Jana Burkiewiczová k Bread&Dance: „Stojí za tím potřeba sdílet. V tvůrčím procesu jsme totiž neskutečně osamělí.“

Jana Burkiewiczová.

Autor Josef Bartoš

Když jsme se spolu sešli naposledy, ohlašovala jste pozastavení činnosti vlastního souboru Burkicom. V jakém momentu vás napadlo zorganizovat Bread&Dance? Cesta od minimální dotace až po mezinárodní showcase se nezdá být úplně přímá…
Opak je pravdou, tak dlouhá cesta to není. Od našeho posledního rozhovoru proběhlo další grantové řízení. Získali jsme mnohem vyšší podporu, ale stále se nedokážeme dostat na úroveň, která by nám dovolovala pracovat v podmínkách, které si představuji. A i když se podívám na výsledky těch nejvýznamnějších souborů, tak ani ty nedosahují dotací, které by umožňovaly provozovat soubor v profesionálních podmínkách. Všichni tedy narážíme na stejné limity, a to mě logicky vedlo k myšlenkám, zda nejsou jiné cesty financování. Cesta mentálního procesu k mezinárodní showcase byla proto poměrně rychlá a provázela ji otázka: Co udělat pro to, aby tanec v Čechách získal lepší podmínky?

Působí to na mě tak trochu jako pud sebezáchovy. Vy jste v našem rozhovoru také zmiňovala, že financování z neveřejných zdrojů považujete za velmi složité. A to zejména proto, že současný tanec není v obecné společnosti dostatečně uznávanou uměleckou formou. Jak s tím tedy teď nakládáte, když se snažíte hledat řešení mimo grantový systém?
Právě jste popsal problém, který je pro mě velkým otazníkem. Proč se v Čechách nemluví o hvězdách současného tance? Proč tanec musí být pátým kolem u vozu? Domnívám se, že si musíme sednout k jednomu stolu a prostě se pobavit o tom, kde ty problémy tkví a co s tím jako odborníci v oboru můžeme udělat. Navíc jsme přizvali i zástupce z jiných oborů, protože možná potřebujeme jenom svěží náhled na naši každodenní práci. Třeba jsme do toho našeho milovaného tance až příliš ponořeni.
Nemůžeme ale očekávat, že všichni budou mít najednou vyprodaná představení a naše kalendáře budou plné zahraničních cest. Někde se ale začít musí a Bread&Dance je náš společný experiment, jak se pohnout z místa.

Když se vrátím k předchozí otázce: podařilo se vám získat sponzory i mimo grantová řízení?
Projekt Bread&Dance získal dotaci z Národního plánu obnovy, jehož výsledky jsme se dozvěděli v lednu, akce se koná v květnu. Pohybuji se i na komerční scéně a vím, že pět měsíců je příliš krátká doba na hledání sponzorů. Ale přesto máme jednoho skvělého partnera. Kdybychom měli více času, tak by se nám jich jistě povedlo sehnat více.

A kdo má celý projekt na starosti?
To je v poslední době velmi oblíbená otázka (smích).

Není se čemu divit, protože takové spojení souborů, které spolupracují na jedné akci, není v našich zeměpisných šířkách úplně běžné.
Bread&Dance má svou genezi. Zhruba dva tři roky nazpět jsme pořádali společné konkurzy s DEKKADANCERS a 420PEOPLE. Byla jsem nadšená nejenom z toho, že jsme se opravdu dokázali propojit a spolupracovat, ale také že se najednou znásobila propagační síla jednotlivých souborů, že jsme mohli nabídnout zahraničním tanečníkům práci a finančně zajistit jejich existenci v Čechách. Považovala jsem to za skvělý model, ze kterého také vzešla hlubší debata o tom, co nás trápí a co potřebujeme. Zároveň jsme se shodli, že bychom tým rádi rozšířili, a proto jsme oslovili i soubory Lenka Vagnerová & Company a Farma v jeskyni. Postupem času jsme zjistili, že vůbec nejdeme proti sobě, ale naopak se fantasticky doplňujeme.
Předtím jsme často žili v domnění, že tomu druhému se určitě daří lépe, například v navazování kontaktů v zahraničí. Zjistili jsme, že to není pravda. A tím, že spojíme síly, najednou máme šanci zahraničním promotérům nabídnout něco výjimečného a neopakovatelného.

Vnímám, že v pozadí stále hodně figurujete jako mozek celé akce.
Byla jsem prvním iniciátorem a zároveň jsem žadatelka dotace, takže dávám za celý projekt ruce do ohně. Nerada to ale říkám, protože vše vzniklo ze společné potřeby něco změnit. A rozhodnutí ostatních, že do toho půjdou se mnou, bylo téměř okamžité. Nyní se všichni scházíme a řešíme věci společně. Například máme spojenou PR sekci, která řeší veškeré záležitosti. A to je prostě fantastické.

Poměrně dobře se vám tak daří bořit zažitý mýtus o tanečnících jako o neustálých rivalech… A jak probíhal výběr participujících souborů? Připomenu, že mezi prezentujícími jsou Burkicom, DEKKADANCERS, 420PEOPLE, Lenka Vagnerová & Company a Farma v jeskyni.
Má to svou vnitřní logiku. Například produkce všech pěti participujících souborů mají podobnou velikost, jejich produkční zázemí je si také blízké, jedná se o středně velké projekty. Také jde o uskupení, která mají jasnou vizi na pět a více let. Ale samozřejmě každý je svým způsobem jedinečný, a to je právě něco, co mě na naší spolupráci neskutečně baví.
To první oznámení s sebou přineslo jisté otazníky, například zda nejdeme na truc tomu, jak to v Čechách funguje, zda to není jen nějaké velké gesto… Ale opravdu to není žádné gesto. Když jsem začala celý koncept vysvětlovat, tak ten nápad začali všichni kvitovat. A také jsme se rozhodli přizvat dalších pět umělců. Bohužel více nyní nedokážeme produkčně zajistit, také máme své limity. Spolupracovníkům říkáme Friends of Bread, jsou to umělci z našeho okruhu, kterým důvěřujeme.

Kdo mezi tyto Friends of Bread patří?
Miřenka Čechová, Viktor Černický, Divadlo Continuo, Holektiv a Jana Ryšlavá.

Když jsem poprvé uviděl tu pětici známých značek, říkal jsem si, jestli to nemůže působit elitářsky? Ačkoliv jste přizvali další umělce, tak český tanec je neskutečně bohatý a pestrý. Nedeformuje tak úzký výběr právě tu mnohost českého tance?
Rozumím tomu, o čem mluvíte. Každopádně se jedná o první ročník a musíme někde začít. Roli hrají i generační kontakty, jelikož už mezi sebou máme vybudované vztahy. Byla bych nerada, kdyby to působilo elitářsky, protože to je rozhodně něco, co mi není blízké. I proto jsme přizvali další umělce. Zároveň chceme dát najevo, že zdaleka nejsme jediní, jejichž hlasy ovlivňují českou taneční scénu.
Každopádně za vším stojí potřeba věci sdílet, protože často jsme v tvůrčím procesu neskutečně osamělí. Každý dělá vlastní věci a dělá je tak, jak nejlépe umí, ale ta následná konfrontace je pak minimální.

Když jsem poprvé viděl program vaší showcase, působí to jako typický český festival – uvedení nejlepších či nejzajímavějších děl vybraných souborů. Byl váš záměr vytvořit další pražský festival? Přeci jenom v Praze jich už máme neskutečně mnoho a často se nedají stíhat všechny.
Bread&Dance nevnímám jako festival. Má totiž tři opěrné body, které jsou stejnou měrou důležité – burza tanečníků, networkingové akce a přehlídka jednotlivých inscenací souborů. Tímto konceptem naše akce klasický festival přesahuje, ale ne ve smyslu, že by byla něco lepšího, je jednoduše jiná.

Ptám se proto, že v minulosti jsme byli svědky například toho, že se vaše inscenace Ostrov! nedostala do programu České taneční platformy, ačkoliv byla oceněna v jiných soutěžích jako to nejlepší v uplynulé sezoně, nebo že Lenka Vagnerová & Company se už dlouhodobě do této soutěžní přehlídky nehlásí, ačkoliv je jedním z lídrů českého tance. Není i toto nějaká motivace přijít s nějakým novým formátem, který vám umožní prezentaci tvorby?
Ano, to je třetí část Bread&Dance. Plně respektuji, že každý festival nebo přehlídka má vlastní dramaturgii a kritéria výběru. Nicméně všichni z těch pěti pořádajících souborů cítíme, že nemáme platformu, na které bychom mohli prezentovat naši tvorbu, respektive je to čím dál složitější. A proto jsme vnímali potřebu přijít s něčím, co nám umožní zařadit se do kontextu evropské tvorby.

Jak už jste zmínila, plánujete i diskuze a pracovní skupiny oborových profesionálů. Co si od této části slibujete?
Nějaké velké překvapení (smích). Máme nahlášených zhruba čtyřicet hostů, českých i zahraničních. Máme vymyšlený koncept společných pracovních stolů, které budou mít určitá témata. Například osobně se těším, že se zeptám zástupců divadel, zda a případně za jakých podmínek je možné vytvářet koprodukce mezi nezávislým divadlem a velkou baletní scénou, nebo že se zeptám zástupců festivalů, proč se nespojíme a nevytvoříme nějaký opravdu výjimečný počin, který svou velikostí u nás nemá obdoby.

Mám pocit, že diskuze se v našem oboru konají velmi často, ale téměř vždy zůstanou u vyřčených slov, na realizaci už nemá nikdo sílu. Jak chcete zajistit, aby tomu tentokrát bylo jinak? Máte připravený nějaký akční plán, aby slova prosákla do praxe?
Bread&Dance je důkazem toho, že překlopení teorie do praxe jde. Navíc věřím v důležitost vzájemného osobního kontaktu a bourání představ o druhých. Často pozoruji, že mám nějakou domněnku o druhém. Když se ale bavíme, velmi mě překvapí, že máme společná témata a vize, že nedochází k nějakým třecím plochám. Během setkávání se tak může stát, že zajiskří chemie, že zazní informace, která účastníkům té konkrétní debaty pomůže v další činnosti. Chci se bavit o tom, co je možné, a vyvarovat se toho, proč to nejde.

Možná právě tohle je ta cesta, protože velmi často se oborové debaty točí kolem toho, co nefunguje. Možná bychom se měli zaměřit na to, co už je funkční a jak v tom být ještě lepší. Pochopil jsem to tedy správně, že byste rádi uspořádali druhý ročník?
Aktuálně netuším, opravdu nevím. Jde o pilotní projekt, vnímám velký potenciál podobného formátu, ale zároveň i velký závazek. Kromě toho se nyní nemůžu věnovat vlastní tvorbě, musela jsem ji odsunout na druhou kolej, abych se mohla plně soustředit na Bread&Dance. Uvidíme, s jakým pocitem budeme odcházet z posledního představení 18. května.

Napadlo mě to i v souvislosti s tím, že projekt je financován z Národního plánu obnovy a my už víme, že bude vyhlášena ještě jedna výzva, ale tou se také tento finanční zdroj uzavře. A kdyby měla vaše akce pokračovat dále, tak by nejspíše musela přejít do programu Kulturní aktivity na Ministerstvu kultury nebo do programu Festivalů tamtéž. Financování z těchto zdrojů je ale složité, narážíme neustále na stejné problémy.
Ano, tady poukazujete na další problém. Prostě uvidíme…

Do debat jste pozvali i zahraniční debatéry a jedním z témat má být zahraniční vystupování českých souborů, respektive jak na booking v cizině. Jak se českým souborům v zahraničí daří? Víme o českých souborech u nás, ale zprávy ze světa k nám tolik nedoléhají.
Zmiňované středně velké soubory potenciál pro zahraničí mají, ale nevíme, jak na to. Věřím, že účinkování v zahraničí je způsob, jak soubor uživit, jak do rozpočtu přivést další finance. V Čechách totiž neustále narážíme na nedostatek diváků. A přitom všechny soubory cílí zejména na český trh. Ano, jsou tu regiony, ale scén, na kterých můžeme hrát, je velmi málo. Často je problém technické zázemí, velikost jeviště a podobně.
Zároveň pro regionální scény jsou naše produkce drahé. Sama mám vystupování v regionech velmi ráda a neustále se snažím udržovat kontakty s různými mimopražskými zástupci.

Myslím, že se nebavíme o českých divácích, ale o pražských divácích. Premiéry jsou většinou plné, ale když člověk zavítá na reprízu, často není obsazena ani půlka hlediště. A když se vrátím k těm zmíněným regionům, Pražský komorní balet by se velikostí dal s vámi srovnat, a přitom se jim v regionech daří hrát. Možná to asi nebude jenom o velikosti souboru?
Určitě to není jenom o velikosti. Svou roli hraje i historie. Pražský komorní balet vždy cestoval po regionech a regiony představovaly stěžejní část jeho hracího plánu. Věřím, že to je nějaký způsob tradice, který se jim zdárně daří udržovat až do dnešních dní. Manažersky je to obdivuhodné, těch představení, která za sezonu odehrají, je velmi mnoho.
Mám pocit, že regionální diváci se inscenací současného tance obávají. Všechno nové vzbuzuje rezistenci, a proto vnímám naši situaci poněkud komplikovaněji. Zároveň ale vidím, že existují lokality, kde se současný tanec hraje díky místním osvíceným lidem. Stále tu ale hovoříme o běhu na dlouhou trať.

Není to právě způsob, jak tuto situaci změnit? Snažit se co nejvíce hrát v regionech, aby si i čeští diváci mimo Prahu zvykli na současný tanec? Nepřineslo by to sice finance, které vám dovolí zaplatit soubor na celý rok. Má to však přímý vliv na vnímání tance ve většinové společnosti.
Určitě je to cesta a zároveň se tou cestou také vydáváme. Když vypisuji v závěrečných zprávách grantových dotací seznam realizovaných představení, vždy jsem překvapená, kolik jich nakonec bylo. Minulý měsíc jsme byli v Trutnově, příští měsíc jedeme do Plzně. Sama jsem z menšího města, takže k regionálnímu hraní mám velmi blízko. Musím ale přiznat, že méně rádi jsou kolegové z technického zázemí, ti jsou naopak často velmi nešťastní.

Koneckonců i pro mě bylo hraní v regionech první setkání s tancem. Vzali tenkrát několik tříd z mé základní školy do libereckého divadla na program Pražského komorního baletu.
Ano, myslím si, že za tohle si zaslouží zástupci Pražského komorního baletu obrovský respekt, protože ten jejich dopad je v tomto ohledu nepostradatelný.

Vrátím se k otázce zahraničního hostování – jak se českým souborům daří v zahraničí?
Až na velké výjimky nemáme v Čechách profesionály, kteří by se zajišťování zahraničního hostování českých tanečních souborů věnovali. Tato práce vyžaduje získání sítě kontaktů, kterou nevybudujete za rok ani za dva. Máme tak dvě možnosti. Tou první je najít někoho v zahraničí a dohodnout se na vzájemné spolupráci. S největší pravděpodobností se nám ale takového profesionála nepodaří zaplatit. Druhou cestou je si někoho vychovat. Zde ale narážíme na problém, že nikdo to zatím neumí natolik, aby mohl své zkušenosti předávat dále. Takže se teď nacházíme spíše ve fázi, kdy zkoušíme různé cesty, jak na systematickou spolupráci s evropskou, ale i světovou scénou.

Napadá mě, jestli by určitou cestou nebyla spolupráce se zahraničními novináři a kritiky? Ačkoliv je umělecká kritika z velkých mainstreamových médií na ústupu a často se jedná o první rubriku, kde se škrtají peníze, stále existují renomovaní a uznávaní zahraniční autoři, kteří mají silný a vlivný hlas.
Odhodlali jsme se i tímto směrem. Dostávali jsme velmi pozitivní odpovědi, ale většinou konverzace nakonec skončila kvůli nevyhovujícímu termínu akce. Takže bohužel žádní zahraniční novináři letos nepřijedou. Přislíbili účast na příštím ročníku, pokud ho uspořádáme.
Musím přiznat, že jsem velmi mile překvapená, jak Bread&Dance rezonuje v českých médiích. Zájem vypovídá o tom, že tanec je stále atraktivní záležitostí i pro velká, neoborová média. Rozhovorů a článků, které vyšly, je nečekaně mnoho. Obávala jsem se, že se nakonec potvrdí, že tanec je na pomyslném chvostu. Ale nestalo se to, naopak, dává mi to naději.

Osobně jsem zvědavý, jak velký vliv bude mít zájem médií na prodejnost samotných představení. Na programu není žádná novinka a lze předpokládat, že pražské publikum už jednotlivé inscenace zhlédlo.
To nedokážu momentálně odhadnout a zakázala jsem si to sledovat. Zřejmě všichni máme potřebu vyprodaného divadla, ale mám pocit, že mě osobně to frustruje více než všechny ostatní. Bude ale zajímavé se zpětně ohlédnout a podívat se, zda Bread&Dance skutečně mělo praktický dopad.

Jana Burkiewiczová
Absolventka pražské HAMU, choreografka a režisérka. V roce 2015 založila vlastní soubor Burkicom jako pokračování svého úsilí o hledání nových aktuálních témat i prostředků současného divadla. Ve svých autorských představeních propojuje soudobý tanec s prvky fyzického divadla, nového cirkusu a vrcholové akrobacie, se scénickou instalací a texty. Výraznou měrou do procesu tvorby pak zapojuje nejen herce a tanečníky, ale také výtvarníky, architekty, designéry či výrazné osobnosti současné nezávislé hudební scény. V roce 2015 nastudovala představení Walls & Handbags pro soubor nového cirkusu Losers Cirque Company, za které získala Cenu divadelních novin v kategorii taneční a pohybové divadlo v sezoně 2014/2015, a ve stejném roce také první představení ve vlastní produkci Divočina, marnivost ptačích per, ve kterém v pohybové, textové a vizuální koláži zkoumá současnou společnost a její chování v návaznosti na zákonitosti přírody. V roce 2017 následovalo experimentální dětské představení o bohatství fantazie a světa okolo nás Najděte ostatní! pro DOT504 a společenský apel O medvědovi, který plul na kře opět v produkci Burkicom. Tematiku životního prostředí a přírody zahrnovala inscenace Ostrov!. Aktuální téma našich tužeb a manipulace s nimi pak přináší zatím poslední představení Burkicom Největší přání. Vedle autorské tvorby se Jana Burkiewiczová se svým týmem věnuje také pedagogické a workshopové činnosti, stejně jako projektům propojujícím svět divadla se světem volného umění, designu či módy.