Becka McFadden, laureátka Thálie 2023: „Každý kreativní člověk o sobě pochybuje, že není dost dobrý.“

Becka McFadden. Foto: Svetlana Lopato.

Autor Josef Bartoš

Před pár dny jste obdržela Cenu Thálie 2023. Vím, že je to teprve nedávno, ale zajímalo by mě, jestli se tím pro vás něco změnilo.
Thálie pro mě znamená symbolické přijetí do zdejší taneční komunity. Ujistilo mě to, že přestěhovat se natrvalo do Prahy bylo správné rozhodnutí. Mám z toho obrovskou radost, ten pocit přijetí je krásný.
Navíc každý kreativní člověk o sobě pochybuje, že není dost dobrý. A když přijde něco vyloženě tak hmatatelného jako cena v podobě skleněné sošky, tak vám dojde, že to neustálé zpochybňování se odehrává pouze ve vaší hlavě. 

Na svém osobním facebookovém profilu jste přiznala, že večer před udílením cen jste sledovala minulý ročník, abyste vůbec tušila, jak celá akce probíhá a jaký typ řeči si připravit. Pro mnoho umělců je Cena Thálie ultimátním oceněním. Jaký je to pocit pro vás?
Vůbec jsem nečekala, že bych kdy mohla dostat tak tradiční cenu za tvorbu, kterou produkuji. Velmi si toho vážím. Zároveň to vnímám jako svou osobní odpovědnost pokračovat dále. Vnímám, že Praha nabízí více možností pro umělce jako já. Londýn, kde jsem žila předtím, je mnohem více konzervativní. Díky Thálii mám také pocit, že neexistuji mimo zdejší systém, což je velmi motivující. 

Vnímáte tu debatu kolem Cen Thálie, kterou oživil nedávno ve svém textu na Opěře Plus Filip Staněk?
Ne, nevnímám. A ačkoliv si toho vážím, zároveň považuji za důležité, aby Cenu Thálie lidé nevnímali jako něco více, než co tohle ocenění skutečně znamená. Možná to přinese danému umělci nebo umělkyni více prostoru pro tvorbu, ale jinak není dobré ji zaměňovat za nějakého finálního arbitra umělecké hodnoty. Bylo by smutné, kdyby naši úspěšnost a uměleckou hodnotu definovalo jediné ocenění. Například někteří umělci, které považuji za vynikající, nemají žádná ocenění. A neznamená to, že jsou horší nebo lepší.

Z toho, co říkáte, lze tušit, že ocenění tedy pro vás nejsou tak důležitá?
Nejsou pro mě důležitá. Žádnou jinou cenu jsem nedostala, a pokud bych měla podle cen hodnotit svou úspěšnost, znamenalo by to, že jsem byla až do tohoto večera neúspěšná. A to si nemyslím. 
Na druhou stranu jsou podobná ocenění důvodem k oslavám, k ohlédnutí se za tím, co jsme vytvořili a co jsme dokázali. Práce v našem oboru může být často dost osamělá a izolující, pokud netvoříte ve větších skupinách. Jedeme od uzávěrky grantu k další, vždy máme mnoho práce… takže i to zastavení a uvědomění si, co už jsme zvládli, je důležité.

Jinými slovy: podobná ocenění nedefinují vaši existenci.
Přesně tak, to v žádném případě. 

Mluvila jste o osamění, o osamocenosti v tvorbě, v tvůrčím procesu. Cítíte se osamělá?
Občas ano.  

Můžete to trochu rozvést?
Pracuju se skvělým týmem, z čehož mám velkou radost. Můj kolektiv Beautiful Confusion existuje už od roku 2004. Od té doby se to hodně posunulo a teď vím, že kdybych potřebovala pomoci, mohu se na své spolupracovníky spolehnout. Ale stále se jedná o moje „dítě“ a mám pocit, že se o něj musím starat. Jsem to často já, kdo musí přijít, když se něco pokazí. A nechci si říkat o pomoc ostatním, protože nechci vypadat slabě.

Možná to tedy není jenom pocit osamocení, ale také velké zodpovědnosti, která na vás dopadá. 
Je to cesta. Znamená to otevřít se spolupráci, dát prostor dalším „rodičům“, mít kolem sebe nějakou záchrannou síť a naučit se, že to není nutně špatně.

Obdržela jste Cenu Thálie 2023 za představení Black Dress. Kdybyste ho měla charakterizovat třemi slovy, jaká byste volila?
Slast. Svoboda. Sebevědomí.

Co si za těmi třemi slovy představujete? Jaký pro vás nesou význam?
Velký vliv na mě měla kniha Pleasure Activism od adrienne maree brown (pozn. redakce – jméno autorky je záměrně napsáno malými písmeny). Autorka píše právě o slasti a tělu v kontextu politiky a aktivismu a mým cílem jednoduše bylo, aby mě to bavilo. Chtěla jsem si užít každé představení, které budu hrát. To je ta slast.
Svoboda v tom smyslu, že během Black Dress říkám věci, které jsem předtím nikdy takto veřejně a otevřeně nikomu nesdělila. Ten pocit sdílení byl nakonec neskutečně osvobozující.
A pak sebevědomí, které se mi propojuje s představením, které jsem dělala před pár lety. Také pojednávalo o queer tématech, ale spíše podprahově, neřekla jsem to na rovinu. Black Dress je pravým opakem, jde o otevřené sdělení a v tom vnímám tu sebedůvěru, že to dokážu říct na rovinu. Mám odvahu i jistotu

Představení hrajete už rok a půl. Proměnilo se za tu dobu?
Myslím si, že ano. Žádné představení jsem nehrála tak dlouho a ani tak často. A čím víc ho hraju, tím víc je samo hravé. To je právě to uvolnění, ta svoboda. Není to lineární proměna. Spíše záleží, v jakém kontextu to hrajeme, nebo třeba kdo sedí v publiku.

V anotaci píšete: „Kdybych tu stála v těchto šatech a řekla vám, že se necítím jako žena, uvěřili byste mi?“ Mluvíte tu o identitě a genderu, proč jsou pro vás tato témata důležitá?
Gender a sexualita jsou témata, která řeším i v osobním životě. Je to něco, co prostupuje mým životem už velmi dlouhou dobu, v podstatě od dětství. Intenzivněji jsem se těmto myšlenkám věnovala při práci na jiném projektu, kdy jsem začala číst knihy Judith Butler. Tenkrát jsem také napsala svou vlastní historii sexuality, hledala jsem svůj vlastní vztah k genderu. Existuje totiž představa, že nebinární lidé vypadají androgynně. Nicméně označení nebinární femme znamená, že můžete být nebinární, ale stále vypadat jako žena. Protože když lidem řeknu, že se neidentifikuji jako žena, tak jednou z reakcí je, že přitom vypadám tak žensky.

Téma identity a genderu patří mezi velmi aktuální témata. Zaujalo mě, že kromě britského občanství máte také americké. Jak se díváte na zákaz drag queens na základních školách v některých amerických státech? Koneckonců Amerika není jediná, ultrapravicové strany bojují i v Evropě proti tak zvané duhové ideologii.
Absolutně s tím nesouhlasím. Vnímám jako problematické to, že pravicové strany ve Velké Británii i v Americe systematicky využívají queer a transgender lidi jako politický nástroj. Zdůrazňují, že tato komunita ubližuje, způsobuje škodu naší současné společnosti, což je samozřejmě nesmyslné. Oslovují tak určitou část elektorátu a ve skutečnosti odvádějí pozornost od toho, jak špatně tyto politické strany slouží potřebám svých občanů. Je to hluboce znepokojující.

Sama zmiňujete, že to není jenom USA, ale s podobnými politickými stranami se setkáváme i v Evropě. Zmínit můžeme letmo Itálii, Maďarsko, Rusko, v České republice je například vedle uzákonění návrhu manželství pro všechny také návrh na úpravu Ústavy, aby obsahovala definici manželství jako svazku muže a ženy. Je tedy zajímavé, že vy se k těmto tématům svou tvorbou vyjadřujete v zemi, která možná kráčí podobným směrem jako Amerika. A přitom se cítíte svobodnější...
Myslím, že je to hodně o komunitě lidí, se kterou se tu setkávám. Například celý kolektiv PiNKBUS kolem Martina Talagy nebo Nela Kornetová a její Badman mezi mnohými. Queer ve svém původním významu zahrnuje všechno to, co není mainstream. Queer teorie tvrdí, že každý nachází svou vlastní cestu, která nemusí nutně vypadat tak, jak jsme zvyklí, a že je to v naprostém pořádku.

Přesto Česko není úplně nejliberálnější zemí. Máme zde silnou populistickou stranu ANO, poměrně silnou ultrapravicovou stranu SPD, ale také organizaci Aliance pro rodinu, která pořádá pochod jako protipól pražského Prague Pride.
Musím se přiznat, že jsem byla smutná, že se v tiskových materiálech k Cenám Thálie 2023 u Black Dress neobjevil právě ten queer obsah, který je jeho podstatou. Cítila jsem, že pro komunitu lidí, která je neustále atakována a vystavována ponížení, je to zásadní bod, který bychom neměli přehlížet. Je to totiž pro nás skvělá zpráva, je to jednoduše důvod k oslavě. A právě proto jsem to zmínila během předávání cen přímo na jevišti.

Myslíte si, že to bylo záměrem?
Nevím. Nicméně verzi textu, kterou uvedli v těch materiálech, jsme nenapsali.

Co aktuálně chystáte?
Pracujeme na projektu HYPO, ve kterém se zaměřujeme na zdravotní úzkosti, na hypochondrii. Jedná se o spolupráci s ukrajinskou umělkyní Marií Reshetovou, která je také součástí týmu Black Dress. Obě máme problém s hypochondrií, takže zkoumáme tento fenomén, a navíc na něj nahlížíme optikou historických osobností, například Charlese Darwina nebo Andyho Warhola. Premiéru chystáme v prosinci.

Nejde si nevšimnout, že vaší tvorbě dominují sociální témata.
Ano, je to pravda. Mám doktorát ze sociologie divadla. Už když jsem byla malá, chtěla jsem být právnička, zajímala mě lidská práva a společenské otázky.
Vždy říkám, že představení tvořím v moment, kdy v sobě potřebuju něco vyřešit. Musím to ale řešit i fyzicky, pomocí těla. Kdyby mi dané téma nevadilo, nevytvářelo ve mně nějaké pnutí, asi bych netvořila. Když k tomu má člověk nějaký osobní vztah, logicky bude jeho umění silnější. 
Kromě toho fyzického přemýšlení ale také ráda o osobních tématech píšu. 

Píšete právě něco?
Píšu texty, jejichž formu bych nazvala kreativní osobní esejí. 

Publikujete své texty na nějaké platformě?
Mám blog, ale nemám na to tolik času, kolik bych si přála. Ale píšu si texty i v rámci projektů, na kterých pracuji. Zároveň se snažím text psát tak, aby mohl mít vlastní život i nezávisle na představení.
Kromě toho se někdy věnuji i teoretickým textům, například naposledy jsem napsala článek pro Speciální vydání Tanečních aktualit. V minulosti jsem ale také vedla kurs Writing the Body na konzervatoři Trinity Laban v Londýně.

Becka McFadden
Nezávislý*nezávislá umělec*umělkyně, zakladatel*ka a umělecký*umělecká ředitel*ka kolektivu Beautiful Confusion. Ve své práci klade důraz na intuici i preciznost a snaží se maximálně přijímat komplexitu. Kromě vedení projektů Beautiful Confusion (Black Dress, HYPO, Variace Vertigo, série site-specific projektů Pohyb/Architektura) spolupracuje také s dalšími soubory a umělci, např. s uskupením Depresivní děti touží po penězích, Martinem Talagou, PiNKBUS Platform ad., a je členem*členkou londýnského divadla LegalAliens.