016/17 je uměleckým šéfem baletního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.