Montpellier Danse – Hvězdné obsazení choreografů na letošním festivalu

Golden Hours. Foto: Anne van Aerschot.

Lidské pachtění očima Maguy Marinové

K nejvýznamnějším patří Maguy Marinová s posledním dílem BiT (Opéra Comédie, 7. a 8. července ve 20.00 hodin). S šesti tanečníky vytvořila a postavila základní životní a dramatické situace. Na základě jednoduché rytmické choreografické struktury, opakujícího se tanečního rytmu katalánské sardany a farandoly chorovodového typu, rozkrývá jednotlivé příběhy. Náhodné setkání končí milostným příběhem, hravá až dětská nálada mladých dvojic se vyvine v násilné agresivní chování, jindy v nezkrocené orgie. Několik příkrých a šikmo rozestavených panelů spoluvytváří scénický prostor. Lidské pachtění a snažení plné překážek, nástrah a strastí, touhy po moci a po lásce zároveň nekončí podle scénáře francouzské choreografky zrovna šťastně. Všichni padají z šikmých povrchů dolů, zřítí se do tmy, do neznáma, každý je sám a opuštěný.

Ve výrazových prostředcích zůstává Maguy Marinová věrná svému dramatickému duchu – v dynamice, v energii a v rychlosti ostrého střihu i v pádnosti sdělení. Hudba Charlieho Aubrye jde plně v intenzitě celého díla.

Premiéra inspirovaná Shakespearovou komedií

Poněkud netradiční dílo Golden Hours / As you like it představila v premiéře (Théâtre de l’Agora, 7.–9. července 2015, vždy ve 22.00 hodin)

ová, která patří k absolutním špičkám světové taneční scény.

Z centrálního vstupu na scénu v Divadle Agora se pomalu ve zpomaleném tempu objevuje skupina jedenácti tanečníků skupiny Rosas za doprovodu známé písničky Golden Hours Briana Ena. Po celou dobu písně se tanečníci přesouvají společně prostorem. Předehra plná očekávání a napětí je slibnou přípravou dlouhého představení.

Titulky uvádějí Shakespearovu komedii As you like it – citují výňatek ze hry, monologu či dialogu, krátce, a ne vždy smysluplně.

Začíná hra, ale hra beze slov a bez hudby, která jen na začátku nebo v závěru jednání lemuje, koloruje taneční dramatické situace. Dílčí setkání a vyjadřování postav probíhá pouze nonverbálně. Jde o velmi zajímavou rešerši na bázi hledání rytmu a dynamiky k pohybu novému a neotřelému.

Tanečníci jsou sami spolutvůrci choreografie. Jejich taneční jazyk vycházel z nich samých. Belgická choreografka zřejmě jen redigovala a usměrňovala délku jednotlivých pasáží.

Příběh, i když zkrácený, lze číst po logice děje. Předpokládá se však, že je divák natolik vzdělaný, že ví, o které pasáže hry se jedná.

Text a Shakespearův rytmus slov slouží jako partitura. Bohužel bez přímého doprovodu hudby se stává chvílemi pouhou němohrou, kdy diváci musí trpělivě odezírat, co se vlastně děje. Zdá se, že Anne Teresa de Keersmaekerová experimentovala sama se sebou. Není to sice poprvé, kdy přistoupila na formu improvizace, ale přesto je cítit, že utíká ze svých návyků virtuózně přesně fixované kompoziční linie a stoprocentních výkonů tanečníků.

Z diváckého pohledu je celé dílo méně nosné, chvílemi nudné, ale z hlediska tanečního jazyka, tvořeného velmi mladými interprety, zajímavé a přínosné.

Taneční duely

K vrcholům festivalu náležela premiéra Torobaka (Opéra Berlioz / Le Corum, 27. a 28. června 2015 ve 20.00 hodin) význačných tanečníků Israela Galvána a Akrama Khana. Jejich duel a dialog zároveň patří k mistrným tanečním výkonům, prolínajícím flamenco a indický kathak se současnou pohybovou expresí. Israel Galván, virtuos nejen v tradičním flamencu, roste umělecky rok od roku. Je pokládán za novátora tradičního flamenca. Nikdy je neopouští, má to ve svých genech, ale uvolňuje jeho formy i obsah. Jde dál ve výzkumu pohybu současného tance a nových nápadů. Na montpellierském festivalu se řadí k věrným hostům.

Podobně tak i britský umělec Akram Khan původem z Bangladéše umí rozvíjet tradiční kathak a posouvat jej do současnosti. Tento bravurní tanečník má neustále excelentní techniku nohou. V tom se oba geograficky tak odlišné světy sbíhají. Flamenco i kathak mají kdesi dávno blízké kořeny. Z tohoto vlastně antropologického hlediska začali oba interpreti vycházet, a vzniklo tak neobyčejné koncertní představení.

Obdobně a na jiné úrovni si sekundovali (Théâtre de Grammont – hTh, 3. a 4. července 2015 ve 22.00 hodin) tanečníci zcela odlišní – kanadský choreograf Benoît Lachambre a francouzský umělec Fabrice Ramalingom (původní interpret legendárního Dominiqua Bagoueta, zakladatele festivalu), kteří s vtipem a nadsázkou hráli jakési stvůry (Hyperterrestres) ze sci-fi, možná vynořeni ze vzdálených planet. Živý hudební doprovod i soundtrack Hahna Rowea fantasticky dominovaly a asi nejvíce tvořily mimozemskou a chvílemi až groteskní hudební kompozici.

Christian Rizzo, francouzský choreograf, který teprve od ledna převzal vedení CCN (Centre Chorégraphique National) v Montpellieru a Languedoc-Roussillonu, patří ke generaci choreografů, jako je Meg Stuart, Alain Buffard, Emmanuelle Huynh aj., kteří se věnují více konceptuálnímu způsobu divadelního vyjádření. V předvedeném díle s názvem Sakinan göze çöp batar / C'est l'œil que tu protèges qui sera perforé (Studio Bagouet, Agora, 2.–6. července 2015) pro sólového tanečníka Kerema Gelebeka ukázal v krátkých sekvencích cestu poutníka, chodce, který všedním způsobem tráví čas a ukazuje své záliby.

Z ruksaku vytahuje postupně drobné maličkosti, které potřebuje k životu, a ty stávají v tu chvíli významnými a jsou inspirací pro taneční akci, ať už jsou více reálné, či abstraktní. Soustředěná práce je z prvního pohledu narativní, ale plná poetických obrazů a skutečně krásně zatančená.

Inovativní Rachid Ouramdane i tradiční Batsheva

Rachid Ouramdane naprosto suverénně ovládá scénický prostor ve své členité kompozici, premiéře Tenir le temps (Théâtre de l’Agora, 1. a 2. července 2015 ve 22.00 hodin). Je to pro něho již typické. Hraje si s geometrií a doslova převaluje a rozlévá energii. Se skupinou šestnácti tanečníků chvílemi jako kdyby padala lavina nebo se proměnili v serpentinu hadovitých spirál, které se rozpojují v nedokončené tvary, prostorové vzorce a jednotlivce. Pak si s nimi hraje, jako by přemisťoval domino. Jde jen o abstraktní taneční etudy pro velký soubor, se kterým umí dobře a stále inovativně pracovat. Však má za sebou mnohá hostování například v souboru lyonské Opery. Bohužel tato skupina nebyla dostatečně technicky vybavena, takže některé taneční vazby byly pro tanečníky technicky velmi těžké. Celé dílo nevyznělo dost samozřejmě a profesionálně zatančené. Originální hudbu napsal Jean Baptiste Julien.

K jistému úspěchu samozřejmě na festivalu patřila přítomnost izraelské Batsheva Dance Company s Last Work Ohada Naharina, který byl úspěšně zahrán v červnu v Praze. Ve dvou představeních (Opéra Berlioz / Le Corum, 30. června a 1. července 2015 ve 20.00 hodin) na obrovské scéně nevyzněly některé detaily skvělé choreografie, které se zdály v Drážďanech i v Praze tak výrazově silné i pádné. Tady se trochu v sále ztrácely.

Zajímavé je, že přestože se Montpellier Danse koprodukčně na uvedení a premiéře podílel, byl k prezentaci naprogramován až jako čtvrté místo (Last Work byl recenzován v Tanečních aktualitách v červnu – Tanec Praha, pozn. red.).

Krásnou letní atmosféru neohrozily letos žádné stávky jako minulý festivalový ročník, kdy musela být mnohá představení zcela zrušena.

Situace kolem honorování umělců a hlavně všech technických spolupracovníků je však pouze jen načas zklidněna. Sociální nejistoty i tušení zla a nesnadné budoucnosti se odrážejí v tvorbě umělců a visí ve vzduchu. Mezinárodní taneční festival Montpellier Danse 24. června–9. července 2015, Montpellier