Za dveřmi popatnácté – Oživlé náměstí Holešovické tržnice

První krok na cestě Mezi světy. Foto: Anna Šolcová.

Autor Lucie Štádlerová

Čest otevřít tento ročník v teplý letní večer 12. července připadla uskupení V.O.S.A. s novým projektem. Tentokrát pracovalo s originálními rekvizitami – třemi nafouknutými balóny, z nichž každý představoval jedno vesmírné těleso: Slunce, Měsíc a Zemi. Inspirace snad přišla od brněnské hvězdárny a planetária na Kraví hoře, kde veřejný prostor zdobí planety již delší dobu. Představení nazvané První krok na cestě Mezi světy (work in progress) se tedy odehrávalo ve vesmíru.

Skupina V.O.S.A. je známá především využíváním pohyblivých kovových strojů, i zde tomu nebylo jinak. Díky žebříku, který byl připevněn zhruba uprostřed na otočném podvozku, se mohli aktéři pohybovat ve vzduchu i u země, jelikož jim takto zkonstruovaný stroj umožňoval se na něm houpat jako na houpačce. Performance byla koncipovaná jako tři pasáže na rozhoupaném žebříku, které střídal tanec víly světlušky (hned na začátku rozsvítila velká tělesa do tmy) a jednoho dalšího artisty, který zároveň pomáhal s manipulací stroje. Nejdříve se žebřík rozhoupal nahoru dolů díky vyvažování a přelézání ve výškách zkušeného performera Jonáše Janků. Balancoval na našikmené ploše bravurně, rozhoupaný stroj dokázal pomocí popruhů zbrzdit tak, jak potřeboval. Létal ve výškách bez mrknutí oka. V průběhu tanečku víly na žebřík z jedné strany přibylo kamenné závaží, aby na druhé straně mohli viset akrobati (Jonáš Janků a Nikol Šneiderová) a v duetu představit svoje další dovednosti. Pozoruhodná byla jemnost v doteku a lehkost v celkovém provedení různých otoček, visů hlavou dolů, kotrmelců a dalších artistických výkonů. Třetí část na žebříku byla sólem pro Nikol Šneiderovou, která zavěšená na horolezeckém pásu se dvěma gumičkami po vzoru bungee jumpingu doslova létala ve vesmírném prostoru. Noční obloha nad hlavami diváků umocnila zážitek. I když se jednalo opravdu o první krok této inscenace a bylo zde vidět, že tvůrčí proces je teprve na začátku, pro mnoho lidí, včetně mě, to byl velmi působivý zážitek. Poté se diváci přesunuli do prostoru náměstíčka, na kterém všude hořel oheň. Ten patří k dalším jistotám festivalu. Následujícího dne tak byla na programu ohňová světelná show od Blackout Paradox s názvem Recombination.

Tato performance zpracovávala téma náhrady lidské síly roboty. Kostýmy i robotické pohyby jasně naznačovaly, kam inscenace povede. Neutuchající síla a energie robotů převálcovala i posledního bránícího se člověka a najednou byli diváci uvrženi do podobné deziluze jako při čtení Čapkova R.U.R. Oheň roboti chrlili na všechny strany, žonglovali s ohnivými tyčemi a všude třepali drobné uhlíky, které se po prostoru sypaly jako zrnka písku. Neváhali použít i ohnivá děla, která to měla zachránit, ale nakonec jen urychlila neodvratitelné. Jednalo se o jakousi pohybovou hyperbolu, naznačující, že tento scénář nástupu robotické síly je sice ještě daleko, ale vlastně i velmi blízko.

Bratři v tricku s novinkou a katalánský zenový klid

První reprízu nového představení Pošťáci v rámci festivalu odehráli Bratři v tricku, stálice festivalu Za dveřmi snad od prvního ročníku. Skvělé žonglérské duo, které ve svých inscenacích žongluje se vším, co si ani pro žonglování neumíme představit. V Malířích žonglují a balancují na žebříku s malířskými štětkami, v Hře o trůn s toaleťáky a záchodovými prkénky, v Běžkařské odyseji s běžkami, holemi a v Pošťácích s balíky, dopisy, razítky i pošťáckými brašnami, a mezitím zvládají mluvit, přebíhat a všemožně „blbnout“. Každý, kdo obdržel dopis s jejich razítkem, se zpočátku radoval. Posléze ale zjistil, že je to pořadový lístek na poštu a že pošťáci, jak už to bývá, rozhodně nemají slitování s pozdními příchody k přepážkám. Ti, kdo dostali pozvánku na jeviště, mohli sebrat kuráž a jít se utkat s pošťáky. Tváří v tvář tam stáli Adamu Jarchovskému i Václavu Jelínkovi a mohli se tak pokochat neutuchající energií a mistrovstvím této nejvýraznější české žonglérské dvojice z několikacentimetrové vzdálenosti. To ale není vše. Toto duo je s každou svou novou inscenací stále otrlejší a nebojí se intenzivně zapojit diváky do celého příběhu. A tak se stalo, že v průběhu představení se z ničeho nic uskutečnily i zásnuby. Vrcholem nové inscenace bylo, když performeři pěkně za burácejícího potlesku odjeli na pošťáckém dvojkole, na kterém rozhodně nedokázali jen tak sedět a šlapat.

Atmosféru zklidnění i napětí vnesli do parných dní na rozpáleném betonu dva katalánští umělci s performancí Maña, kteří si ve svém poklidném, ale jistém tempu začali na náměstíčku stavět jakousi dřevěnou konstrukci. Trošku to budilo dojem nepřipraveného jeviště před zahájením představení. Zde se ovšem stal proces cílem: postavit to celé tak, aby to nespadlo. Z artistů se vlastně stávají řemeslníci. Pomocí různých výtahů, koleček i ozubených kol přesouvali a posouvali kusy dřevěných beden a stolů, přičemž i sami sebe přemisťovali z místa na místo, aby si byli jisti, kam směřují jednotlivé kusy rekvizit. Stali se z nich stavební inženýři, věděli, kam a jak správně napasovat těžké objekty. Mohlo by se zdát, že celé dílo bylo jen o přidávání a ubírání dřevěných podpěr a posouvání dřevěných kusů beden, a ano, na první pohled jde opravdu o fyzickou manipulaci s rekvizitami, ale za tímto dílem je schovaný přesně naučený postup práce, připravená manipulace s věcmi, obrovská koncentrace, důvěra v sebe i v partnera a především odvaha se do toho pustit. Tato pohybová instalace odkazuje ke generační transmisi, Manolo Alcántara staví tak, jak ho to naučil otec a jak on by to naučil svého syna. Nejdřív si divák klade otázku, kam to celé povede, ale zhruba v polovině to ty, kteří trochu rozumí fyzikálním zákonům, trkne: oni staví oblouk z beden, které budou na sobě držet jen svou vahou! Ano, po několika dalších minutách už byl oblouk hotov, ale oba stavitelé tímto ještě nekončili. Poté, co se kolem nové stavby proskočili a zaradovali se, vyvstala další potřeba umělců k dokončení již tak fascinující konstrukce: Ještě bylo třeba odebrat všechny podpůrné trámy a žebříky… Všichni zatajili dech… a oblouk opravdu nespadl!

Za dveřmi je už takovou letní pražskou jistotou. Tak jako se v srpnu těším na Letní Letnou, tak červenec moc ráda trávím na festivalu Za dveřmi. Za ta léta už je jasné, že přinese skvělý program, letní pohodu, nové zážitky a diváci se mohou těšit na stálice jako V.O.S.A, Bratři v tricku, Le Cabaret Nomade či třeba AirGym Art. A to stojí za to, i navzdory horku či dešti, přijít a užít si to. Osvěžit se lze v třeba v baru.

Psáno z festivalu Za dveřmi 12.–14. července 2023 z Holešovické tržnice.

První krok na cestě Mezi světy (work in progress)
Projekt: Jakub Vedral a kol.
Létací stroj: Adam Štumar
Choreografie: Nikol Šneiderová a Jonáš Janků
Hrají: Nikol Šneiderová, Jonáš Janků, Kristína Žebrová, Anton Eliaš, Adam Štumar

Recombination
Blackout Paradox
Námět & dramaturgie: Michaela Hradecká
Režie: Anton Eliaš
Účinkují: Sofiya Pekaryk, Viktor Artner, Timur Aidarbekov, Marek Polášek a Anton Eliaš

Pošťáci
Bratři v tricku
Adam Jarchovský a Václav Jelínek

Maña
Cia. Manolo Alcántara
Koncepce, tvorba a režie: Manolo Alcántara
Účinkující: Manolo Alcántara a Joan Trilla
Scénografie: Manolo Alcántara
Stavba scény: Joan Trilla a Manolo Alcántara
Návrh a tvorba kostýmů: Rosa Solé
Hudební aranžmá: Joan Trilla
Zvukový design: Oriol Planas
Světelný design: Ivan Tomasevic