Ozvěny 61. ročníku festivalu Zlatá Praha

Ocenění Zlatá Praha © Česká televize. Foto: Václav Hodina.

Taneční program ve speciální projekci představil nový koprodukční dokumentární film České televize a Národního divadla Mluvit tancem v režii Martina Kubaly a festivalová videotéka nabídla na devět desítek mezinárodních soutěžních pořadů napříč různorodým tematickým zaměřením. Tance se však letos týkalo pouze 17 z nich. Převažovaly dokumenty a záznamy tanečních inscenací. Chyběly snímky z české taneční produkce i filmy vyloženě taneční. Ocenění získaly dokumenty Říkejte mi tanečník, John Neumeier – Život zasvěcený tanci a divadelní záznam Bovaryová – taneční drama Christiana Spucka podle Flaubertova románu.

Kromě Kubalova filmu Mluvit tancem, který ohodnotím v závěru, považuji za nezbytné zmínit tři snímky z ranku německé produkce (nejde o velkou náhodu, jelikož německé pořady tvořily téměř čtvrtinu z celkové soutěžní nabídky) – dokuportrét John Neumeier – Život zasvěcený tanci, kontroverzní snímek Velké divadlo v Moskvě – Balet, moc & politika rozplétající klubíčko složitých vztahů mezi ruskou kulturou a tamním politickým systémem a záznam popkulturní performance Trailer Park.

Střípky ze života Johna Neumeiera

Autobiografický německý dokument John Neumeier – Život zasvěcený tanci (2023) o legendárním americkém choreografovi vznikl v posledním roce, kdy byl Neumeier ředitelem a uměleckým šéfem Hamburg Ballett (1973–2024). Režisér Andreas Morell v padesátiminutovém portrétu jedné z nejvýznamnějších osobností 2. poloviny 20. století prozkoumává Neumeierovu životní pouť prostoupenou tancem. Snímek načrtává specifický taneční jazyk umělce skrze konkrétní ukázky, v nichž přechází mezi vyprávěním a abstrakcí. Vykresluje ho jako choreografa, který neoklasický balet neopustil. Naopak se mu tento styl stal vlastním, obohacoval jej improvizací a šitím rolí na míru vybraným tanečníkům.

Kamera Thomase Frischhuta pozvolna odtajňuje Neumeierovo dětství v Milwaukee, kde se na konci 30. let minulého století narodil a začal navštěvovat první baletní lekce. Sledujeme jeho návrat do Chicaga, kde vyrůstal a studoval a kde po více než půl století stráveném v Německu rozkrývá fragmenty své minulosti.

Jádro snímku představuje Neumeierovu choreografickou práci skrze konkrétní lidské příběhy (ukázky ze Skleněného zvěřince na motivy Tennesseeho Williamse) a také jeho hlubokou inspiraci Nižinským. Mezi nejzajímavější momenty patří proměna Patricka Duponda v Nižinského ve stejnojmenném baletu nebo vhledy hudebního kritika Manuela Bruga, který Neumeiera připodobňuje k předním průkopníkům světového tance, jako byli William Forsythe nebo George Balanchine. Mimo to se divákovi ukazuje, že Neumeier má ve svém domě také Ďagilevovu zeď, Nurejevův archiv nebo vitrínu Marie Taglioni. Téměř hodinový dokument nabízí příjemnou ochutnávku z Neumeierova života, citlivý obraz jeho tvorby a oddanosti tanci i autentický způsob uměleckého vyjádření. Jen škoda, že závěr kromě několika poměrně předvídatelných výroků známého choreografa a doplňujících a propojujících vzpomínkových záběrů nepřináší jasné rozuzlení. Snímek po duši pohladí, neurazí, ale do větší hloubky umělcovy osobnosti diváka spíše neponoří.

Balet, moc a politika v moskevském Velkém divadle

Velké divadlo v Moskvě – Balet, moc & politika (The Bolshoi System – Ballet, Power & Politics) představuje informačně „nabušený“ a zároveň velmi mrazivý snímek o ruském umění, těsně spjatém s politikou a mocenskými hrami. Režiséři Philipp Mangold a Radik Golokov začali s natáčením prostřednictvím rozhovorů se současnými nebo bývalými umělci a zaměstnanci Velkého divadla v roce 2020. „Bolšoj těatr “ se v jejich podání stává nástrojem ruského vládního systému, kde je umění čistě politickým vyjádřením. Autoři tak nabízí pohled do nitra společnosti a kultury, která připravovala půdu pro nadcházející rusko-ukrajinský konflikt.

Skrze kameru Floriana Lampersbergera promlouvá o způsobu tvorby, vzájemných vztazích a roli moci bývalý programový ředitel Vadim Žuravlev, dnes již bývalý barytonista Andrej Potaturin nebo operní režisér Jevgenij Pisarev, který během natáčení připravuje premiéru Čajkovského opery Mazeppa (původně francouzská opera Clémence de Grandval na námět poemy A. S. Puškina Poltava z roku 1828, jež je v Rusku interpretována jako opera o zrádcích). Ledově drsné úryvky rozhovorů s uměleckým šéfem baletu Macharem Vazijevem, který svůj autoritářský přístup otevřeně demonstruje, ukazují zjevnou šikanu a bossing na pracovišti. Na televizi ve své kanceláři sleduje živý obraz z tanečních sálů v budově a hodnotí výkony jednotlivých umělců, jež si následně zve „na kobereček“, aby je z plezíru psychicky týral.

Třiaosmdesátiminutový snímek prostupují intimní komentáře exprimabaleríny Olgy Smirnovy (nyní působící v nizozemském HET Nationale Ballet), bývalé přední členky souboru, která se rozhodla opustit Rusko a otevřeně dokládá, že v Rusku nikdy nešlo o umělecké vyjádření, ale o přežití.

V drsných podmínkách nejtvrdšího drilu a složitých vztahů umělci postupně rezignují na hledání hranice mezi tradicí, kreativitou a inovací, přestávají vnímat svou individualitu a stávají se kolečky v soukolí obřího stroje. Ačkoliv snímek přímo nemluví o nemožnosti se ve Velkém divadle umělecky vyjádřit, demonstruje jasně stanovené hranice: nutnost se integrovat s naprostou oddaností, loajalitou a pokorou. Kdo přijde, už neodejde. Svázán pravidly a etikou nemůže o divadle veřejně mluvit a projevovat jiné názory než ty, které jsou v souladu s postojem instituce.

Velké divadlo v Moskvě se tak stává ztělesněním neomezené a nekontrolovatelné moci oligarchie ruského státu a propagandy. Umění, které se v divadle provozuje, musí být vždy politické. Tanečníci v něm nežijí, ale přežívají pod obrovským psychickým tlakem a neuvěřitelným fyzickým vypětím. Ačkoliv snímek potvrzuje to, co asi divák dávno tuší, tísnivě budované napětí skrze intimní vhled „za oponu“ zhmotňuje lidskou bezmoc v době bezpráví. V pravidelných intervalech objevující se odpočítávadlo dnů do vypuknutí války dodává snímku surovosti a neodvratnosti probíhajícího dění. Film bez okolků a natvrdo masíruje diváka strachem ze státní moci a i velmi otrlému servíruje hodně silnou a těžce stravitelnou kávu. Mrazivá svědectví bez jakékoliv cenzury a hrůzné obrazy šikany tanečnic zarývající se hluboko do vědomí pravděpodobně donutí „pomodlit se“ za demokracii i toho nejblazeovanějšího nihilistu.

Trailer Park a jízda internetem nové generace

Netradiční pětapadesátiminutová inscenace Trailer Park režisérky Stefanie Herrmannsdörfer vyčnívá nad ostatní taneční záznamy proměnou jeviště na neurčitý prostor na pomezí analogového a digitálního světa. Choreograf Moritz Ostruschnjak inscenaci poskládal z všelijakých hudebních ukázek i videoupoutávek nalezených na internetu. Pozoruhodná „jízda“ popkulturních a hypertextových odkazů tak díky rychlému střídání scén s nečekanými dynamickými zvraty v hudbě i v pohybu připomíná skrolování tiktokem. Tanečníci a tanečnice v teplákových úborech, ověnčení pestrobarevnými designovými potisky a logy světových značek plují v synchronizovaných formacích prostorem. Uniformní i divoce nezkrotný rej těl představuje paralelu světa internetu a sociálních sítí, které v sobě skrývají nebezpečí, zároveň fascinují a zrcadlí nové společenské procesy.

Ačkoliv divák sleduje on-line záznam bez možnosti vnímání tělesnosti účinkujících v reálném čase a prostoru, jde o velmi fyzickou, až vyčerpávající podívanou, kdy lze i přes obrazovku pocítit jejich těla. Efektní koláž předvádí různé druhy lidského pohybu a ambivalentně je klade vedle sebe. Jde o paradoxní kombinaci seriózních i triviálních témat s nadsázkou a odstupem, které odrážejí vnímání nové generace. Choreografie záměrně nepřináší nic nového. Extrahuje původní obsah a seskupuje jej do podoby, která zhmotňuje naše fyzické a sociální zkušenosti v době digitalizace. Přináší funkční obraz dnešní (po)doby sociálních sítí, kde originální tvorba neexistuje a sebeprezentace stojí na nejvyšším stupni komerčně-společenského žebříčku.

Mluvit tancem za Balet Národního divadla

Nový dokument Mluvit tancem režiséra Martina Kubaly si klade za cíl rozkrýt kouzlo, náročnost a smysl baletního umění v rámci jedné sezony Baletu Národního divadla. Ambici chce naplnit prostřednictvím rozhovorů s třemi hlavními protagonisty: s uměleckým ředitelem Baletu ND Filipem Barankiewiczem, s prvním sólistou Baletu ND Adamem Zvonařem a se začínající sboristkou Elenou Dombrowski. Prostor ke sdělení dostávají také choreografové Jiří Kylián, Ronald Hynd, Mauro Bigonzetti, Hans van Manen, Krzysztof Pastor, primabaleríny Márcia Haydée, Daria Klimentová a také Reid Anderson, Ivan Liška a další osobnosti.

Hlavní gró dokumentu, za jehož námětem stojí PR manažerka Baletu ND Helena Bartlová, je sdělení, že tanec povznáší duši. Tento vzkaz může znít slibně, ale na hodinový dokument o baletním umění bohužel nestačí. Kromě několika ne zvláště objevných myšlenek („dokonalost je jen teorie, cílem je být sám sebou“, „režisér nemusí být zároveň choreograf, protože dobrý režisér si vybere dobrého choreografa“) je celý snímek v reportážním stylu nového milénia plný převážně banálních a klišovitých frází bez promyšlenější koncepce, která by nabízela nové podněty a mohla vyvolat zvědavost publika.

Film má sice ambici excelovat v zevrubnosti záběru, ale divák se dozví zoufale málo nového. Převažují hojně opakující se prkenné promo proslovy a jednostranné vychvalování tvorby Baletu Národního divadla. Banální záběry exotického jídla a pití ze zahraničních zájezdů do Ománu, Valencie a Turína doprovází triviální komentáře a prostřihy na nicneříkající odpočinek v sauně nebo wellness. Závěrečný obraz, ve kterém vystupuje jedna z nejvýznamnějších primabalerín druhé poloviny dvacátého století Márcia Haydée, která slzí nad svou celoživotní vášní pro tanec, se slovy, že tanečnicí vždy byla, je už jen patetický. Dokument zcela postrádá jakýkoliv pokus o pohled z druhé strany, nemluvě o zastaralé a nefunkční grafice.

Na Kubalově snímku se podepsal i limitovaný rozpočet a omezené časové penzum (tvůrci pracovali s materiálem z jedné sezony v 45 natáčecích dnech, střih zvládli za dva a půl měsíce, deset dní před uvedením filmu dokončili natáčení a titulky byly hotové jen týden před premiérou). Dokument tak možná poodhalí krásu a náročnost baletu pro diváka tímto „světem“ netknutého, ambici rozkrýt „fascinující příběh baletu“, jak uvádí anotace, však bohužel nenaplňuje. Jádro problematičnosti snímku leží nejen ve střihu, potažmo dramaturgii České televize, která má hlavní slovo, co veřejně „pustí“ a co už nikoliv. Film nevzbuzuje otázky a neklade sebemenší intelektuální nároky. Pokud by na premiéře projekce nebyli přítomní tvůrci a protagonisté, kteří promítaní doplnili uvážlivým výkladem a v zásadě odpoledne zachránili, zanechal by dokument Mluvit tancem bohužel jen dojem hodinového promo snímku Baletu ND s Filipem Barankiewiczem v čele bez sebemenší (sebe)reflexe.

Psáno z videotéky festivalu Zlatá Praha a z premiéry speciální projekce ve Sladkovského sále, Obecní dům, 28. září 2024.