Adéla Pollertová: „Asi potřebuji být za hvězdu.“

Petite Mort, Alexander Katsapov, Adéla Pollertová, Foto Archiv ND

Autor Andrea Helander Kramešová

Adélko, pocházíš ze známé sportovní rodiny… Jaká byla tvá cesta k baletu?
Přibližně od čtyř let jsem se věnovala moderní gymnastice, takže na trénink jsem byla zvyklá. Měli jsme i baletní hodiny a tehdejší pan učitel mi v mých patnácti letech doporučil konzervatoř. Prý jsem na gymnastickém koberci tak taneční, že to v baletu budu moci krásně využít. Zkusila jsem rozdílové zkoušky, byla jsem přijata a měla pouze noc na rozmyšlení. Rodiče mě vždy ve všem podporovali, ale ve sportu bych u nich samozřejmě měla větší zázemí, baletu nikdo v rodině nerozuměl a já vycítila, že bych si vše musela vybojovat sama, a to byl ten impulz, který rozhodl. Chtěla jsem si to dokázat. První půlrok mě chtěli ze školy vyloučit, dostala jsem se do velmi silného ročníku, spolužačkami byly například Vendula Kohoutková, Zuzana Susová, Petra Padriánová, Ida Fišerová, Kristýna Kloubková… a já si teď zpětně uvědomuji, jak moc mi ta silná konkurence pomohla k posunutí se vpřed. Měli jsme také výbornou paní profesorku Anettu Voleskou, se kterou jsme ještě navíc pracovali v našem volném čase. To bylo k nezaplacení! Musím přiznat, že jsem měla ohromné štěstí na lidi kolem sebe.

Po studiích na pražské taneční konzervatoři jsi ihned vycestovala do Hamburku, kde jsi záhy pod vedením Johna Neumeiera byla jmenována sólistkou. Co tě vedlo k návratu do rodné vlasti?
Když jsem se v šestém ročníku dozvěděla, že se bratři Otto a Jiří Bubeníčkové dostali do Hamburku, řekla jsem si: „Já se tam dostanu také.“ V osmém ročníku jsem ještě prošla konkurzem do Drážďan, ale když mi nabídli angažmá v Hamburku, vůbec jsem neváhala. Tam jsem poté strávila přenádherných devět let, žila jsem prakticky pouze prací, ale víc a víc jsem se cítila sama a stesk po domově byl silnější.

S aktivním tancováním jsi skončila poměrně mladá… Nestýská se ti po jevišti?
Vůbec ne. Já jsem se velmi našla v učení. Životní okolnosti tomu tak chtěly a já vůbec ničeho nelituji. Splnila jsem si úplně všechny role, které jsem chtěla tancovat, včetně Labutího jezera. Momentálně učím „ostošest“ a zjišťuji, že mě to naplňuje mnohem víc.

Založila jsi svou vlastní baletní akademii, která kromě lekcí baletu nabízí i lekce pilates, moderní i charakterní tance. Jak to vlastně všechno zvládáš?
Ted’ už se soustředíme pouze na balet. Ostatní věci jsme vyzkoušeli, ale nefungovaly tak, jak jsme si představovali. Takže jsme zůstali čistě u baletu, nabízíme lekce nejenom dětem od čtyř let, ale i dospělým. Začátečníkům i pokročilým. Mám naprosto skvělý tým! Jsem obklopena lidmi, kteří vidí věci stejně, mají stejný názor a jdou za mou vizí. Mám fantastické lektorky, jako jsou Tereza Krupičková,  Šárka Lafková, Barbora Smělá, Barbora Kaplanová, Dominika Bürgerová. Ty jsem si vybrala na HAMU, kde také učím, a tam jsem si je vlastně prověřila studiem.

Může tvá baletní akademie konkurovat konzervatořím? V Japonsku nebo USA je zcela běžné, že studenti klasických škol po večerech svůj volný čas tráví v baletním sále a přitom se z nich, v mnoha případech, stanou výteční tanečníci.
Chtěla bych odpovědět, že ano, ale z racionálního hlediska musím uznat, že, bohužel, nemůže. Na konzervatořích mají studenti tréninky každý den a v mé akademii by to nebylo možné z prostorových, časových i ekonomických důvodů. Navíc nemůžeme nabídnout například hodiny partneřiny, kvůli nízké výšce stropů. Ale já chci hlavně nabízet lekce baletu pro všechny na profesionální úrovni.  

Jako pedagog působíš i na AMU, kde jsi vystudovala taneční vědu. Máš čas se věnovat i taneční publicistice?
K rozhodnutí studovat taneční vědu mi vlastně pomohl John Neumeier, který se velmi zajímal o historii tance. Jeho byt byl takové malé muzeum, kde měl úplné sběratelské klenoty, před každou premiérou nového baletu nám vyprávěl o jeho historii, o všech malých detailech a já si uvědomila, že mě to velmi zajímá a baví. Začala jsem i hodně psát, ale poté, co jsem potkala mého budoucího manžela Honzu Dědka, který je fantastický novinář, jsem s publicistikou přestala, protože jsem měla pocit, že mé psaní se jeho novinařině nevyrovná, a já asi přece jen potřebuji být za tu „hvězdu“.:-)

V ND máš na starost dětské dílny Balet nás baví, což mi připadá jako geniální nápad, jak přiblížit tanec nejmenším dětem a ještě je i s rodiči nalákat do divadla. Co za ním stálo? Nebo kdo?
Byla to Kateřina Hanáčková, která mě oslovila, zda bych se nechtěla stát tváří tohoto projektu. U baletních dílen je důležité, aby je vedl tanečník, a já mám to štěstí, že mi nevadí mluvit před publikem, nejsem sice moderátor v pravém slova smyslu, ale jsem schopná jak mluvit, tak tancovat a zodpovědět spoustu všetečných otázek. Je prima, že chodí nejen rodiče s dětmi, ale i samotní dospělí. Je to ohromně kreativní práce, která nás velmi baví. Snažíme se dílny co nejvíce obměňovat, ale zjistili jsme, že nejvíce je zájem o klasické tituly, že dílna o složených večerech, i když jakkoli zajímavá, by byla vyloženě jen pro tzv. fajnšmekry.

Co je pro tebe relax?
Asi jako každý – ráda spím. Pořád se také rekreačně věnuji sportu. S manželem milujeme horskou turistiku. Před několika lety jsme vylezli na horu Kilimandžáro, na svatební cestě jsme pokořili japonskou Fudži. Ráda trávím čas aktivně. Za posledních deset let jsem nebyla u moře, protože mě to vůbec nebaví, nevydržím jen ležet a opalovat se.

Adéla Pollertová (*7. srpna 1976) – v dětství se věnovala moderní gymnastice a v patnácti letech přestoupila na pražskou taneční konzervatoř. Po absolutoriu v roce 1995 odchází do souboru Johna Neumeiera v německém Hamburku, kde je po třech letech jmenována sólistkou. Od sezony 2004/2005 nastupuje do baletu Národního divadla v Praze na pozici sólistky. Během své kariéry si měla možnost zatančit téměř většinu hlavních rolí klasického baletního repertoáru a zároveň byla obsazována i současnými choreografy do nových inscenací. Získala velké množství ocenění, například v roce 2006 Thálii za interpretaci Julie v baletu Romeo a Julie, je laureátkou mnoha baletních soutěží. Vystudovala taneční vědu na AMU v Praze a je zakladatelkou Baletní akademie Adély Pollertové.