Zázrak (s)tvoření – Laterna magika pro nejmenší

Zázrak (s)tvoření (Z. Herényiová, P. Čermák, J. Panský, M. Petrák, P. Červíčková, T. Kučerová, A. Sadirov). Foto: Patrik Borecký.

Autor Lucie Hayashi

Profesionální zručnost

Ta je nejvyšší hodnotou nové inscenace. Promyšlená dramaturgie s ohledem na dětského diváka umně kombinuje komické a poetické momenty. Skvěle vyčerpává hlavní tematickou rekvizitu – papír – ve všech jejích možnostech a vlastnostech. Mixuje osvědčené postupy a etudy klasické pantomimy s oblíbenými scénkami pouliční komedie nebo cirkusové akrobacie. Sází na údiv nejmenších díky magii černého divadla i propojení filmu s živou akcí, na fantazii odrostlejších improvizací s rekvizitou a dospělým nabízí úsměvný výklad stvoření světa. Nešokuje, nepobouří, ani nezůstává plytce na povrchu.

Klobouk smekám před součinností všech složek – snové melodie a jingly Ivo Sedláčka nesloužily pouze jako hudební kulisa, ale přebíraly i roli vypravěče a spoluhráče, stejně tak světelný design Karla Šimka, který diváky prováděl kouzelnými náladami, aniž ztratil hloubku a měkkost. Choreografické vsuvky Matyáše Ramby byly spíše účelné bez větší invence, což je trochu škoda vzhledem k historii souboru, jehož taneční výraz byl vždy nejvyšší hodnotou, ale svůj účel v kontextu celého díla splnily. Výprava Marka Cpina ctila naivitu i absurditu jednotlivých scének, ale ani ona se nepovýšila nad ostatní tvůrčí složky. A především tuto umírněnost musím kvitovat v použitých projekcích a animacích Marie Procházkové, která mi připomněla slávu animátorských hvězd bývalých gottwaldovských ateliérů krásou jednoduchosti, která mile inspiruje a ponechává dostatek prostoru vlastním kreativním představám. Vše dohromady fungovalo přesně tak, jak se sluší na Laternu magiku. Přitom se dokázalo vyhnout kýči i klišé, které experimenty autorů na této scéně strašidelně pronásledují již několik posledních let.

Charisma alfou a omegou

Úspěch představení byl ovšem, jak bývá u nonverbálního divadla zvykem, vložen do rukou samotných performerů. Herecké nasazení, přesnost a ryzost mimiky, načasování gagů, zodpovědnost za komediální timing a naladění na energii diváků, to vše leželo na bedrech interpretů. Především tedy na představiteli hlavní role „kluka“ Matěje Petráka. Nesporný mimický talent pojil s přirozenou komikou a okamžitě si získal sympatie všech dětí. Na druhé premiéře bylo zatím znát, které pasáže už jsou celé jeho, prodýchané a prožité, a ve kterých se ještě strnule drží naučené gestiky. Potenciál hereckého růstu během této inscenace je zde ale obrovský a jistě si po pár reprízách najde osobitější tvář i ve scénkách předávaných po generace, u nichž chtě nechtě vyvstanou na paměti provedení jinými bardy české pantomimy. Bylo by zajímavé srovnat jeho interpretaci s provedením samotného Vizváryho, jenž hlavní roli alternuje, neboť prozatím lze rozpoznat v pohybech kluka jeho rukopis, který Petrákovi ne vždy dokonale sedí.

Velkou měrou ale rozhoduje o energii představení také šestičlenný sbor papírových skřítků, kteří s chlapcem sdílí jeho kreativní nadšení a pomáhají realizovat papírové sny. Jejich role také vyžaduje ustavičné herecké nasazení a mimickou přesnost, čehož se tanečníci zhostili opravdu se ctí, když si uvědomíme, nakolik se pantomima liší od tance. Mezi všemi je ale nutno vyzdvihnout Zuzanu Herényiovou a Patrika Čermáka, kteří ztělesnili rarášky celou svou osobností a bez jediného zaváhání nebo polevení a do značné míry dokázali v potřebných momentech i nakazit svou energií ostatní. Stejně jako u hlavního představitele ale i tady určitě platí, že s každou reprízou se tanečníkům vpije inscenace více pod kůži a místo pomocných grimas naleznou potřebnou vnitřní komiku.

Vizvárymu se opravdu povedl v Laterně magice zázrak, i když prozatím pro ty nejmenší, zařazením vkusného titulu do repertoáru Národního divadla, v němž tato linie nebyla nikdy dostatečně uspokojena. Svým osobitým způsobem přetavil naivní divadlo ve svět kouzel, který dojme i rodičovský doprovod. Hravost celého vydařeného představení by bylo možné pro tak malé diváky ozvláštnit ještě větší interaktivitou či povzbuzením ke společnému tvoření, jako je běžnou praxí divadel i souborů zaměřených na dětského diváka. Cestou z divadla jsem totiž musela obětovat několik listů z diáře, aby si děti mohly zážitek ihned vtisknout do vlastní tvorby, i když oceňuji nápaditou programovou brožuru, pro jejíž využití jsou však zapotřebí nůžky. Dalším přáním už je pak jen dostupnější cena vstupného, protože Zázrak (s)tvoření je dnes nejdražším hodinovým kulturním zážitkem v Praze pro tuto věkovou kategorii.

Psáno z druhé premiéry 25. června 2021, Nová scéna Národního divadla v Praze.

Zázrak (s)tvoření 
Námět, scénář a režie: Radim Vizváry
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Hudba: Ivo Sedláček
Choreografie: Matyáš Ramba
Světelný design: Karel Šimek
Animace a projekce: Maria Procházková