Festival Montpellier Danse oslavil nedožité 100. narozeniny Merce Cunninghama

Mimo velká jména choreografů jako Angelin Preljocaj, dvojice Peeping Tom, William Forsythe či Anne Teresa de Keersmaeker byl letošní festival věnován především památce Merce Cunninghama. Tento legendární tanečník, choreograf, pedagog a inovátor v oblasti moderního tance 20. století zásadně ovlivnil vývoj umění v různých dalších oborech ve světě, a zvláště ve Francii se stal symbolem pro tzv. nový tanec. Letos by oslavil 100 let (narodil se 16. 4. 1919) a je to zároveň 10 let od jeho smrti (26. 7. 2009). Psalo se o tom všude již v dubnu, ale v Montpellier kladli na toto významné výročí zvláštní důraz.

Cunningham v Montpellier

Na mezinárodní festival byl Merce Cunningham poprvé pozván ředitelem festivalu Jean Paulem Montanarim v roce 1985. Tehdy bylo přijetí ojedinělé cunninghamovské techniky a hudby Johna Cage velmi rozporuplné. Francouzští diváci jsou známí tím, že reagují spontánně. Dovedou bezmezně obdivovat umělecká díla, umí je vstřebat bez pochybností, ale když se jim něco nelíbí, tak to vyjádří drsně, nahlas a bez obalu. Trvalo delší dobu, než byla širší veřejnost schopná přijmout chladné vykonstruované pohybové vazby, sycené abstraktním až někdy odlidštěným způsobem. Tanečníci vesměs v unisexových celotrikotech vytvářejí skutečný rukopis, písmo, výtvarný akt a prostor vstřebávají do sebe a tanečního pohybu. Dávají mu jinou dimenzi, leckdy nelehko chápanou. Vypadá to, že žádné emoce neprožívají a vztahy v takové podobě, v jaké jsme zvyklí z divadelního světa i expresivního tance, vlastně neřeší. Tak je to vymyšleno. Interpretováno často záměrně bez výrazu obličeje. Pravidelné hostování newyorské Cunningham Dance Company v Evropě otevřelo oči mnoha mladým choreografům a zásadně přelomovému postupu nezvyklého tvůrčího procesu ve vytváření tanečního jazyka, choreografie a hudební tvorby.

Ta u Cunninghama vznikala téměř vždy odděleně původně v úzké spolupráci s Johnem Cagem, hudebním skladatelem i partnerem. Tento tandem umělců tvořil skutečný pilíř americké kultury 20. století, skandální, diskutovatelný, oblíbený i nenáviděný.

Během pětadvaceti let předvedl na festivalu bohatý soubor svého díla: Event I, II, III, IV (1985), Event / Inventions / Windows / Ground Level Overlay / Enter (1995), Ocean (1998), Rainforest/ Interscape (2001), View of stage, / BIPED / Event (2005), Dice rolling / Split Side / Soundance (2006), Roaratorio (2010) a samozřejmě i mnoho workshopů.

Nejfantastičtějším představením byla asi inscenace Ocean (z roku 1994) v kruhové aréně obrovské haly Zenithu. Hudbu Johna Cage hrál více jak 120členný filharmonický orchestr z Montpellier, usazený v pravidelném kruhu nad scénou i diváky.

Naposledy byl Merce Cunningham přítomen na festivalu už na vozíku, kdy obrovská hala diváků v Opéra Corum, plná dojmů a úcty, vstala ze sedadel a nepustila slavného autora ze scény. Merce atmosféru jihofrancouzského města i sympatické organizace festivalu tak miloval, že si přál, aby po jeho smrti byla část popela vysypána do Agory, tedy centrálního místa v bývalém klášteře Les Ursulines, kde festival sídlí. S těmito „dozvuky“ probíhala letošní pocta.

Pocta mistru C.

Velká část letošního festivalu byla věnována pouze dílu a vzpomínkám na slavného tvůrce, promítání filmů – dokumentů Channels Inserts Charlese Atlase a Merce Cunninghama (1981) a If the Dancer Dances Maii Wechsler a Lise Friedman (2018), workshopům pro profesionální studenty tance i amatéry.

Ashley Chen, bývalý tanečník u Merce Cunninghama i v lyonské Opeře, vedl tréninky a vytvořil na místě pěkné představení Chance, Space and Time pro tři tanečníky (Studio Bagouet v Agoře, sídle festivalu), ovlivněné zmíněnými díly a postupy. Po způsobu Events vytvořil i další kratší kompozice ve foyer Opery Corum s několika náhodně přizvanými tanečníky. Ty mohli diváci sledovat zcela zblízka.

Baletní soubor lyonské Opery nastudoval k letošnímu výročí dvě jeho díla: Summerspace na hudbu Ixion Mortona Feldmana a na scéně legendárního výtvarníka Roberta Rauschenberga z roku 1958 a Exchange s hudbou Weatherings Davida Tudora na scéně Jaspera Johnse z roku 1978.

V Exchange je jasná Cunninghamova konstrukce: ve třech částech se představují tanečníci většinou v párech, v prvním tančí jedna skupina, v druhém se vymění a v závěru tančí všichni. Na přeskáčku opakují pevné pohybové fráze, zřetelně rozpoznatelné, ale v různých prostorech a směrech navršují přímo architektonickou stavbu. Dnes jsou tyto postupy již běžné, ale v době svého vzniku a tím, že choreografie neilustruje vůbec hudební předlohu, se jednalo o významný počin. Byl to skutečně jedinečný zážitek vidět tyto „relikvie“ živě a v plném nasazení lyonských tanečníků. Přes jejich vynikající výkony vyzněla jejich interpretace dost akademicky.

Americká Stephen Petronio Company přivezla program speciálně nastudovaný pro tuto příležitost. Tread (1970) Merce Cunninghama je jedno z mála děl, které přináší trochu lehčích humorných situací. Výjimečně zaznamenaný sólový fragment choreografie Steva Paxtona z Goldberg Variations (16–23) J. S. Bacha (1986) interpretoval Nicholas Sciscione. Steve Paxton, který vynalezl kontaktní improvizaci, přímo nesnášel, když se něco z jeho tvůrčího počinu mělo třeba i jen jednou opakovat. Tanečník a dnes i choreograf Stephen Petronio ho přesvědčil, aby udělal výjimku a část z jeho choreografie povolil zaznamenat. Ta svědčí o tom, jaká je to škoda, že Paxton ze své tvůrčí dílny nezaznamenával více produkcí.

Yvonna Rainer byla stejně jako Paxton součástí významné etapy v Judson Church v New Yorku v 70. letech. Na tomto místě se rodila nová avantgarda tanečního postmodernismu, ale i převratné události výtvarníků a hudebníků.

Jedním ze skandálních děl Yvonny Rainer bylo Trio A, které prošlo několika verzemi. Trio A With Flags (1966/1970) uvedené letos na festivalu Petroniovým souborem potvrdilo divákům, že duet byl v době svého vzniku velmi odvážný. Na jeviště přijde normálně oblečená dívka a muž. Oba se svléknou do naha a přes sebe si navlečou americkou vlajku. Tančí spolu, ale každý sám vyjadřuje jak je jedinečné „já“ omezeno, obklopeno (či přímo sledováno?) pod krovem státního symbolu. Po válce ve Vietnamu a v období tehdejších nových voleb to musela být velká provokace. Pohyb je velmi civilní, omezený na technické minimum. Je nutné si uvědomit, že hnutí Judson Church nenávidělo vše, co bylo minulé a pevné. Mezi těmito svérázně svobodnými umělci nepanovala žádná úcta k institucím, tedy ani Merce Cunninghama neuznávali, stejně jako další „zakladatele“ modern dance a jejich zavedené, svým způsobem nekompromisní, techniky. Poslední částí večera se stala produkce sympatického Stephena Petronia. Ten v premiéře American Landscape rozvinul spíše svou fantazii tanečníka a zavedl nás do vztahu historie a amerického venkova v hudební spolupráci s Jim Jarmuchem a Jozefem van Wissem, na scéně Roberta Longa, který vytvořil také projekci. Pokorně sám o sobě říká, že se choreografem nenarodil, a to se slyší z úst autora málokdy.

Trevor Carlson byl v poslední etapě Mercova života jeho asistentem i manažerem. Rozhodně ne tanečníkem. Spolu s tanečníkem i režisérem Ferran Carvajalem připravili vzpomínkový večer Not a moment to soon s vzácnými domácími videozáznamy. Na velké scéně divadla Opéra Comedie nás zavádí do tajů a intimních situací společného života této nesourodé dvojice. Samozřejmě, že je mu ke cti, jak se o starého pána staral, jak se o něj bál a jak se bál sám jeho odchodu a blížící se smrti. Detailní záznamy se promítaly na několik instalovaných pláten, zajímavě výtvarně řešených. Carlsonovo vyprávění bylo plné emoce a bolesti, z divadelního hlediska to byl ale dost sebestředný narcistní monolog. Večer patřil jen jemu, a ne tanci ani přímo velkému Mistrovi.

Peeping Tom v lyonském baletu

Argentinka Gabriela Carrizo a Francouz Franck Chartier jsou známí a zkušení režiséři a choreografové. Od roku 2000 existuje jejich soubor Peeping Tom, jehož provokující dramaturgie odkrývá taje domácích rodinných a partnerských problémů a vztahů. Jejich estetika v reálných kulisách zvyšuje napětí mezi silnou divadelní expresí, surrealistickými obrazy, nesmysly téměř dadaistickými a pohybově leckdy hraničními situacemi. Titul 31 rue Vandenbranden uvedli na loňském Bienále tance s baletním souborem z Lyonu. Také v něm se dozvídáme o jednotlivě přicházejících postavách, odhalených ve skrytu domovů, o lásce, nenávisti, závisti, nemocích a obsesích. Všední příběhy se vyvíjejí drsně až do nečekaných konců. Běžný život je omezen, odehrává se v extrémní výšce 3000 m n. m. v horách, uprostřed sněhu a ledu. Je vidět, že se obyvatelé nemohou snadno rozhodnout, zda zůstat či odejít z vysilující, bezmocné situace. Tvůrci se zaobírají paralelou, kterou podobně prožívají všichni utečenci, migranti. Umí ji řešit na hranici humoru i tragédie. S tématem ulice, karavan, oken domů, do kterých je vidět, pracují již delší dobu. Podobnou inscenaci Rue Vandebranden, ale s čísly 32 a 33 postavili pro svůj soubor Peeping Tom (tato inscenace zavítala na Tanec Praha v roce 2013) i pro Gὅteborskou operu, ale pokaždé se liší podle schopností interpretů. Ti do ní vždy dávají něco jiného a výjimečného.

Lyonské tanečníky určitě spolupráce s Peeping Tom velmi zaujala, i když si v pravém smyslu slova nezatančili, jak jsou většinou zvyklí. Představení bohužel nebylo jednoznačně přijato, ale to je vždy výzva k hlubšímu přemýšlení.

Schubertova Zimní cesta a vězeňkyně z Marseille

Angelina Préljocaje jistě není třeba představovat. Významný francouzský choreograf (jehož rodiče pocházeli z Albánie) je již ve věku, kdy může bilancovat. Vytvořil skutečně bohaté a rozsáhlé choreografické dílo. Po mnoha zkušenostech se usídlil se svým ansámblem v Aix en Provence, kde vystavěl divadlo zvané Pavillon Noir. Hostoval v mnoha slavných souborech, v Pařížské Opeře a naposled v předjaří vytvořil pro Balet Opery La Scala v Miláně citlivé představení Winterreise Franze Schuberta v původní verzi s klavírem a barytonem. Roztancoval 24 známých a dojemných písní, které nás po celou dlouhou dobu nutí myslet na lásku a na smrt. V Montpellier ale předvedli dílo tanečníci z jeho souboru Ballet Préljocaj na krásné scéně Constance Guisset. Řeklo by se, že se Préljocaj v rukopise vrátil k čisté formě snad více abstraktní než v posledních letech. Soustředěné hudební dílo je naplněno především krásnými duety, skupinou dvanácti tanečníků, komorní hudbou, zpívanou basbarytonem Thomasem Tatzlem a zahrané Jamesem Vaughanem, však působí ve své kompletní délce monotónně, jednotvárně.

Druhým a do jisté míry možná riskantním činem Angélina Preljocaje byla Création en univers carcéral. Oslovil věznici des Baumettes II v Marseille, konkrétně několik dobrovolnic, vězeňkyň ve výkonu trestu. Tato spolupráce byla cíleně sociálně-výchovnou rešerší. Ženy si ve svých celách údajně mohou vařit, a proto tato studie začíná přípravou těsta na francouzské koláčky. Vtipně a rytmicky přesně podle receptu na Rossiniho hudbu míchají a vytváří přesné formičky na plech. Každá má svoji elektrickou troubu. Během voňavého pečení vězeňkyně tančí jako by si ve skupině povídaly a probíraly své problémy. Některé z nich tančí sólově a vůbec ne špatně… V závěru vzájemného sdílení a doby vyhrazené k společnému pobytu se vracejí k troubám a upečené koláčky rozdají divákům.

Na festivalu se představila i řada menších souborů, zajímavých umělců: výborný Christian Rizzo, Amala Dianor s krásnou taneční produkcí The Falling Stardust, Jefta van Dinther s inscenací The Quiet, Dana Michel s Cutlass Spring, Boris Charmatz s Infini a další. K věrným stálicím jihofrancouzského festivalu patří Anne Teresa de Keersmaeker (a její oblíbené Bachovy Brandenburské koncerty) a samozřejmě William Forsythe, který sem zavítal po delší pauze se zcela novou kreací A Quiet Evening of Dance.

Dramaturgie celého festivalu připomněla nejen slávu amerického velikána, ale také několik generací dalších choreografů, kteří na jeho odkaz navázali. Nezbývá než se těšit, co přinese za rok 40. výročí Montpellier Danse.

Psáno z 39. ročníku festivalu Montpellier Danse, 22. 6. – 6. 7. 2019, Montpellier.