Izraelská umělkyně Galit Liss: „Otevírám taneční umění zralým ženám“

Galit Liss vede workshop na zámku ve Žďáře nad Sázavou. Foto: Alena Češková.

Autor Jana Bohutínská

Kde má kořeny vaše fascinace zralými ženami, které nemají profesionální taneční zkušenost?
Celý svůj život jsem chtěla tančit a tvrdě jsem na tom pracovala. Jednou jsem viděla nádherné a virtuózní představení souboru La La La Human Steps z Kanady, jenže když jsem vyšla z divadla, cítila jsem se prázdná. Říkala jsem si: „Chci se věnovat umění, které má spojitost se společností, s lidmi, chci vnést své nápady do společnosti.“ Musela jsem najít vlastní cestu, jak to udělat. Souviselo to i s mým osobním rodinným příběhem. Přišla jsem o bratra, který měl rakovinu. Asi týden předtím, než ztratil vědomí, jsme spolu šli na procházku. Řekl mi větu, která kompletně změnila mou perspektivu, s níž jsem se dívala na život: „Vím, že všichni kolem mne truchlí, ale tohle je nejšťastnější období v mém životě.“ Najednou jsem věděla, co je smyslem života a kolik zodpovědnosti máme za to, jakým způsobem svůj život žijeme. Po jeho smrti jsem se vrátila do studia, vybrala jsem si ke spolupráci tři ženy, jedné bylo dvacet, druhé čtyřicet a třetí sedmdesát let, a téma života jsem se rozhodla zkoumat skrze téma životního cyklu. Mladší ženy byly profesionální tanečnice, nejstarší neměla žádnou profesionální taneční zkušenost. V té starší ženě byly všechny otázky života, lidství a velmi se mě to dotklo. Pochopila jsem, že to je cesta, po které se chci vydat, že chci zkoumat život a jeho smysl skrze zralé ženské tělo.

Kudy vaše tvůrčí cesta po tomto poznání pokračovala?
Rozloučila jsem se s profesionálními tanečnicemi a zůstala jsem s touto krásnou ženou, která neměla žádnou zkušenost s profesionálním tancem. Našla jsem další ženy ve věku 70+ a připravila s nimi jako choreografka svou první inscenaci Gila, což v hebrejštině znamená věk, radost a objev. Bylo to v roce 2008 (do té doby jsem se věnovala taneční pedagogice a managementu) a bylo úžasné, jak lidé na představení reagovali. Začaly za mnou chodit starší ženy, které také chtěly tančit, ale neměly kde, protože všechna taneční studia byla pro mladé lidi. Řekla jsem si, že pro ně připravím workshop. A teď, po téměř patnácti letech, mám svou taneční školu, kam přicházejí tančit a objevovat své tělo zralé ženy z celého Izraele. A právě tohle je pro mne ta nejlepší cesta, jak můžu vnášet své myšlenky a nápady do světa – když otevírám umění zralým ženám. Pracovat s těmito ženami je úžasné, tolik se toho od nich učím o životě i o těle. Právě díky nim jsem začala vyvíjet i svou metodu práce, abych je dovedla k propojení s jejich tělem. Díky praxi s nimi jsem se nesmírně posunula i ve své choreografické práci. Když srovnám svou první inscenaci Gila se svou poslední premiérou Blue Zone z roku 2020, jsou totálně rozdílné.

Pracovat se zralými ženami, které nejsou profesionální tanečnice, je rebelský přístup ve světě tance, který je zpravidla mladý a trénovaný. Je vaším záměrem zpochybnit tento status quo?
Rozhodně ano. V roce 2017 jsem vytvořila inscenaci GO! - the YES manifesto for the elderly body, inspirací mi bylo No Manifesto Yvonne Rainer z roku 1965. Yvonne Rainer změnila celý koncept tance, já jsem chtěla změnit celý koncept toho, kdo může být tanečnicí nebo tanečníkem. Premiéru jsem schválně uvedla v Suzanne Dellal Center for Dance and Theater v Tel Avivu, což je důležité taneční místo, právě proto, protože mi šlo o manifest. Chtěla jsem přivést zralá ženská těla neprofesionálních tanečnic na tuto scénu a říci: ano, i toto jsou tanečnice, i tohle je tanec, i to je umění.

Zdá se vám, že je teď tanec víc inkluzivní?
Budu mluvit o situaci v Izraeli. V době, kdy jsem začínala, lidé nevěděli, jak mou práci vnímat, když jsem chtěla uvést představení na tanečním festivalu nebo získat finanční podporu od státu. Říkali mi, že to nejde, protože pracuji s neprofesionálními tanečnicemi. A nyní jsou pro nás taneční festivaly otevřené, inscenace Blue Zone měla premiéru na velkém a důležitém Israel Festivalu. Je vidět, že se taneční prostředí změnilo a také mí kolegové jsou mému přístupu otevření. Když se ale na věc podívám ze společenského hlediska, ageismus je v izraelské společnosti stále silný. Myslím, že je to problém po celém západním světě.

I v Česku je ageismus bohužel velké téma. Chtěla bych se však ještě vrátit k vaší poslední inscenaci Blue Zone, která měla premiéru uprostřed pandemie. Můžete inscenaci trochu přiblížit, na co jste se v ní zaměřila?
Na Blue Zone jsem spolupracovala s Orit Gross, poznaly jsme se na mých workshopech a nyní spolupracujeme, v mých dílech také tančí. Doufám, že v červenci se mnou přijede na KoresponDance. Zaměřily jsme se na to, čeho se starší lidé většinou bojí – a zjistily jsme, že pádu. Strach z pádu se stal tématem inscenace a přinesl s sebou i další témata, jako je nestabilita, identita, existence a samozřejmě také politický a sociální aktivismus. Kdybych měla mluvit o esenci Blue Zone, jde o napětí mezi sionistickým étosem kolektivního těla a erósem soukromého těla. Ženy, s nimiž v inscenaci pracuji, jsou z generace, která nemluvila o vlastním těle a o pocitech, protože tělo sloužilo hlavně k tomu, aby budovalo zemi. V inscenaci využívám hodně obrazů týkajících se sionistického étosu, pracujeme s tělem jako s materiálem, odhalujeme ho, publikum sedí hodně blízko k tanečnicím, které se tak můžou lidem dívat přímo do očí, je to velmi intimní.

Izrael je země se silnou tradicí komunitní práce a života. Má to s vaším uměním také souvislost?
Je zajímavé, že to zmiňujete, narodila jsem se totiž v kibucu a do Blue Zone jsem vnesla obrazy ze svého dětství. Jako děti jsme v kibucu dělaly všechno dohromady, ve skupině – pracovaly jsme společně, jedly jsme společně, sprchovaly jsme se společně, spala jsem v domě pro děti, nikoliv se svými rodiči. Člověk byl součástí komunity, kdo se cítil trochu jiný, měl to těžké. Když na Blue Zone přijdou lidé se zkušeností z kibucu, říkají mi, aha, to je dílo o tamním životě. Síla skupiny tam byla velmi intenzivní. V Blue Zone jsem ale pracovala jak se silou skupiny, tak s individualitou. Někdy skupina dává jednotlivci sílu, ale jindy mu ji bere, má to různé vrstvy a ty mě zajímaly. Od mého dětství se kibucy změnily, už fungují jinak, ale za mých časů právě o společenství v kibucu šlo. Síla skupiny byla tou nejlepší cestou, jak vybudovat zemi. A myslím, že zkušenost z kibucu se promítá vlastně do všech mých děl – zkoumám napětí mezi společenstvím a individuem.

Pracujete jako nezávislá umělkyně a choreografka. Jak lehké nebo náročné to na volné noze v Izraeli je?
Je to těžké a je to lehké. Když si totiž vyberete cestu nezávislé choreografky, je to proto, že nemůžete jinak. Je to silný postoj, a tak hledáte cestu, jak to udělat. Neustále se však musíte potýkat s nízkým rozpočtem. A i v Izraeli máme celkově malý rozpočet na kulturu, méně než 1 % HDP. Zároveň je úžasné, kolik tanečnic a tanečníků, choreografek a choreografů a kreativních lidí vůbec v Izraeli je. Malý rozpočet je překážka, nutí nás ale na druhou stranu hledat kreativní cesty, jak ji překonat. Musíme hledat lidi, kteří nás podpoří, mluvit s nimi, spolupracovat. A je v tom velká síla, protože děláme věci, kterým skutečně věříme.

Jste také členkou Izraelské asociace choreografů. Jak asociace kultivuje taneční prostředí?
Musím říct, že je to skvělá organizace. Asociaci založilo několik choreografů, kteří zjistili, že s takovou organizací pro ně bude snazší dělat umění. Asociace nám pomáhá získávat a spravovat peníze, a tak místo toho, abychom se věnovali papírování, máme víc času na umění. A protože členská základna značně narostla, daří se nám taneční scénu a atmosféru v Izraeli proměňovat, už to není jen o velkých souborech. Snažíme se také přivést tanec na periferie a mimo velká města, rozvíjet ho po celém Izraeli. Teď má třeba asociace speciální projekt, při němž připravuje taneční workshopy a uvádí představení mimo Tel Aviv, čímž nejen zajišťuje nezávislým choreografkám a choreografům práci, ale především představuje tanec lidem mimo centrum.

Sešly jsme se na zámku ve Žďáru nad Sázavou, kam jste se vrátila už podruhé a jste v době našeho rozhovoru zhruba v polovině workshopu se skupinou místních zralých žen. Jaké jsou vaše dojmy a jak práce probíhá?
Na práci s místními ženami jsem byla velmi zvědavá. Je to pro mne výzva, protože nemluvím česky a musím se spolehnout na překlad. Ale cítím, že když se setkávají se svým tělem, prožívají štěstí, protože mohou s tělem a pohybem zahájit dialog. Je to samozřejmě dlouhý proces, ale už dnes vnímám, že se cítí svobodnější než včera, kdy jsme začaly. Chci ženy, které se workshopu účastní, poznat, ale jsou tu věci, o kterých ještě nemluví nahlas, a to s ohledem na sociální percepci, která je v každé zemi z různých důvodů jiná. Moje práce je proces, při kterém se vždy pohybuji ve dvou vrstvách. Nejdříve pracuji s tělem jako s materiálem, s tím, jak je člověk skrze své tělo přítomný, jak skrze tělo přenáší smyslové a motorické informace. Z toho krystalizuje pro každého specifický pohyb. Pak sbírám všechny obrazy, které z pohybu vznikají a mají každý svou kvalitu, konceptualizuji je a vytvářím z nich pohybový slovník. Z něj si můžeme vybírat, s čím budeme pracovat dál. Důležité přitom je pracovat se záměrem, protože ten vnáší do pohybu, do těla jako materiálu, energii. Zároveň se snažím naslouchat příběhům jednotlivých žen, jejich písním i spojení s místní historií. A jsou to vážně krásné ženy!

Metodu své práce se staršími ženami jste nazvala Gila. O co v ní vlastně jde?
Vypozorovala jsem, že ženy vnímají své tělo, jako by to byl jeden kus, který se hýbe na jediné frekvenci, nevnímají ho jako složené z částí. Snažím se jim proto předávat pocit různých frekvencí svalového tonu. Proto hodně pracuji s váhou, s gravitací, ale i s tématem spojení těla a mysli. Když vyberu nějaký obraz, spojujeme ho s určitými částmi těla. Tělo se stává materiálem. Hodně využívám improvizaci, ale také vnáším do práce strukturu, aby ženy mohly hledat způsob, jak danou strukturu najít ve svém těle. Dám příklad: představte si, že vaše tělo je prázdná váza, do které nalejete olej. Neexistuje jediná cesta, jak si s takovým úkolem v těle poradit. Každá žena má svůj způsob, jak bude zadání zkoumat a nacházet tak nový pocit ve svém těle. Je třeba hodně časté, a viděla jsem to i tady při naší práci, že ženy cítí své boky, jako by byly spojené do jednoho kusu. Dávám jim proto inspiraci a nástroje, jak s boky pracovat jako se skládačkou složenou z částí. Jde o to posouvat fyzické hranice a pro mnoho žen je to zároveň silná mentální konfrontace, která je nutí jít proti zvyku a stereotypům, protože musí spoustu věcí, které mají zažité, pustit. Při první hodině třeba ženy řeší, že si nebudou sundávat ponožky, nelehnou si na podlahu... Říkám jim, fajn, a pak začneme pomalu pracovat s tělem, soustředíme se na pocity, tělo se začne hýbat a ony se začínají cítit sebevědomě, začínají být přítomné a ochotné fyzické i mentální stereotypy opouštět.

Vidíte nějaký rozdíl mezi ženami v Izraeli a v Česku?
Zdá se mi, že v Česku ženy potřebují víc času k tomu, aby se procesu spolupráce otevřely. Jde o to nechat věci běžet a přistoupit k procesu s velkou zvědavostí. Z místních žen cítím více strachu, jsou trochu uzavřenější, chce to čas. Jsou přitom úžasné, vnímám, že se chtějí opravdu zapojit a jsou šťastné, že zkoumají své tělo.

Ve vašem profesionálním životopise mě zaujalo, že jste vystudovala program Umělci pro společenskou změnu. Jaká je podle vás nyní role umělců a umělkyň ve společnosti a jaké změny mohou dosáhnout?
Umění lidi spojuje. Mám aktuální zážitek, asi před dvěma týdny jsme hráli v Jeruzalémě, kde je organizace, která se věnuje vzdělávání v Izraeli. Jsou v ní různí lidé, také umělci, ale i lidé religiózní a jeden takový muž šel na naše představení, i když přitom musel kvůli svému náboženství vystoupit daleko ze své komfortní zóny. Po představení za mnou přišel a řekl mi, že jsme změnili jeho pohled na tělo a stárnutí. Pak jsme šly s tanečnicemi do galerie, kde byla jedna umělkyně, která vychází z cirkusu a vystupuje jako klaun. Snaží se změnit složitou politickou situaci v Jeruzalémě. Navázala skrze své umění na ulici kontakt s policisty, kteří se pak k lidem chovali laskavěji. Tento jeden den v Jeruzalémě mi jasně připomněl to, o čem jsem přesvědčená: Umění je cesta, jak spolu mohou lidé komunikovat a může přispět k tomu, abychom žili v lepším světě.

Galit Liss (* 1967) je nezávislá choreografka a pedagožka tance z izraelského Tel Avivu. Tvoří se zralými ženami, které nemají profesionální taneční zkušenost. Pro ně založila taneční školu a vyvinula svou vlastní metodu práce, Gila. Jako nezávislá choreografka působí od roku 2008. Učí a vystupuje v Izraeli i v zahraničí. Do Česka přijela, aby vedla worshopy pro starší ženy v Centru choreografického rozvoje SE.S.TA. ve Žďáru nad Sázavou a výsledek jejich tvorby bude k vidění jako součást programu festivalu KoresponDance (15. – 17. 7.). Je absolventkou Akademie hudby a tance v Jeruzalémě a vystudovala také program Umělci pro společenskou změnu na jeruzalémské Musrara School. Je členkou Izraelské asociace choreografů.