Provazochodkyně nad Vltavou (Tatiana-Mosio Bongonga). Foto: František Ortmann.
Přechod neobsahoval pouze krok-sun-krok, ale i sed, leh, točení kolem lana, „provaz na provaze“, visení za nárty, couvání a další odvážné kousky. Nejvíce mě na celém vystoupení zaujal Tatianin klid a hlavně úsměv, který měla na tváři skoro po celých čtyřicet minut. Jak vyrovnaný, psychicky i fyzicky, musí provazochodec být! Vystoupení doprovázela živá kapela, která na odvážlivkyni čekala na Letné – muzikanti dodávali přechodu další rozměr, ale také ji hecovali, vzájemně spolu komunikovali. Tatiana se možná usmívala hlavně na ně, občas zakroutila ramínky či nohou do rytmu, zpívala spolu s kapelou.
Svým charakterem a umístěním v centru Prahy dosáhla tato akce na širokou veřejnost, pro mnoho lidí to mohlo být první živé setkání s provazochodectvím, nebo dokonce s cirkusem vůbec. Troufám si říci, že již tak velmi populární festival získal u veřejnosti další body. Snad nám nabídne podobně šílené a fascinující zážitky i do budoucna.
Tabarnak – cirkus v kostele
Název nové inscenace kanadského souboru Cirque Alfonse zrovna nenaznačoval, že bude zasazená do prostředí pomyslného kostela. „Tabarnaque“ je totiž nejběžnější quebecká nadávka, v kanadském frankofonním městě údajně používaná více než anglické „f-word“. Avizovaná provokace tedy začala už názvem. Kromě pár lehce peprných momentů ale pro mě i brzy skončila.
Nejsem si jistá, že v našem českém, dosti ateistickém, prostředí rezonují „troufalost a drzost“, s jakými artisti zobrazují vztah kanadských vesničanů k místnímu kostelu a církvi. A že by to byla až taková „pekelná legrace“, jakou program slibuje, se také říct nedá. Jednalo se totiž o humor trochu prvoplánový, i když lehká erotizace mužského těla v kostele se zřejmě vztahovala k oné avizované troufalosti.
Představení každopádně nabízí dechberoucí výkony, povznášející obrazy a krásné, multi-talentované lidi. Ostatně kostel zde spíš posloužil jako inspirace pro scénografii a hudební složku, rámec (ale velmi volný) pro jednotlivé výstupy poskytla struktura bohoslužby. Hudba pracovala s církevními zpěvy i modlitbami v různých jazycích, které si živá kapela náležitě adaptovala, a pomocí bubnů a elektrické kytary jim dodala drsnější zvuk. Prosté lavice, vitrážové sklo, křtitelnice nebo kadidelnice se staly rekvizitami při akrobatických výstupech. Jakýsi prolog představení vytvořilo zobrazení oblíbených kanadských aktivit, jako je pletení či hokej.
Členové Cirque Alfonse umí velmi dobře pracovat s diváky, neustále s nimi komunikovali a aktivizovali je, aniž by to působilo křečovitě. V tomto případě publikum rozhýbali hned v úvodu, a to ničím menším, než vytvořením mexické vlny. Obecenstvo si hned získal i kytarista v roli průvodce, komentátora a kněze, který četl veškeré své proslovy roztomilou češtinou se silným francouzským přízvukem.
Gros cirkusového představení ovšem spočívá v jednotlivých disciplínách, kterých se zde objevilo skutečně mnoho. Výstupy, intenzivní a krátké, se střídaly rychle za sebou a jejich dramaturgická návaznost nebyla příliš čitelná. Hrálo se na zemi i ve vzduchu, „vymakané“ cirkusové rekvizity – jako třeba tzv. ruská houpačka – střídaly ty zcela jednoduché. Kanadští artisté ukázali, že velká paráda se dá udělat i s obyčejnou kladkou a provazem. Experimentovalo se ale také na kolečkových bruslích, s lavicemi nebo čínskou tyčí. V několika momentech se do dění zapojili i hudebníci, když sestoupili z bidýlka nad scénou a svou hudbu zhmotnili do fyzické akce.
Ve výsledku byl Tabarnak příjemná show, možná ne úplně troufalá a kontroverzní nebo řešící vážná témata, ale plná originálních nápadů a nakonec i humoru. Devízou Cirque Alfonse jsou zejména charisma interpretů a rodinný charakter souboru, které dodávají akrobatickým cvikům lidskou tvář. To se naplno projevilo při děkovačce (samozřejmě se konaly standing ovation), kdy na jeviště přiběhly i tři malé děti členů souboru – evidentně se jim rýsuje nová generace, už teď dost šikovná.
Kouzlo tance na koni
Pokud Cirque Alfonse reprezentoval tzv. současný cirkus, další headliner programu Cirque Aïtal se v představení Saison du Cirque záměrně inspiroval tím tradičním. Při vstupu do jejich šapitó bylo vše tak, jak se na klasický cirkus patří: sedělo se kolem manéže, pokryté hlínou, nad červenou oponou se tyčil prostor pro orchestr. Stejně tak tradiční byl výběr disciplín – tvůrci záměrně zakomponovali i taková cirkusová klišé, jako je koňská drezura nebo stárnoucí dvojice ruských akrobatů. Tím ovšem „tradičnost“ skončila. Zatímco v klasickém šapitó je vše dokonalé a má daný řád, zde bylo všechno tak trochu špatně. Inscenace se totiž podívala na cirkus z druhé strany, odhalila zákulisí, průběh zkoušek, líčení, rozcvičování i osobnosti zdánlivě dokonalých akrobatů. A to s notnou dávku nadhledu a humoru. Ostatně již nečekaný úvod – originální nástup klaunky a akrobatky Kati Pikkarainen – ukázal, že všechno tady bude obráceně. Její postava působila jako takový kazisvět, který – i když nechtěně – mařil snažení svých kolegů.
Jednotlivé akrobatické výstupy se volně prolínaly, vzájemně i s hereckou akcí a hudbou. Děj tedy plynul přirozeně, rozhodně se nejednalo jen o za sebou nasekané virtuózní kousky bez viditelné provázanosti, jak se někdy stává i novému cirkusu. To ovšem neznamená, že by byla nouze o špičkovou akrobatiku. Zakladatelé souboru Kati a její partner Victor Cathala, zde v roli až násilnického principála, spolu vystupují již přes patnáct let, což se odráží v naprosté souhře a bezchybnosti jejich párových výstupů. Stejně tak dvojice akrobatů ze Sibiře Elena a Michail Kanakovovi, vystupující na pružné kladině a dokonce visícím řetězu (!), podávají naprosto sebejisté výkony. Různorodou skupinu interpretů doplnil švédský žonglér Matias Salmenaho a voltižér Ludovic Baladin. Zejména voltiž neboli akrobacie na koni je disciplína, která se dnes jen tak nevidí a lze ji přiřadit k výše zmiňovanému provazochodectví.
A stejně jako tanec na laně, i tanec na koni dokáže fascinovat dodnes. Drobné Baladinovo tělo doslova létalo okolo ohromného zvířete, které čím dál tím rychleji klusalo po obvodu manéže. Tento zážitek pro mě představoval vrchol inscenace, která sice zakomponovala prvky tradice, převrácením perspektivy však zůstala velmi současná. Jak hlásá program, jedná se o velmi zábavnou „letní grotesku“; kromě toho obsahuje i určitou hloubku a nutí k zamyšlení o pradávných kořenech cirkusu, proč nás stále přitahuje a jak žili a žijí jeho tvůrci. A tak o ojedinělé zážitky není na Letní Letné nouze.
Psáno z představení 14., 15. a 16. srpna 2019, Letenská pláň, Praha.
Provazochodkyně nad Vltavou / Lignes ouvertes
Provazochodkyně: Tatiana-Mosio Bongonga
Choreografie: Anna Rodriguez
Kostým: Solenne Capmas
Technická režie: Jan Naets
Technici/rigg: Gael Honegger, Simon Pourque z Cie Basinga a spolupracovníci z Cie Gratte Ciel
Zvuk: Maxime Leneyle
Kapela: Adrien Amey, Pascale Valenta, Jérémy Manche
Tabarnak
Režie: Alain Francoeur
Hudba: David Simard
Světelný design: Nicolas Descôteaux
Scéna: Francis Farley
Kostýmy: Sarah Balleux
Umělecké vedení: Antoine a Julie Carabinier Lépine
Technická režie: Hugo Hamel a Nicolas Descôteaux
Konstrukce scény: Alain Carabinier a Sylvain Lafrenière
Design akrobacie: Renaud Blais
Akrobaté: Antoine Carabinier Lépine, Julie Carabinier Lépine, Jonathan Casaubon, Jean-Philippe Cuerrier, Genevieve Morin, Nikolas Pulka
Hudebníci: Josianne Laporte, David Simard, Guillaume Turcotte
Premiéra: 2017
Saison du Cirque
Koncepce: Victor Cathala & Kati Pikkarainen
Performeři: Victor Cathala, Kati Pikkarainen, Elena Kanakova, Michail Kanakov, Vasilii Kanakov, Sergey Mazurin, Matias Salmenaho, Ludovic Baladin
Hudebníci: Helmut Nünning, Hugo Piris, Benni Masuch, Julien Heurtel
Koně: Quercy, Timo
Premiéra: 27. 6. 2018
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace