Ján Ďurovčík: „Zamiloval jsem se do opery.“

Ján Ďurovčík. Foto: Archiv. J.D.

Autor Marie Vejvodová

Dochází s vašimi padesátinami k bilancování? Vnímáte je jinak, než když jste slavil třeba čtyřicítku?
Rozhodně je to jiné. Když mi bylo čtyřicet, byl jsem svobodný. Teď je mi padesát a jsem šťastně ženatý a mám šestiměsíčního syna. K bilancování mě ale spíše přiměl covid než padesátiny. Vytrhl mě z mého obvyklého tempa a přivedl k zamyšlení o životě.

K čemu jste dospěl?
Nejsou to zrovna nejpříjemnější zjištění. Přijde mi, jako by hloupost ovládla svět a vytratily se základní hodnoty pokory a úcty. Od svého táty jsem převzal krédo, jímž se řídím celý život, a tím je, že za všechno si v životě můžeme sami. Když teď kolem sebe vidím, jak si lidé stěžují, nejraději bych jim odpověděl, že jsme to my, kdo to nechal dojít tak daleko. Zvykli jsme si hledat příčinu a viníka jinde než sami u sebe.

Jaké to je být otcem?
Nádherné. Zní to jako klišé, v tomto případě se k němu ale rád přihlásím. Opravdu je to ta nejhezčí věc na světě. Myslím, že si to teď užívám víc, než kdyby mi bylo dvacet nebo třicet. Kdybych byl mladší, asi bych uměl nad nějakými věcmi mávnout rukou, neuvědomoval bych si všechna rizika. Teď jsem zodpovědnější. Také by mi nevadilo zůstat s malým doma, i kdybych měl premiéru někde ve světě. Do tohoto stadia jsem ale musel dospět. Takže to asi přišlo ve chvíli, kdy to mělo přijít.

Vaše tvorba je velmi různorodá a věnujete se spoustě žánrů. Jaká práce ve vás vyvolává největší nadšení v životní fázi, ve které se právě nacházíte?
Kdybyste se mě zeptala před pár dny, odpověděl bych, že žádná. S příchodem covidu se všechno zastavilo. Když pracuji na nějakém díle, vždy se do něj zamiluji. Teď ale není možnost se zamilovat do něčeho dalšího, když nevíte, kdy to budete moct realizovat. Vše máme nachystané, jen to spustit. Před pár dny jsem ale dostal nabídku na operu z jedné prestižní zahraniční scény a to mě opět pohltilo, až jsem z toho nemohl spát.

Svou první operu, Únos zo Serailu pro Slovenské národní divadlo, jste vytvořil před čtyřmi lety. Získal si vás tento žánr?
Do opery jsem se zamiloval. Mozarta jsem poslouchal už jako malý. Když jsem byl nešťastně zamilovaný, nasadil jsem si sluchátka a rodiče si mysleli, kdo ví, co si pouštím, a ona to byla vážná hudba (směje se).

Co vás na opeře tolik oslovilo?
Lákají mě všechny hudební žánry, ať už je to opera, balet, nebo muzikál. Mám to tak celý život a baví mě je střídat. Udělat muzikálový broadwayský titul a pak zase třeba baletní Mou vlast. Inklinuji k dějovým, emočním dílům. Zbožňuji, když interpret podá na jevišti fyzický i emoční výkon podpořený hudbou, který mě rozpláče, rozesměje nebo vyvolá husí kůži.

Pomáhá vám při tvorbě opery, že jste zpracoval už tolik muzikálů?
Určitě. Opera je vlastně také takový muzikál, jen starý několik set let. Také mi pomáhá, že jsem bývalý tanečník a rozumím tomu, jak funguje tělo. Vím, co se musí na jevišti dít, aby to interpret dokázal zazpívat. Hudební divadlo je velice specifický druh umění. Musíte scénu vystavět jinak, než když pracujete pouze s textem. V činohře slovem sdělíte všechno. V opeře nebo muzikálu se nemůžete spolehnout na to, že všechno vypoví zpěv. Smysl musí dávat celá scéna.

Muzikál se někdy považuje za „nižší žánr“. Jak na něj nahlížíte vy?
S tímto názorem na muzikál se setkávám pouze v česko-slovenských končinách, a kdo ho zastává, je pro mě kulturně nevzdělaný a neví, o čem mluví. Netvrdím, že je to nejtěžší žánr. Je to specifický žánr, který může být dobrý nebo špatný jako jakékoli jiné umění.

Když jsem viděla svůj první muzikál v Londýně, v Česku jsem se s ničím takovým nesetkala. Inspirujete se při své tvorbě v zahraničí?
Zrovna s anglosaským světem bych česko-slovenskou scénu neporovnával. Disponují úplně jinými finančními prostředky. Takovou scénu si my nikdy nebudeme moci dovolit. To je, jako kdybych srovnával školní besídku se zahajováním olympijských her. Diváky tu nedokážeme nadchnout oslňujícími scénografickými efekty. Česko-slovenské muzikály jsou postavené na jiných hodnotách. Více se zaměřují na herecký projev a řekl bych, že činoherně jsou i kvalitnější než v Londýně. Za posledních deset let se u nás vytvořila generace mladých herců, kteří splňují nejvyšší nároky prestižních světových scén a mohli by hrát hlavní postavy i na Broadwayi.

Jak se muzikál v Česku a na Slovensku v posledních letech proměnil?
Na Slovensku se muzikály dříve dělaly i v klasických divadlech. Byl to takový činoherní muzikál, dobře zahraný, ale ne už tak dobře zazpívaný. V Česku zase stály na jedné velké popové hvězdě. To už dnes neplatí. V obou končinách teď máme skvělé herce, kteří i skvěle zpívají, nebo se zpěváci zlepšili v činohře.

V Česku jste se nejvíce proslavil svými muzikály v Divadle Kalich. Je české publikum jiné než slovenské?
Nemyslím si. Naše národy jsou propojené a v hledišti pražského divadla bude určitě spousta Slováků. Rozdíly jsem viděl spíš na zkouškách. Slováci jsou větší srdcaři a hned vám dají najevo, co si o vás myslí. V Česku jsou herci profesionálnější a zachovávají si tvář, ať si myslí cokoli. Mně osobně nevadí ani jedno, ani druhé.

Jaký mají Slováci vztah k tanci? Přijde mi, že v Česku je oproti jiným druhům umění poněkud opomíjený.
Já bych řekl, že Slováci jsou tancofilové. Představení Carmen mělo třeba sto repríz. Nebo hrajeme v místech, kde by člověk čekal, že balet ani neznají, a máme vyprodáno. Z mého pohledu tedy Slováci tanec milují. Nemusí to ale znamenat, že to platí všeobecně. Ve vyšších sférách, které o umění rozhodují, je ale postoj už jiný. Vy máte například taneční Cenu Thálie nebo několik stálých souborů po celé republice. Kolik jich ale je na Slovensku? Možná tak dva?

Jak si vysvětlujete, že má moderní balet takový úspěch i v docela malých městech?
To začalo, ještě když jsme jezdili po celém Slovensku jako amatéři s divadlem Torzo. Lidé přišli ze zvědavosti, bavilo je to a vrátili se. Když se bavíme s diváky, těší se, až zase přijedeme. Za ta léta jsme si vybudovali jméno a nezklamali je.

Je ohlas jiný na maloměstě než v Bratislavě?
Není, a důvodem je jednoduchá matematika. Na každém místě je vždycky stejné procento lidí, kteří mají rádi tento druh umění. Takže jen záleží, o jak velké město jde. V Bratislavě odehrajeme za sezónu dvacet repríz, do Liptovského Mikuláše stačí přijet jednou.

Co vás vedlo k založení vlastního divadla?
Slovenské divadlo tanca vzniklo přirozeně z amatérského baletního souboru Torzo. Ve vlastním divadle tvořím jinak než pro stálé scény například v Praze nebo Brně. Pracuji více na hraně a určité inscenace bych si jinde nemohl dovolit. Moje srdcovka je také takzvané totální divadlo, a na to si potřebuji vychovat interprety, aby ovládali určité techniky a uměli vyjádřit emoce. Toho můžu dosáhnout jen v souboru, který dokonale znám a v němž jsme naladění na stejnou vlnu.

Máte zkušenosti jak s takzvanými „komerčními“ díly, tak „vyšším uměním“. Jaké to je pohybovat se mezi těmito dvěma světy?
Nesouhlasím s tvrzením, že existuje komerční a nekomerční umění. To je takový předsudek v česko-slovenských končinách, že jakmile si dílo najde diváka, je komerční. Znamená to tedy, že balety například Jiřího Kyliána jsou komerční? Jsou díla, která jsou komerčně úspěšná, to je ale něco jiného. Při vzniku inscenace o tomhle nepřemýšlím. To bych třeba nikdy nemohl udělat …na Vaše hroby, vymyslel bych namísto toho něco líbivého. Tvořím vždycky to, co tvořit chci, a jestli to bude mít úspěch, záleží už na divácích.

V show Made in Slovakia jste propojil folklór s rockem. Jak to, že spolu dva takto rozdílné žánry fungovaly?
Sama jste si odpověděla. Je to show. Propojil jsem populární kapelu IMT Smile s lidovým tělesem Lúčnica a zarezonovalo to skvěle.

Zní to bláznivě, ale úspěch byl vskutku obrovský. Čím si ho vysvětlujete?
Nevím, prostě to vyšlo. Nebyl to zaručený úspěch.

Je tedy důležité, aby byl autor dostatečně otevřený a nebál se experimentovat?
Podle mě je v umění nejdůležitější veličinou talent. Když se sejde talentovaný tvůrce, interpreti, scénograf, může z toho vzniknout něco výjimečného. Kvalitu určuje míra talentu všech zúčastněných.

Začínal jste jako folklórní tanečník. Stále z folklóru čerpáte?
Ano. Jednou za čas rád udělám folklórní dílo. Miluji ho a je to poznat i v mých inscenacích. V mé Carmen například toreador verbuňkuje. Nehraji si na to, že mám jiné než slovanské kořeny. Proč se navíc inspirovat v zahraničí, když máme tak bohatý folklór?

Vracíte se ještě domů na východní Slovensko?
Velmi málo. Dříve jsem tam jezdil alespoň jedenkrát do roka na Vánoce. Byla to taková tradice, že kdekoli na světě jsem byl, vždycky jsem 23. prosince přijel domů za rodiči. Loni se ale narodil syn a přijeli oni za námi.

Když tam přijedete, cítíte, že odtamtud pocházíte?
Ano. V Michalovcích jsem tancoval v lidovém souboru a tamější folklór ve mně zůstal na celý život. Po sametové revoluci odešlo hodně lidí z východního Slovenska do zahraničí. A když jsme poprvé hráli v New Yorku, z hlediště někdo zavolal po našem, po východňarsku: ,,Jančo, neboj sa, tu sme!“ Několik bývalých folkloristů se přišlo podívat na představení. To mi až vstoupily slzy do očí. V tu chvíli jsem cítil velkou soudržnost.

Na závěr bych se ještě ráda zeptala, jestli máte nějaký sen, který byste si přál v životě splnit?
Jeden se mi splnil, když jsem mohl inscenovat muzikál Jesus Christ Superstar bez copyrightu a mohl si ho udělat po svém. Dlouho jsem pak měl sen, že bych rád něco uvedl v Opeře v Sydney. To mě už ale pustilo. Důležité je pro mě dělat dál svoji práci, už mi ale nejde o to, kde ji odehraji. S narozením syna se mi změnily hodnoty a mou jedinou prioritou je zdraví mé rodiny.

Ján Ďurovčík (10. 4. 1971)

Pochází z obce Michalovce na východním Slovensku. Vystudoval choreografii na VŠMU v Bratislavě. Začínal jako tanečník lidových souborů Zemplín a Lúčnica. Založil soubor Torzo a poté Slovenské divadlo tanca. Ve své tvorbě se zaměřuje na hudební divadlo, od baletu, opery, tanečního divadla, muzikálu až po TV show. V Česku působil ve Státní opeře, Národním divadle Brno či Divadle J. K. Tyla v Plzni a nejvíce se zde proslavil početnými muzikály (Atlantida, Pomáda, Horečka sobotní noci, Robin Hood ad.) v Divadle Kalich. Velký úspěch sklízí jeho díla i v zahraničí od New Yorku po Tokio.