Balet Extra #4 – Silná generační výpověď

Balet Extra #4. Foto: Petr Zikmund.

Autor Gabriela Špalková

Celkem shlédlo publikum během večera, jehož dvě části byly odděleny přestávkou, devět choreografií. Tanečníci měli volnou ruku, co se týká témat a jejich ztvárnění. Šéf baletu Lukáš Slavický sám v úvodu řekl, že chtěl dát prostor pro pestrost a různorodost. Večer se v tomto duchu skutečně nesl, ale velmi silně v něm rezonoval společný jmenovatel, který spojoval jednotlivá témata – otázka izolovanosti, anonymity jedince v davu a jakési ztráty schopnosti skutečného, opravdového prožívání vztahů a reality. V choreografiích mladých lidí se objevoval z různých úhlů pohledu svět, v němž se míjíme, jehož opravdovost hledáme; v němž i sami sebe hledáme a při tomto hledání se velmi často sobě i druhým ztrácíme.

Pečlivě nastudované choreografie, které měly ráz současného tance, provedené v příkladné souhře všech tanečníků šly do hloubky, mladí umělci navrhovali světelný design i kostýmy. Většina z nich stavěla na ansámblech a ve všech případech souzněly choreografie i s výběrem hudby. Tančilo se na úryvky různého charakteru, vesměs čerpající ze současné hudby, které zněly z nahrávek.

O odcizení v současném světě

Večer otevřel Cirkus života v pojetí Sebastiana Mazzii, inspirovaný citátem Luigiho Pirandella: „… na dlouhé cestě životem potkáte mnoho masek a málo tváří.“ Mazzia vypráví příběh dívky od jejího zrození: vidíme mladý pár s kočárkem, následuje krátký střih a na jevišti tančí děvčátko. Střih a je tu mladá dívka, ztracená mezi lidmi nehybných tváří, mezi nimiž hledá své místo a sebe samu. Její okolí jí vnutí masku věčného úsměvu, tak jako ji mají všichni ostatní, aby jim nebylo vidět pod kůži. A jako živoucí klauni v růžových cirkusových parukách proplouvají světem, všichni na stejné vlně hrané bezstarostnosti. Když si dívka uondaná tímto „cirkusem života“ masku snímá, nepřipravený divák zažije menší šok – místo děvčete tu náhle tančí stará žena. Zpětně si nedokážete uvědomit, kdy došlo k záměně – podobná postava, stejný kostým… Závěr Cirkusu života byl velmi silný okamžik. Nevíme, jak dívka prožila svůj život, co a jak ji změnilo. A ví to ona sama? Víme my sami, když se ohlédneme za svým životem, zda jsme ho žili opravdově? Choreografii doprovázelo autentické mluvené slovo, vysvětlující jednání hlavní postavy, nemyslím však, že bylo nutné. Choreografie sama o sobě byla hluboce sdělná a velmi působivá, mluvené slovo sílu tance více neumocňovalo.

Následující působivý Jeden hlas od Sophie Debou byl postaven na dvou párech a dvou osamocených lidech, kteří se během dění setkávají – na malíři opuštěném v koutě klubu a dívce mísící se mezi návštěvníky, které charismaticky ztvárnili Barbora Coufalová a František Vlček. Jejich osamění se mění v blízkost, prázdnota dojde naplnění. „Všichni si vždycky najdeme důvod, abychom se navzájem odcizili kvůli rozdílům, ale nakonec bychom měli držet při sobě, protože jenom tak můžeme udělat svět lepším,“ uvádí v programu ke své choreografii Sophie Debou a dodává, že právě tanec nás dokáže spojit.

Následovaly dvě komorní choreografie – nejdříve japonská Kidou od Shino Fujii. V ní autorka v duetu společně s Mai Iwamoto ztvárnila téma hledání a putování se symbolickým tragickým podtextem. Dvě dívky se neprobíjejí světem snadno, střídají domovy a kontinenty, v asijských špičatých slámových kloboucích a s mečem za pasem zápasí se světem, v němž se pohybují, i se sebou; každý úspěch je vykoupen bolestí, ale vždy něco nového přináší. Po pochmurné vizi putování vnesl špetku humoru do tématu hledání výstup Hiroto Yamaguchiho s nečekaným názvem Slunce a erekce. V této choreografii, charakterizované jako „příběh o duši, která pod sluncem zápasí o život“, tančili František Vlček s Paolem Terranovou duet, v němž si jeden z mužů obleče přes spodní prádlo ještě dámské dessous. I tato dvojsmyslná výpověď o hledání sebe sama je svědectvím o dnešním světě.

O míjení se byla choreografie Terezy Szentpéteryové Přes přechod. Tanečnice v něm nápaditě rozvinula zajímavý situační moment – čekání chodců při červené a jejich takřka bezhlavý úprk na zelenou. Místy rozvinula ústřední ideu snad až do přílišné šíře, ale její výpověď byla zřejmá, přitom nikoliv zbytečně popisná – spěcháme, nerozhlížíme se, nevidíme ani pořádně, koho potkáváme. Kolik věcí nám tak unikne? A co nás přiměje zastavit se? Až tragédie? Toto poselství mísící v sobě humor i vážný apel uzavřelo první polovinu večera.

O izolaci a osamění

Druhá část přinesla další zajímavé pohledy. Otevřela ji jedna z nejsilnějších, ne-li vůbec nejsilnější choreografie večera – Pastva Františka Vlčka. O lesku a bídě sociálních sítí, o zajetí v jejich bezbřehosti už bylo řečeno mnoho, ale jak ukázal Vlčkův počin, rozhodně ne všechno. Že na vliv uzavírání se do virtuálního světa poukazuje v tak precizní a hluboké výpovědi mladý člověk, který je s tímto světem sociálních sítí sžit, je svým způsobem mimořádný fakt. A mimořádné bylo i celkové uchopení tohoto tématu a jeho ztvárnění. Perfektně vystavěná choreografie měla potřebnou gradaci, jednotlivé fáze na sebe přesně navazovaly, prolínaly se. Byla výtečně připravena po taneční technické i výrazové stránce a promyšleně v sobě spojila projekce, mluvené slovo a jednoduchou (ve smyslu stylově čistou) scénografii. Od zdánlivě chaotického hemžení jednotlivců zcela zaujatých mobily, zářivými sebeprezentacemi a individuálními zábavnými videi o vaření a kdoví o čem, kdy jsou všichni technikou propojeni se všemi, avšak realitě tak odcizeni, přechází dění plynule, a přitom nečekaně ke skutečnému setkání dvou mladých lidí – muže a ženy, k jejich vzplanutí a k síle opravdovosti.

Pastva byla jako výkřik, volání, apel. Srozumitelný, jasný. Přitom Vlček svou choreografií vzbuzuje naléhavé otázky a hledání odpovědí nechává na nás, na divácích – pouštíme si cizí videa, prohlížíme si cizí fotografie, sdílíme, přeposíláme, ale víme, jací jsou tito lidé ve skutečnosti? Umíme vůbec ještě vybudovat a udržovat kontakt s živým okolím, rozvíjet skutečné vztahy a žít je?

Další nesmírně silná výpověď přišla vzápětí – Útěk Jany Pelcové. Příběh tří vězňů koncentračního tábora na útěku je zprvu konkrétní a dobově ukotvený, aby vyústil ve všeobecnou úvahu o individuální minulosti a o minulosti v nás. Tragický útěk dvou dívek a jednoho muže z pekla koncentráku, v podání Jany Pelcové, Sophie Debou a Františka Vlčka, přežije jediná dívka. Dva mrtví, jedna přeživší. Žije dál, ale jak velké je to štěstí? Tragédie přátel v ní zůstává, ona s ní musí žít a vyrovnat se s ní. Proč ona, proč právě ona přežila…? Útěk byl až mrazivě truchlivý, také poeticky a křehce tklivý. A nesl v sobě naději – tanečnice v bílém na šedavém jevišti dominuje prázdnému prostoru, nad bolestným ustrnutím vítězí touha po životě. Ano – minulost si neseme v sobě, ale můžeme se s ní smířit, vnitřní běsy a tragédie minulosti lze překonat!

A úvodní život za maskou jako by se odrazil i v předposlední choreografii večera, s níž a v níž se vrátil Sebastiano Mazzia. Ve strhujícím tanečním duetu You speak arabic to me – Už ti nerozumím tančil s Shino Fujii. A byl to velmi sugestivní výkon obou. V perfektní souhře ztvárnili pár, který už ztratil veškerá vzájemná pouta. Pár lidí, kteří žijí vedle sebe, nikoliv spolu, uklizeni za hradbou mlčení a neschopni přímého kontaktu. Pár, jimž řeč toho druhého zní jako arabština, jíž nerozumějí. Drsná hádka, jejímž smyslem není hledání společné řeči a porozumění, už jen pečetí neschopnost lidského soužití.

Balet Extra #4 se vrátil po covidu a vyjádřením pocitu z této situace byla závěrečná choreografie Zdeňka Mládka 2SEZÓNY, v níž se představilo čtrnáct členů jihočeského baletu. Tmavá scéna, tmavé nediferencované kostýmy a lehce povytažená opona se žluto-červeným pozadím nedává tušit, zda je to všechno za námi, či nikoliv. 2SEZÓNY byly jako výsek z té nejnejistější části dvou covidových sezón. „Živé umění potřebuje diváky, potřebuje vás, vaši fyzickou přítomnost! Děkujeme za každého z vás,“ charakterizoval v programu svoji choreografii Zdeněk Mládek.

Balet Extra #4 v Českých Budějovicích byl jiný než ten předcovidový. Byl kolektivnější. Byl i hloubavější. Vnímaví tanečníci prostřednictvím svých choreografií nejen vyjádřili své vlastní pocity či touhy, ale dokázali poukázat i na bolesti současného světa. Balet Extra #4 jasně potvrdil, že taneční soubor Jihočeského divadla je v dobré formě, že je prostředím inspirativním a tvůrčím. V provedených choreografiích prokázali taneční a technickou jistotu všichni tanečníci – dále tančili Petronela Bogdan, Aurora Kubelíková, Jana Zenkerová, Zdenka Lapicová, Zuzana Sadovská a William Steers. Provedení všech výstupů bylo plně vypracované a dotažené do posledního detailu. Všechny choreografie využívaly prvky současného tance, jen v jediné z nich – v Kidou – byly použity špičky, nikoliv však ve stylu klasického baletu; obsahově byly sdělné až dějové, nádech abstrakce v sobě nesla pouze závěrečná choreografie Zdeňka Mládka. Večer současné tvorby mladých tanečníků byl nejen dokladem kreativnosti a chuti tančit a tvořit, ale i – zřejmě nečekaně a neplánovaně – také velmi silnou generační výpovědí. Rozhodně by neměla zůstat nevyslyšena.

Psáno z představení 12. listopadu 2022, Jihočeské divadlo.

Balet Extra #4

The circus of life / Cirkus života
Choreografie: Sebastiano Mazzia
Kostýmy: Pavel Knolle
Scéna: Sebastiano Mazzia
Light design: Petr Baštýř, Sebastiano Mazzia
Text: Sebastiano Mazzia a Maddalena Rossi

One voice / Jeden hlas
Choreografie: Sophie Debou
Kostýmy: Sophie Debou, Pavel Knolle
Scéna: Sophie Debou
Light design: Petr Baštýř, Sophie Debou

奇道 (Kidou)
Choreografie: Shino Fujii
Scéna a kostýmy: Shino Fujii
Light design: Petr Baštýř, Shino Fujii

The Sun and the Erection / Slunce a erekce
Choreografie: Hiroto Yamaguchi
Kostýmy: Hiroto Yamaguchi
Light design: Petr Baštýř, Hiroto Yamaguchi

Přes přechod
Choreografie: Tereza Szentpéteryová
Scéna a kostýmy: Tereza Szentpéteryová
Light design: Petr Baštýř, Tereza Szentpéteryová

Pastva / Feed
Choreografie a námět: František Vlček
Asistent choreografie: Paolo Terranova
Scénografie / animace projekcí: František Vlček
Kostýmy: František Vlček
Light design: Petr Baštýř, František Vlček

Útěk
Choreografie: Jana Pelcová
Kostýmy: Jana Pelcová, Pavel Knolle
Light design: Petr Baštýř, Jana Pelcová

You speak arabic to me / Už ti nerozumím
Choreografie: Sebastiano Mazzia
Kostýmy: Sebastiano Mazzia a Shino Fujii
Scéna: Sebastiano Mazzia
Light design: Petr Baštýř, Sebastiano Mazzia

2SEZÓNY / 2SEASONS
Choreografie: Zdeněk Mládek
Kostýmy: Pavel Knolle, Zdeněk Mládek
Scéna: Zdeněk Mládek
Light design: Petr Baštýř, Zdeněk Mládek