„Abych věděla, že chci dál tančit, žádnou cenu nepotřebuju,“ říká Helena Arenbergerová, laureátka Thálie 2023

Helena Arenbergerová. Foto: Vojtěch Brtnická.

Autor Josef Bartoš

Jaké to pro tebe bylo, stát na prknech Národního divadla a přebírat Cenu Thálie?
Překvapilo mě už jenom to, že se mé jméno v užší nominaci objevilo. Šla jsem tam klidná, předpokládala jsem, že cenu získá Nikola Márová nebo Aya Okumura. Když ale ohlásili moje jméno, snažila jsem se rychle dát dohromady a během chůze na jeviště si vzpomenout, komu chci poděkovat. Byla jsem zaskočená i překvapená zároveň, dlouho mi to nedocházelo. Ten moment jsem si nedokázala užít. 
Je ale neuvěřitelné, jaký dosah stále má živé televizní vysílání. Ozvali se mi lidé, které jsem hodně dlouho neviděla a ani nikdy nebyli na žádném tanečním představení. Zaregistrovaly to například i mé sousedky, které mi pogratulovaly, bylo to velmi milé. Nutně to ale neznamená, že se přijdou na WHERE podívat. Na druhou stranu je pravda, že poslední čtyři uvedení byla vyprodaná. Moc mě také potěšily gratulace od kolegů a fanoušků současného tance. Toho ocenění si vážím, ale jinak tím moc nežiju, protože v mém životě se zase tolik nezměnilo. Oživí se mi to vždy, když mi to někdo připomene, třeba jako teď ty. 

Proč tě nominace tak překvapila? Bylo to už přeci jen potřetí, co se tvé jméno v nominacích objevilo. 
Opravdu oceňuji, že porota Thálie navštěvuje a zvažuje i menší taneční projekty. Ale překvapilo mě to, měla jsem pocit, že Thálii získá baletní žánr jako vždy. A to i proto, že u mého jména pořád stálo slovo „balet“, přestože se ta kategorie jmenuje „Balet, tanec a pohybové divadlo“. Rozumím tomu, že se jedná o zkratku, ale když sedím vedle Nikoly Márové a někdo mě nazývá baletkou, tak si připadám nepatřičně.
Doufám, že podobné ocenění by mohlo být vlaštovkou příslibů pro současný tanec. Zůstává pro mě ale otázkou, zda by se ty kategorie neměly oddělovat. Taneční obor je hodně pestrý, výrazové prostředky klasického a současného tance se různí, a proto je otázkou, zda jde posuzovat tak rozdílné záležitosti v jedné kategorii.

Cena Thálie je podvědomě hodně spojována s prostředím klasického tance. Samozřejmě, vnímáme určité posuny, ale stále se předává na jevišti Národního divadla, což je vyloženě bašta klasického tanečního světa.
A právě proto mě to překvapilo. 

Zase na druhou stranu máme už z minulosti zkušenosti s oceňováním jiných žánrů, vzpomenout mohu například Radima Vizváryho za pantomimu. Můžeme to sledovat ale i ve vyčlenění kategorie Alternativního divadla.
Ano, pomalu se to otevírá, ale stále mám pocit, že některé kategorie jsou důležitější než jiné.

Možná to bude i tím, že soutěž pořádá Herecká asociace, takže k tanečnímu oboru může mít dále, méně vnímá, respektive nedostatečně vnímá potřeby našeho oboru.
Určitě je krok vpřed, že asociace začala před pár lety vedle činohry vnímat alternativní a loutkové divadlo. Ale nerozumím třeba tomu, proč jsou v některých kategoriích muži a ženy zvlášť a jinde společně? A také jsem po tiskové konferenci dlouho přemýšlela nad tím, nakolik mezi jednotlivými kategoriemi panuje určitá hierarchie. Proč nominovaní v některých kategoriích seděli u velkého a honosně nazdobeného stolu a jiní se tísnili u malého stolku?
Dnes se hodně mluví o propojování různých žánrů, takže bychom se také mohli ptát, jestli v dnešní době už nejsou kategorie přežitek?

Jakou pro tebe má tedy Cena Thálie smysl?
Netančím kvůli cenám. Vážím si jich, ale proto to nedělám. Nijak zásadně totiž ceny můj vztah k tanci nemění. Například teď se chystám na nový projekt a zažívám totéž, co předtím – očekávání, nervozitu, zda si lidé sednou, zda zafunguje skupinová dynamika, zda výsledný tvar bude dostatečně kvalitní, zda se nám téma podaří přenést na jeviště a podobně.
S touhle cenou akorát přišla větší očekávání. Najednou totiž lidé přicházejí do divadla s jiným nastavením, je to jiné a lze to vycítit. Proto bych si přála, abychom si dokázali s mým tanečním partnerem Václavem Kunešem duet, za který jsem byla oceněna, užít.
Ale kdybych se měla vrátit k otázce, tak třeba moje rodiče to velmi potěšilo. Můj syn Kuba mi řekl, že jsem hustá, a dcera Terka, že jsem fakt dobrá. Získáním Thálie můj mnohaletý tanec nabyl na důležitosti a významu v očích druhých lidí. Najednou to není jakési hopsání, ale vážené taneční umění. Ale na to, abych věděla, že chci dál tančit, žádnou cenu nepotřebuju. Potěšilo mě to, ale má motivace spočívá v něčem zcela odlišném.

Myslíš, že přece jenom může být Cena Thálie v něčem přínosná?
Může zvyšovat vnímání významu současného tance v očích veřejnosti. Pokud by fungoval předpoklad, že ocenění tanečnice nebo tanečníka naplní divadlo, pak mají podobné soutěže smysl. Pokud by díky tomu dorazili lidé, kteří k tomuto žánru zatím nemají blízko, může se jim otevřít nový svět, budou moci zakusit něco nového, na co by se běžně nezašli podívat. Za to bych byla hrozně ráda.

Thálii jsi získala za inscenaci WHERE, na které jsi spolupracovala s Václavem Kunešem pod značkou 420PEOPLE. Je pro tebe osobně toto představení něčím ojedinělé?
V minulosti jsem se s Václavem potkala tak, že byl v roli choreografa, a já naskočila jako interpretka do již hotového představení. Nevěděli jsme, jestli nám půjde společně něco tvořit, ale celý ten proces byl moc fajn a jsem za něj vděčná. 
Ojedinělé je svou blízkostí, prostorem, kde se hraje. Studio Maiselovka je primárně zkušebna 420PEOPLE s velmi příjemnou atmosférou, která se ale může přeměnit na malou komorní scénu. Diváci se nacházejí velmi blízko tanečníkům. A to mě na tom velmi baví. Ta blízkost a intimita, diváci vnímají náš zrychlený dech, vidí, jak se potíme, nic se tam neskryje. Téměř se jich můžeme dotknout a i oni by se mohli dotknout nás. 

Jedná se o skutečně těsnou blízkost, a to dokonce ještě větší, než na kterou jsme v běžných tanečních divadlech zvyklí. Kdyby si někdo jednoduše stoupl, tak by byl rázem u vás.
To si ještě nikdo nedovolil (smích). Jsme si s diváky velmi blízko, ale zůstáváme ve vlastním světě, není to interaktivní představení, diváky nezapojujeme do našich akcí.
Setkala jsem se ale s reakcí, že to některým přišlo natolik intimní, že měli pocit, že by celému dění ani neměli přihlížet. Připadali si jako voyeři, a naopak potřebovali větší odstup. Takový druh intimity, že někoho znáš už velmi dlouho, ale opravdu dlouho a komunikujete na mnohem hlubší, osobnější rovině. Ale to byl náš záměr. Po covidu, kdy si všichni drželi velký distanc od druhých, jsme chtěli nabídnout zážitek, během kterého bude blízkost hmatatelná.
Zase jiná divačka nám sdělila, že si připadala jak v lázních, byl to pro ni velmi příjemný zážitek, takové kulturní wellness (smích). A to jsme také zamýšleli, nechtěli jsme dělat nic nervy drásajícího, zatěžkaného. 

Máš za sebou čtyři uvedení. Mění se tvůj zážitek s různými diváky?
Pro mě to byl zatím pokaždé hezký zážitek, odcházela jsem domů s příjemným pocitem. Zároveň není úplně v českých podmínkách běžné, že hraješ čtyři představení za sebou, většinou jsou mezi představeními velké proluky. A skutečně lze sledovat, že každý večer je jiný, a to právě kvůli proměňující se energii, kterou přináší do sálu diváci. A to samozřejmě ovlivňuje i nás, naši nervozitu, pocity, emoce.

Čekala jsi, že bude mít zrovna tato inscenace takový úspěch?
Když vstupuješ do nového projektu, tak samozřejmě vůbec netušíš, jaký bude výsledek. Je to vždy velká neznámá, jací lidé se sejdou a zda to téma, které je jen v představách, bude reálně na jevišti fungovat. A ještě zpět k cenám, pak se taky můžeme ptát, zda je dobré vytrhávat jednoho umělce z celku a oceňovat pouze jeho? Většina inscenací, pokud to není one-man show, je dílem kolektivním, takže i to ocenění nikdy nemůže být jenom pro jednoho umělce, protože i on nebo ona jsou součástí většího kolektivu.
Ale když se vrátím zpět k úspěchu WHERE – s Václavem jsme si říkali, že když to baví nás, mohlo by to bavit i diváky. Zároveň tam určitá nervozita a nejistota byla. Myslím ale, že Václav měl v sázce mnohem více, protože 420PEOPLE je jeho soubor, mě jenom přizval ke spolupráci.

WHERE je součástí projektu 42+PEOPLE, který se snaží těžit ze zkušeností výrazných osobností naší taneční scény. Zároveň se vždy říká, že tanečníci chodí ve třiceti čtyřiceti do důchodu. Jak přemýšlíš nad svou budoucností v oboru? Nevypadá to totiž, že bys tu profesi chtěla pověsit na hřebík…
Tenhle mýtus souvisí především se světem klasického tance. Nároky na virtuozitu a velmi specifickou techniku jsou obrovské, je to v podstatě vrcholový sport, se všemi jeho pozitivy i negativy. Na druhou stranu Nikola Márová také z konceptu tanečního důchodu dost vybočuje.
Nicméně tanec je přece mnohem bohatší fenomén. A v současném tanci, pokud jsi nejen interpretem, ale i tvůrcem, si můžeš dovolit pohybový materiál tvořit tak, aby seděl na tvé vlastní tělo, aby respektoval jeho možnosti, a tím ho šetříš. Jako tanečník pak můžeš vydržet mnohem déle. A rozhodně nejde o to, že by současný tanec neměl žádnou techniku, ale spíše víc reflektuje možnosti a omezení lidského těla. 
Ale já si samozřejmě uvědomuji, že některé věci už zkrátka nedokážu, ale zase mám jiné kvality a zkušenosti, které mladí tanečníci nemají.

Takže tebe ani nenapadlo, že bys kvůli věku postupně končila?
Já ani nevnímám ostrý věkový předěl, že bych tehdy a tehdy měla jít do interpretačního důchodu. Čas tvé zkušenosti rámuje a transformuje. Když je člověk otevřený, tak cesty ti život nakonec nabídne sám. A je možné, že se nyní nacházím v nějaké proměně, kterou ještě nejsem schopná reflektovat, a je hodně pravděpodobné, že můj tanec časem získá jinou podobu, ale pořád bude v mém životě nějakým způsobem přítomný.
Ale opět tam hraje roli nastavení těch dvou světů. Například v současném tanci zpravidla nemáme smlouvy na sezonu, takže ani nevnímáme ten předěl: teď končí sezona, končí ti kariéra. Záleží spíše na úspěchu inscenace. Když je úspěšná, hraje se dlouho. Stále je tu ale velká nejistota. Myslím, že všichni, kdo pracují na volné noze, si přivyknou na to, aby se nefixovali na jednu věc. Je třeba dělat více projektů najednou, ideálně dělat i jiné než interpretační aktivity. Myslím, že nám to poskytuje i určitou profesní výhodu, která posiluje naši flexibilitu a adaptabilitu.

Vychází i z výzkumů, že flexibilita a adaptabilita jsou konkurenční výhody, které se dají využít například v transformaci do druhé kariéry. 
Dává to smysl. A přijde mi to naprosto přirozené, protože v tanečním oboru to ani jinak nejde. Například jsme zvyklí improvizovat, musíme neustále řešit nenadálé situace, problémy, přinášet nové nápady, nahlížet na totéž z různých úhlů pohledu. A právě to mě na tanci neskutečně baví. Můžeš využít, co ses v něm naučil, a vzít si všechny zkušenosti s sebou do běžného života: improvizace, koordinace, vnímání vlastního těla, postřeh, bystrost, paměť, orientace v prostoru, multitasking… a pak to opět přineseš zpátky na sál.
Navíc schopnost vnímání druhého člověka, empaticky se na něj naladit, mi přijde zásadní. A to zejména ve skupině, jde o takový multi-partnering. Nefixuješ se jenom na jednoho tanečníka, se kterým ti to jde, ale zkoušíš a objevuješ i s dalšími přítomnými, proč to třeba tolik nefunguje. Člověk musí být hodně otevřený. Tanečník se koneckonců netvoří tím, že jen opakuje vazby a rutinní pohyby. Opravdu dobrý tanečník vzniká tím, že se neustále vystavuje různým situacím a interakcím s druhými, s prostorem i s prostředím. Jedná se o dynamický, živý proces. A když tomu tak není, tak to je prostě nuda. 

Jak se udržuješ ve formě?
Kromě interpretační činnosti také hodně učím. Neumím a ani mě nebaví učit ze židle, takže jsem neustále v pohybu. A nevyhýbám se ani fyzické práci, třeba práci na zahradě nebo i jiným aktivitám, třeba rekreačním sportu, ale taky chodím hodně pěšky a navíc bydlíme v pátém patře bez výtahu.

                                    

My jsme se kdysi potkali na bikram józe. Věnuješ se jí ještě?
Už na ni vůbec nechodím. Navštěvovala jsem lekce ve dvou konkrétních životních fázích, když jsem měla pocit, že se potřebuju nějak fyzicky vydat, vyšťavit. Ale postupně jsem zjistila, že mi přehnaná disciplína nesedí, ten vojenský a dost rigidní systém mi začal vadit. Také jsem si uvědomila, že bikram nerespektuje tělesnou individualitu, různorodost a bohatost tělesných forem a tvarů. 
Jógu obecně charakterizuje vedený pohyb na místě, může vás naučit hodně, ale nenaučí vás pohybovat se chytře prostorem. To tanec naopak ano a navíc obsahuje i pád, podchycení těžiště, třes… kvalit má tanec neskutečné množství. Tím ale nechci říct, že vůbec nepraktikuji jógu, akorát ji dělám sama doma, přistupuji k ní jinak a nepotřebuji už, aby mě někdo vedl.

Děláš tedy ještě něco jiného?
Už delší dobu objevuji Axis Syllabus, inspiruje mě Fighting Monkey, metody Davida Zambrana, koncept Countertechnique. A pokud se ptáš na sporty, tak s dětmi děláme mnoho věcí, v zimě sjezdovky, běžky, přes rok kolo, brusle, plavání, lezení, vedeme je ke sportu tím, že se tomu věnujeme společně.

Většinou se tanečníci obávají lyží kvůli zlomeninám.
Já si to jednou, dvakrát do roka užívám. Na lyžích jsem jezdila odmalička. Umím lyžovat, ale také neriskuju, nejezdím například na nevyznačených trasách. 

Čeho bys chtěla ještě dosáhnout?
Nic neplánuju. Chci se tanci dále věnovat, studovat ho, protože mě baví, dává mi smysl. Očekávám, že se můj tanec časem transformuje do jiného pohybu a třeba někdo to už nazývat tanec ani nebude… a to je v pořádku.

Helena Arenbergerová

Působí jako tanečnice na volné noze, věnuje se interpretaci, podílí se na tvorbě představení, vede lekce a workshopy současného tance, improvizace, kontaktní improvizace pro profesionály, budoucí profesionály a laickou veřejnost. Spolupracovala s předními tvůrci a soubory české a zahraniční scény, v současnosti se 420PEOPLE v projektu 42+PEOPLE, BURKICOM, MOVE Ostrava, sdružení ALTA. Působí také na HAMU (Katedra tance), DAMU (KALD) a Konzervatoři Duncan centre, občasně vede lekce a workshopy pro veřejnost. Vystudovala FF UK, letos nastoupila do doktorského studia na HAMU, obor Taneční umění. Vedle činnosti spojené s tancem se věnuje masážím.