Obskurní filmotéka Jana Komárka – Filmy s patinovou nálepkou a s humorem

Festival tanečních filmů pořádá po celý rok 2016 ve Studiu Alta svá Intermezza – komentované projekce, které divákům nabízejí k zhlédnutí dokumenty, dance for camera, ale i jevištní záznamy. Pestrou nabídku těchto večerů obohatil 16. září 2016 Jan Komárek se svými snímky, Obskurní filmotékou.

24. 9. 2016 reportáže

Sen o mém otci. Foto: Jan Komárek.

Autor Markéta Jandová

Celou atmosféru, podpořenou přátelským prostředím Alty, udával sám tvůrce. Diváci nesledovali pouze filmové projekce, nýbrž i pohyb éterické Andrey Miltnerové nebo filmového experta Jacquesa-Eloie Génota, kteří svou přítomností a pohybem dodávali snímkům druhý rozměr. Sérii ukázek ze své filmotéky označil Komárek za záměrně netaneční, a tím se vůči žánru hned v úvodu večera vymezil.

Fighting uncle je humorný dvouminutový snímek o zápasícím muži. Staticky umístěná kamera vytváří představu jediného záběru, který je narušován prolínajícími se střihy. Muž paradoxně nebojuje se zvířetem ani s člověkem, ale s balíkem slámy. Vyhrává a hrdými gesty dává najevo své vítězství.

Totentanz představuje téma Tance a smrti a natočen byl na terase Hospitalu Kuks. První část snímku je založena na po sobě jdoucím sledu rytin Heinricha Rentze. V druhé části je zachycen tanec Andrey Miltnerové mezi sochami Matyáše Bernarda Brauna. Způsob postprodukce z tanečnice dělá sledovaný objekt a nakonec i oběť.

Krátký příběh, který se na plátně odehrával mezi dvěma pilíři, Andreou Miltnerovou a Jacquesem-Eloiem Génotem, se stal i reálnou performancí. Oba představitelé filmu dotvářeli svým pohybem reálnou atmosféru.

Salome je videoklipem k písni Salomeja kapely Iva Nova, se kterými Komárek a Miltnerová navázali spolupráci při své tour po Německu. Jednoduše, ale o to více efektně a zajímavě, působí celé video, v němž jsou mimo jiné tváře členek kapely. Andrea Miltnerová se zde objeví v několika podobách – svůdná, hypnotická, toužící a zasněná.

Jak se nahrává písnička… s Honzou Malíkem a Lukášem Houdkem v úzkém záběru kamery. Jedná se o experimentální dokument založený na zpěvu jednoduché písničky Ve strážním koši.

„Nejvíce mě baví si hrát s nasbíraným materiálem, protože se z něj pak dá udělat úplně něco jiného, než se ve skutečnosti dělo,“ komentoval Komárek svou fascinaci filmovým střihem. Za taneční film označil Tanec Svatého Sebastiana, kde je po celou dobu v záběru kamery jediná, pohybem se opájející osoba, a to Petr Opavský. Tento snímek byl v porovnání s předchozími niterným pohledem na člověka, který se vnitřně pere sám se sebou, padá na zem, bezradně se opírá o zeď a s očima nepřítomnýma hledí někam do neznáma.

Mezi dalšími představenými filmy byli také Robinsoni ve Vrbce – dokumentární záznam tance Jiřího Dobeše – a titul Co vidí socha, jenž byl opět doplněn živým vstupem Andrey Miltnerové, i v tomto případě velmi citlivě a funkčně. K filmu autora inspirovala fotografie z knihy Jana Reicha Bohemia z prostředí libochovického zámku.

Tečku za večerem učinil nedokončený dvacetiminutový film Sen o mém otci, který se podle Komárkových slov asi svého konce ani nedočká.