Kdo se skrývá za SPOLKem?

SPOLK: Ester Trčková, Adam Kmenta, David Králík, Žaneta Musilová, a Kateřina Jabůrková. Foto: Anna Benháková.

Autor Kristina Soukupová

Jaká byla vaše individuální cesta k tanci? Jaké byly zásadní momenty, které vás nasměrovaly k tanci a pohybu? 
Kateřina Jabůrková: Má cesta k pohybu byla dost přirozená, už jako malá jsem lezla úplně na všechno – stromy, skříně, lešení. Také jsem se vrhala do každého sportu. Přes školní kroužky aerobiku a disco smíchaného se streetem jsem se přes kamarádku dostala do pražské skupiny Dancers 4 You, kde jsem se věnovala streetu až do nástupu na konzervatoř Duncan centre. Paralelně s těmito kroužky jsem se věnovala aikidu, které mi dost pomohlo pochopit principy současného tance. 

Žaneta Musilová: Vyrůstala jsem v malém městě daleko od současného uměleckého dění, přesto jsem byla uměním obklopena na ZUŠ Bystré. Moje mamka byla ředitelkou této umělecké školy a i já jsem se cítila být její součástí. Zajímala jsem se o všechny možné obory jako tanec, zpěv, hra na klavír, výtvarné umění a také dramatický obor. Tanec byl pro mě nejdůležitější, proto jsem se pro něj v mých patnácti letech rozhodla. Podporovala mě také má učitelka tance Hana Malíková.

Ester Trčková: Jako malá jsem chodila do mnoha kroužků, postupně různě odpadaly, ale tancování zůstalo. Moje první taneční zkušenosti jsem získala na ZUŠ Charbulova, kam jsem chodila k Lence Švandové, která ve mně probudila radost a lásku k tanci. A když jsem byla ve věku, kdy jsem se rozhodovala, kam bych chtěla na školu a co bych chtěla dělat, myslela jsem na to, že je v životě důležité dělat, co člověka baví. A mě bavilo tančit a tehdy jsem se rozhodla, že chci studovat tanec.

David Králík: Zpočátku to nebylo moje rozhodnutí, rodiče mě přihlásili do Dětského studia k Lence Tretiagové, když mi byly čtyři. Po nějaké době jsem začal chodit do Tanečního studia Light, také k Lence. A tam jsem v podstatě dodnes. Kromě tvorby představení, zahraničních festivalů a mnoho dalšího jsem díky Lence mohl také poznat už před nastoupením na Duncan některé osobnosti českého současného tance a divadla, což rozhodně ovlivnilo moje rozhodování, jak pokračovat se studiem.

Adam Kmenta: První impulz byl v době, kdy jsem začal tančit v taneční škole a zajímat se o street dance. Poté mě začalo zajímat také pohybové divadlo, a to i se začátkem studia na konzervatoři Duncan centre.

Proč jste si vybrali pro studium tance konzervatoř Duncan centre? Které osobnosti vás nejvíce ovlivnily a čím vás tato škola nejvíce obohatila?
KJ: On mi to tak život vlastně nabídl sám. Na Duncan centre jsem narazila na Schole Pragensis, ale byla to spíš máma, která vyslechla, o co jde. Na talentovky jsem nakonec šla, abych si vyzkoušela pohovor, než půjdu na waldorfské lyceum, kam jsem chtěla jít původně. Při zkouškách mě Duncan zaujal tak, že jsem se nakonec rozhodla pro něj.

Ovlivnili mě všichni hodně a různým způsobem. Nejznatelněji Dora Sulženko Hoštová, Monika Částková, Marta Trpišovská, Petra Hauerová, Nina Vangeli a Ondřej Novotný. Ti mi pomohli dostat se do tvůrčího divadelního světa a současného umění.

ŽM: Zpočátku to byla náhoda, že jsem se o Duncanu dozvěděla. Samozřejmě se mi škola zalíbila a já si nedokázala představit studovat něco jiného. Zpětně si říkám, že kdyby mi v době rozhodování nebylo patnáct a rodiče nebyli mojí oporou, měla bych určitě větší strach odejít studovat tak daleko.

Škola mě ovlivnila nejen jako tanečníka, ale také jako člověka. Vybavuje se mi mnoho lidí, kteří ať už pozitivně, či negativně zasáhli do mojí cesty. Vzpomínám si na slova Dory Sulženko Hoštové, pro kterou je samozřejmostí se tanci určitým způsobem obětovat. Pokud jsme byli nemocní a nemohli tančit, posílala nás domů, ale nikdy nás nenechala dělat věci jen napůl. To se neuvědoměle přeneslo z tanečních hodin do mého osobního života. Monika Částková mě vždy podpořila a ukázala, že si musím za svým rozhodnutím stát, nejen proto, že mě tato rozhodnutí utvářejí. Ráda bych zmínila i Elišku Benešovou, která se jako pedagog stala součástí nás a skrze svůj přístup nám dokázala otevřít cestu, jakkoliv náročnou, k pochopení smyslu pohybu. Mohla bych jmenovat mnoho dalších, kteří se vepsali a kousek ve mně zanechali.

ET: Já jsem na Duncan šla až v devatenácti po střední škole. Byla to moje vysněná škola, a tak mě od studia nemohlo nic odradit. Samozřejmě to bylo v mnoha ohledech těžší, ale nikdy bych neměnila. Studiu na Duncanu musí dát člověk mnoho času a energie. A ta škola mu potom dá taky mnoho, nejen na úrovni taneční, ale i lidské. Jsem vděčná především těm, kteří nás kromě tance a choreografie učili nadhledu a radosti z pohybu.

DK: To, že jsem se přihlásil na Duncan, samo postupně vyplynulo díky zkušenostem v Tanečním studiu Light. Byl jsem na osmiletém gymnáziu, takže nebylo nutné si shánět střední školu, ale Lenka Tretiagová nám nabídla, ať to zkusíme, a ono to vyšlo. V té době jsem začínal tušit, že je to směr, kterým bych se rád v budoucnu ubíral a zajímal se o něj více do hloubky. Přijetí na Duncan mě v tom utvrdilo.

Je těžké jmenovat ty, kteří mě nejvíce ovlivnili, ve škole je mnoho inspirativních osobností. Někteří vám zkrátka sednou více a někteří méně, ale je skvělé mít možnost je všechny poznat. To je myslím to, v čem by škola mohla vyniknout, ve své různorodosti. Myslím, že vedle taneční techniky vede hlavně k jisté osobní zodpovědnosti. To je pro mě asi nejdůležitější.

AK: Hlavní důvod, proč jsem si vybral konzervatoř Duncan centre, byl ten, že jde o jedinou střední školu v ČR, která se na tanec zaměřuje jiným způsobem než ostatní střední školy orientované na oblast tance. Hlavně mě ovlivnili přátelé, studenti Duncanu, kteří mi více přiblížili chod školy. Z osobností školy to bude Dora Sulženko Hoštová a mnoho dalších. Duncan mi do tanečního života dal moc v každém ohledu, vytvořil ze mě takového tanečníka, jakým jsem teď.

Jaké byly počátky vaší spolupráce? Byly to, předpokládám, školní choreografie. Jakým způsobem vykrystalizoval nápad, že byste se taneční tvorbě chtěli věnovat v pětičlenném uskupení?
ŽM: Všichni členové spolku byli spolužáky a někteří stále jsou. Již při studiu na Duncanu jsme si navzájem pomáhali s tvorbou choreografií nebo interpretovali jeden u druhého, to ale nebylo jedinou oblastí, kde jsme si vždy rozuměli. Poznávali jsme, že máme velmi podobný humor a názory, bavilo nás trávit čas společně. Společné tvorbě toto vzájemné pochopení hodně pomáhá. Pětičlenné uskupení vlastně nebylo záměrem, stalo se to docela přirozeně. Pokud jde o prvotní impulz pro společnou tvorbu, byla to fronta, ve které nás pár společně stálo. Odehrála se v ní drobná dramatická scéna kvůli předbíhání a všechny nás napadla stejná myšlenka přenést situaci na scénu.

ET: Ano, počátky pramení z našeho přátelství a společné tvorby choreografií na klauzury. Duncan je skvělý v tom, že podněcuje spolupráci mezi studenty. Na den, kdy nás poprvé napadlo založit si spolek, si pamatuju přesně. Měli jsme hodinu současné taneční techniky s Eliškou Benešovou, která nás chtěla podpořit a řekla nám, ať nečekáme a klidně si už založíme nějaké uskupení, i když jsme ještě na škole. Pamatuju si, že jsme to pak probírali cestou na oběd a od té chvíle jsem to nějak měla uložené v hlavě.

Jakým způsobem SPOLK tvoří? Máte rozdělené činnosti, je někdo „tím hlavním“ nebo rozhodujete zcela demokraticky? Jaké jsou podle vás výhody a nevýhody spolupráce v takovémto kolektivu?
KJ: Dobře se navzájem doplňujeme. Role rozdělené nemáme, ale většinou ani nějaké rozhodování není úplně potřeba. Musíme vždycky vyzkoušet způsoby a nápady všech, ale všichni poznáme, co funguje líp. Velkou nevýhodou je pak práce s časem. Všechno nám trvá mnohem déle, mít jednoho leadera je vlastně o dost jednodušší. Jinak vnímám samé výhody, navzájem se respektujeme a každý převezme roli, která je potřeba.

ŽM: Způsob procesu tvorby každého z nás je odlišný, to ale není překážkou a přístup každého z nás ke tvorbě je obohacující. Někdy se neshodneme, pak nastává obhajoba vlastního tvrzení, a nakonec se dokážeme respektovat a dohodnout se. Díky takovým rozporům mám pocit jistoty v precizním promyšlení dané věci a pocit radosti v osobní důležitosti představení pro každého z nás. Proces tvorby je protkaný každou z našich osobností. Výhodu pociťuji, že jsme společně vyrůstali jako tanečníci a choreografové. Víme, kdo má jaké silné stránky, a když přijde čas tvorby určité části, ujme se toho vždy ten pravý s patřičnou energií a nápadem.

ET: Fungujeme hodně společně. Myslím, že velkou roli hraje, že se známe natolik, že víme, co od sebe navzájem čekat. Víme, jak a v čem kdo funguje nejlépe. Poznáme na sobě, když někdo nemá svůj den, a v takových případech iniciativu přebere někdo jiný. Hodně tvoříme na principu, že někdo přinese nápad a společně ho pak rozvíjíme. Zkoušíme v podstatě všechno, co někdo z nás přinese. I když se to třeba ze začátku nezdá, právě společnou tvorbou a diskuzí dokážeme občas z ničeho vytvořit něco, co nás nakonec hrozně baví. Společná tvorba nám dává velkou svobodu a podle mě se díky tomu dostáváme dál, než kdybychom měli jednoho choreografa. Samozřejmě to přináší i spoustu situací, kdy se neshodneme, dlouho hledáme řešení, což často bere více času, než kdyby byl jen jeden choreograf a ten prostě rozhodnul. V takových chvílích nám pomůže zkusit všechny varianty, dát tomu čas a pak se rozhodnout. Asi to celý proces dost prodlužuje, ale zároveň nesmírně obohacuje a můžeme díky tomu říct, že jde opravdu o naše společné dílo.

DK: To je podle mě naše velké téma. Tvoříme zcela demokraticky, skvělé na tom je, že každý má trochu jinou představu a vzniká pak dialog, který nás posouvá dál. Ale občas je náročné se na něčem rychle shodnout.

AK: A pokud se opravdu neshodneme, Ester rozhoduje, to se pojí i s tím, že má spolu s Žanet největší podíl na založení a fungování SPOLKu. Přesto každý odvádí velký kus práce a přichází s něčím dalším.

Jaké jsou podle vás nejdůležitější kvality současného mladého tanečního tvůrce a interpreta, které by měl mít?
KJ: Být si vědom svých kvalit a pracovat s nimi. Přijímat vlivy jiných, ale zůstat svůj. Být otevřený experimentům, ale znát své hranice.

ŽM: První slova, která mě napadla, jsou odvaha, touha a chuť. Každý se stále nějakým způsobem mění, vyvíjí a zlepšuje. Někdy přijdou těžká rozhodnutí, která jsou pro tento proces klíčová. Pokud je člověk přesvědčen o něčem, co pramení hluboko z něj, rozhodnutí může být jednoznačnější.

ET: Být vytrvalý, odvážný, pokorný, skromný a open minded. Milovat každou část procesu tvorby a tance samotného. A být silný v těle i na duši.

DK: Odvaha, pokora a radost z pohybu.

AK: Každý mladý interpret nebo tvůrce by měl představení nebo jakémukoliv tanečnímu výkonu dát vše! Také jde o jiskru, kterou dokáže zanechat na jevišti, a vložit do představení svou osobitost.

První období působení SPOLKu ovlivnila epidemická situace a s ní spojená omezení. Jak se s tím vyrovnáváte?
ŽM: Fyzickému procesu představení S dovolením! se epidemická situaci zpočátku vyhnula. Pracovat jsme začali v létě na základě získané rezidence, kde nás podpořilo Studio Alta. Dále jsme získali rezidenci a podporu od divadla Ponec v rámci výhry druhého místa soutěže Divoká karta Tanečních aktualit. Naše rezidence jsme zakončili uvedením work-in-progress. V současné době pokračujeme na zdokonalení nejen samotné pohybové stránky, ale také dalších stránek představení, jako je například scénografie. Zde nás opět podpořilo divadlo Ponec poskytnutím prostoru a možnosti věnovat se light designu.

ET: Díky podpoře a rezidencím ve Studiu Alta a divadle Ponec jsme během léta udělali velký kus práce. A teď když je vše zavřené, máme právě díky omezení našich aktivit a škol více času se o věcech bavit, promýšlet je a částečně i zkoušet. Kdyby nebylo epidemie, pravděpodobně by byl celý proces rychlejší a intenzivnější, ale máme velkou výhodu, že nám vychází divadlo Ponec vstříc. Díky jeho podpoře můžeme spolupracovat s Tomášem Morávkem na light designu a spoustou dalších skvělých lidí, kteří inscenaci obohacují.

Jakým způsobem tedy fungujete během lockdownu? Ať už v rovině soukromé, či pracovní.
ŽM: Veškeré možnosti se aktuálně přesunuly do online podoby. Ze zkušenosti jarních omezení jsem se naučila, že je důležitý rozvrh, který udržuje chuť pokračovat a hledat jiná řešení. Jako SPOLK jsme se začali zajímat o přenesení tématu našeho představení do audiovizuální podoby. Tento nápad přišel ze strany Tanečních aktualit, které nám nadále pomáhají při realizaci tohoto tanečního traileru.

ET: Mě právě SPOLK dost drží nad vodou. Máme teď spoustu práce kolem přípravy audiovizuálního snímku.

AK: A v osobním životě je fajn si v téhle době udržovat fyzičku a nesedět doma, k čemuž mně osobně pomáhá běhání.

Jaké byly vaše plány na novou sezónu a jak je aktuálně upravujete vzhledem k situaci? Jak si zachováváte optimismus?
ŽM: Náš plán uvést premiéru S dovolením! v divadle Ponec se přesouvá na jaro 2021. Optimismus udržela tato druhá šance uvedení, věřím, že věci mají svůj čas.

ET: Tanec optimismus přináší! Jinak myslím, že ačkoliv se posunula premiéra naší připravované inscenace, tak to nakonec dílu prospělo. Nemusíme tolik spěchat, máme alespoň čas věci pořádně promyslet a dotáhnout ještě dál.

KJ: Premiéru bychom chtěli uvést v květnu v Ponci v rámci Divoké karty Tanečních aktualit.

ŽM: To je pro nás momentálně nejdůležitější, ovšem chtěli bychom uvést toto představení také v regionálních divadlech nebo jako součást jiných kulturních akcí. 

Co byste SPOLKu přáli do budoucna? Máte nějaké sny nebo mety, kterých toužíte dosáhnout?
KJ: SPOLKu bych přála hlavně plno tvůrčí energie a krásných příležitostí.    

ŽM: Přeji nám, abychom měli možnost působit s naším prvním představením po nějaký čas, no a pak jen, aby vznikala ta další.

ET: Já bych si přála, aby nám vydrželo nadšení, radost a otevřenost. Máme okolo sebe lidi, se kterými bychom rádi spolupracovali na dalších projektech. Zároveň jsme mladí a všichni máme touhu se dál vzdělávat v Česku i v zahraničí a podle toho bych si přála i postupovat. Být otevřeni do SPOLKu přicházet a odcházet, tvořit pod jeho záštitou a být při sobě, když to půjde.

DK: SPOLKu bych popřál, aby si uchoval i dále nadhled a radost ze společného tvoření. Přál bych si, aby byl SPOLK místem, kam budeme moci přinášet zkušenosti ze svých osobních cest a ve SPOLKu je zkoumat a rozvíjet.

AK: Určitě přeju SPOLKu, aby se stal uznávaným a kvalitním tanečním seskupením, které bude přinášet svoji osobitost do tanečního světa! Mety a sny jsou vždy nejvyšší, ale je otázkou naší práce, kolik si jich splníme.

SPOLK tvoří Kateřina Jabůrková, Žaneta Musilová, Ester Trčková, David Králík a Adam Kmenta. Prvním představením tohoto seskupení je inscenace S dovolením!, uvedená jako work-in-progress v Divadle Disk v září 2020.