„Běžní lidé si se současným tancem nevědí rady. Musíme být srozumitelnější a přístupnější,“ říká Simona Machovičová

Simona Machovičová v HeArt of Noise. Foto: Pavel Hejný.

Autor Josef Bartoš

Pražské publikum tě zná především jako tanečnici, interpretku, na konci minulé sezony ses však představila jako choreografka pod značkou 420PEOPLE s novinkou s názvem PULPS. Není to ale tvá první choreografická zkušenost. Byla tvorba PULPS pro tebe něčím odlišná?
Možná mě lidé znají jako tanečnici, ale ve skutečnosti jsem studovala choreografii v Bratislavě na VŠMU a potom v Praze na HAMU. Tvořila jsem pro muzikály, pak jednu operu a PULPS je odlišné v tom, že se jedná o první celovečerní autorské představení. Pokud tedy nepočítám školní práce.

Takže PULPS je první choreografie zaštítěná nějakou renomovanou taneční značkou. 
Ano. Vzniklo to spontánně, když jsem jednou po představení WHERE s nadsázkou navrhla Václavovi Kunešovi (pozn. red.: vedoucí souboru 420PEOPLE), že bych další premiéru ve Studiu Maiselovka mohla vytvořit já. Byla to spíše nadsázka, ale Václav bez zaváhání odpověděl: tak dobře. 
Mělo to dobré načasování, protože už jsem měla vybrané téma. A to, že si mě 420PEOPLE vzalo pod svá křídla, dali mi střechu nad hlavou, bylo neskutečné štěstí. Ambici tvořit jsem měla dlouho, ale netušila jsem, že by to bylo možné pod 420PEOPLE. 

PULPS promlouvá o mezilidských vztazích, je duetem mezi mužem a ženou, takové velmi klasické téma. Co tě k tomuto tématu vedlo?
Ano, na jevišti jsme muž a žena, ale o to tam vůbec nejde. Je to o mezilidských vztazích všeobecně. A vztah může být jakýkoliv, mohu být matkou, sestrou, milenkou. Vztahy jsou v našich životech přítomné, byly, jsou i budou nadále. Navíc je řešíme téměř všichni na denní bázi. 
Umění může být skvělým nástrojem, jak upozornit na různé problémy, kterých je v dnešní době mnoho: sociální, politické, klimatické. Ale zároveň v tom hluku společnosti, která bojuje na několika frontách, někdy zapomínáme na naše nitro. A přitom lidská duše je tu s námi také a je třeba ji reflektovat.

Je tvůj přístup k tomuto tématu v něčem odlišný?
Zaměřovala jsem se na vztahové fáze a míru vnitřního naplnění. Zejména mě zajímalo, co všechno dokážeme ustát, kdy ten pomyslný pohár našich sil už přeteče a už to prostě dál nejde. A jedním z konkrétních motivů, kterého se všímám, je, že i když ten pohár přeteče, mnohokrát se vrátíme nazpět do stejné situace. Svou roli tedy hrají vztahové cykly.

Myslím, že s tím máme zkušenost úplně všichni. Vnímáš na sobě, že je to pro tebe typické?
Nevím, jestli se vracím. Ale když přichází nové situace, které se podobají těm předchozím, tak si vždy říkám: třeba to tentokrát bude jinak, dám tomu šanci.

Takže stále doufáš v pozitivní konec.
Nejspíš ano. Zrovna nedávno jsem o tom s někým hovořila, že stále věřím, že na světě je více dobrých lidí než těch zlých.

Připomíná mi to myšlenku amerického psychologa Philipa Zimbarda, který tvrdí, že existuje tak zvaný Luciferův efekt – že i v hloubi duše dobrý člověk dokáže udělat velmi špatné věci, kterými může zranit druhého člověka. Dodává, že není dobré takové lidi hned soudit, ale je třeba vnímat komplexně celou situaci a kontext, ve kterém se vše odehrálo.
Ano, s tím souhlasím. Myslím, že přesně taková jsem, protože se vždy hodně ptám. Zajímá mě podhoubí, okolnosti, motivace, občas dostávám i zpětnou vazbu, že se ptám příliš, ale až poté dokážu udělat nějaké zásadní rozhodnutí.

Jsi zároveň choreografkou a interpretkou. Co je pro tebe na této dvojí pozici nejobtížnější?
Je to nesmírně náročné, organizačně i tvořivě, ale u PULPS bych své rozhodnutí určitě neměnila, je to má srdcovka. Zároveň ale vnímám limity, když například tvůrce nemůže dílo pozorovat zvnějšku. Samozřejmě, že jsme využívali nahrávání, ale není to totéž. Mnohokrát vidím řešení problému, až když si ho přehraji na videu, a o to se ten proces prodlužuje.
Narazili jsme třeba na problém načasování. Zevnitř ho vnímám úplně jinak než jako divák zvenku. Stalo se nám v konkrétní situaci, kdy jsem při tanci Jindru (pozn. red.: Jindřich Panský) instruovala, aby už začal, že zpětně jsem na videu viděla, že to ještě chtělo čas. V budoucím projektu bych určitě ráda fungovala jenom jako choreografka.

Je ti nějaká pozice bližší? Nebo jsou obě nastejno?
V současnosti se nacházím někde mezi těmito polohami, mám to nastejno.

A dříve jsi to měla jak?
Dříve jsem měla velkou potřebu tančit, být interpretkou.

A co tě tedy přiblížilo k té tvůrčí stránce?
Vždy mě bavilo tvořit, mám spoustu nápadů, myšlenek a vizí, které chci realizovat. Zároveň vnímám, že mé tělo má limity, a pozoruji kolem sebe těla ostatních, která dokážou dělat neuvěřitelné věci. Ráda bych si časem vyzkoušela pracovat s tanečníky s jinou kvalitou, s jiným tělem, takovým, které nemám já.

Máš už nějaký nápad na další premiéru?
Ano, nějaké nápady mám, ale prozatím je neprozradím.

Málokdo asi bude tušit, že máš zkušenosti i ze zahraničí, například jsi spolupracovala na projektu s Käfig Dance Company, ale také jsi byla v britském X Factoru. Co ti tyto zkušenosti daly?
Britský X Factor byla neopakovatelná zkušenost. Tenkrát jsem se vydala na konkurz do Londýna a vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Samotný konkurz ale pak byl větším zážitkem než samotná show. Zúčastnilo se přes 400 děvčat, 250 kluků a celý den jsme protančili s různými pedagogy. To, že mě nakonec vybrali, bylo skvělé, ale nepředčilo to samotný zážitek z konkurzu.
S Käfig Dance Company spolupracuji stále, takže příležitostně bývám v Paříži. Je to velká skupina s mnoha tanečníky a doposud patří mezi nejdůležitější zkušenosti mé taneční kariéry. Francie mě velmi inspiruje, dělají se tam nádherné projekty, které jsou navíc dobře zaplacené. Často si říkám, že by byla možnost tam i zůstat. Ale zároveň tam cítím dravost a ambici, lidé se lokty derou kupředu a já si nejsem jistá, že toho chci být součástí. Nemám potřebu znovu někomu dokazovat, že jsem dobrá tanečnice a probíjet se do předních linií. Navíc věnovat se tvorbě by bylo možná komplikovanější.

Ty jsi už v rozhovoru z roku 2021 tvrdila, že bys ráda něco vytvořila. Jaké jsou dnes příležitosti mladé choreografky, aby mohla tvořit?
Věřím tomu, že když někdo chce, tak si cestu najde. Na PULPS jsem začala pracovat už v roce 2023. Podala jsem si žádost na umělecký výzkum v rámci Fondu na podporu umenia. A když už jsem měla v hlavě počáteční zárodek, tak jsem ho nabídla Václavovi do 420PEOPLE.
Pro mě je důležité tvořit za přijatelných podmínek. Nerada bych žádala své přátele, aby se mnou tančili pro radost, ale chci jim poskytnout profesionální podmínky. Aby věděli, že když na sál přijdou a propůjčí tvůrčímu procesu svou energii, budou za to ohodnoceni. A to se samozřejmě dá jenom v případě, že za tebou někdo stojí, ať už je to taneční soubor, nebo grantová komise.

Přijatelné a důstojné podmínky jsou bazální potřebou tanečního oboru. Často se ale mladí tvůrci musí živit i jinými, neuměleckými aktivity. Zajímalo by mě, jak to máš ty?
Mám velké štěstí, protože jsem nikdy v jiném oboru nepracovala. Živím se interpretací a choreografií, dokonce ani neučím. Jsem za to velmi vděčná. Velmi mi pomohlo angažmá ve Francii, kde jsem i na nějaký čas získala status umělce a pochopila jsem, co to znamená, když je o umělce postaráno a stát pro něj vytváří životní podmínky. Je to neuvěřitelný systém.

Myslím, že se podceňuješ a zbytečně si ubíráš zásluhy na svém úspěchu. Určitě to není jenom o štěstí, což také dokládá i širší nominace tvého tanečního výkonu v PULPS na Cenu Thálie. Co pro tebe toto ocenění znamená?
Upřímně to pro mě bylo velké překvapení. Vzpomínám si, že když jsme jednou hráli, naše produkční mi sdělila, že v publiku jsou někteří členové z poroty Thálie. Ale se vším stresem kolem jsem tu informaci zcela upozadila. 
Dojalo mě ale, že porota přišla na mé autorské představení. Vím, že někteří mí kolegové mají na Thálii velmi vyhraněný názor. Širší nominace si velmi vážím a beru to jako takové povšimnutí si mé tvorby a interpretace. To slovo „dojalo“ je zde namístě.

Zajímalo by mě ještě, co říkáš na aktuální situaci nezřizované taneční scény na Slovensku. Sama jsi ze Slovenska, a ačkoliv žiješ v Čechách, česká i slovenská taneční scéna jsou do značné míry propojené.
Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo dojít tak daleko. Už dlouho není situace na Slovensku růžová, ale že se do středu zájmu veškerého dění dostane kultura, a v rámci kultury i pohybové umění a tanec, které jsou běžně na okraji této malé bubliny, mě skutečně překvapilo.
Velmi mě také mrzí, jakou sílu mají sociální sítě a média. Dnes je možné vzít různá videa, sestříhat je do absurdního tvaru bez jakéhokoliv kontextu a pak ho používat pro jakýkoliv účel, v tomto případě za účelem poškodit pověst konkrétního umělce. Lidé, kteří netuší, o co se jedná, si nezjišťují relevantní informace, a proto se nechají snadno oklamat a zmanipulovat. Je mi z toho velmi smutno.

Ono vytržení z kontextu může být zcela zásadní. Předpokládám, že máš na mysli kolující video sestřihů scén z různých představení, ve kterých účinkuje Soňa Ferienčíková. Nedivím se, že to někoho rozohní, když se k tomu napíše komentář „a na toto ,umění‘ dáváme peníze“, protože je to absolutně vytržené z kontextu.
Zrovna tato videa jsou tak na oko vykonstruovaná, že je lze poměrně snadno prokouknout. Překvapuje mě ale, že se i tak lidé nechají strhnout. Jak už jsem zmiňovala, sama jsem člověk, který se hodně dotazuje a až poté dokážu vyslovit nějaký názor, takže toto instantní odsuzování mi není blízké.

Je z této situace vůbec nějaká cesta ven? Protože ta radikalizace společnosti je čím dál viditelnější a citelnější. Stále častěji si například všímám rozkolů mezi mladými lidmi, jejichž debaty o politických preferencích se neustále vyostřují.
Stále naivně doufám, že se to vyřeší a společnost otevře oči. Navíc tato nedorozumění nevnímám pouze mezi přáteli, ale i v rodinách, kde to může být pro zúčastněné ještě náročnější.
Ale to neporozumění vnímám koneckonců i v našem oboru. Slýchávám totiž od diváků, že se krásně hýbeme, ale že tomu nakonec vlastně nerozumí. Nedosáhnou uspokojení z uměleckého zážitku a odcházejí s pocitem, že jim bylo něco řečeno, ale oni tomu neporozuměli. Možná dokonce mají pocit, že s nimi není něco v pořádku. V důsledku to může být i jeden z důvodů, proč se diváci na současný tanec už nevypraví, už mu druhou šanci nedají. A i proto jsem se snažila vytvořit přístupné dílo, kterému lidé porozumí a budou se s ním moci ztotožnit – PULPS. 
Velmi mě například potěšila reakce jednoho diváka, staršího pána, který za mnou po představení přišel, objal mě a sdělil mi, že je rád, že dílu porozuměl. Zasáhlo ho to. Zafungovalo to, chtěla jsem mluvit i k obyčejným lidem, mimo náš obor, být konkrétnější a nepohybovat se v obecnostech a abstrakci.

Myslím, že to není otázka jen ne-tanečníků, ale i lidí, kteří se tanci věnují. Osobně třeba často mívám pocit, že tanečním věcem nerozumím. A nemluvím tak ani o příběhu, ale nedokážu odhalit motivaci a záměr autorů.
To máme podobně, ale možná ještě častěji se mi stává, že zhlédnu nějaké představení, poté si přečtu anotaci a vůbec nerozumím tomu, kde jsem to tam měla hledat. Zpravidla si i říkám, že by bylo lepší, kdybych tu anotaci neobdržela a mohla se sama rozhodnout, na základě vlastní představivosti a kreativity, co si z toho odnést. A možná i proto se dokážu velmi snadno vcítit do běžného člověka, který si se současným tancem neví rady.

Simona Machovičová
Pochází ze Slovenska, absolvovala bakalářské studium choreografie na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a magisterské studium na Akademii múzických umění v Praze. Absolvovala také šestiměsíční mezinárodní program v Peridance Capezio Center v New Yorku. V posledních letech jako interpretka spolupracovala především s choreografy v České republice, konkrétně se soubory Lenka Vagnerová & Company, Burkicom (Jana Burkiewiczová) a od roku 2018 je členkou 420PEOPLE pod vedením Václava Kuneše. Účinkuje v představeních The Watcher, INspiraCe, HeArt of Noise v choreografii Sylvy Šafkové, Why things go wrong a v autorském představení PULPS. Zároveň od roku 2020 spolupracuje s francouzským tanečním souborem Käfig pod vedením Mourada Merzoukiho, kde vystupuje v tanečním představení Zéphyr.  
Za svou choreografickou a performativní tvorbu získala ocenění na Festivalu choreografických miniatur v Bělehradě a také na divadelním festivalu Internationales Solo-Tanz-Theater Festival v německém Stuttgartu. Vytvořila také choreografii pro Národní divadlo moravskoslezské v opeře Antonia Salieriho Škola žárlivýcha pro několik muzikálových inscenací na Slovensku a v České republice (Pokrevní bratři, CATS, Anything Goes, CHICAGO) a nedávno pro Letní scénu Musea Kampa v inscenaci FORMAN.