Za/tím neviditelná žena – Mnoho omáčky na prázdném talíři

Za/tím neviditelná žena. Foto: Marek Bartoš.

Autor Gabriela Špalková

Genderová vyrovnanost je setrvalé téma na mnoha úrovních, v mnoha podobách. Rolím mužů a žen v měnící společnosti 21. století se věnují psychologové, sociologové, ba i historikové, téma se odráží v nesčetných divadelních inscenacích a samozřejmě literatuře. Inscenace, lépe performance, vznikla jako koprodukce Studia ALTA a souboru Ufftenživot v rámci mezinárodního projektu CoHouses podpořeného z finančních mechanismů EHP a Norska.

Za/tím neviditelná žena je divadelní projekt, který je vyvrcholením dvouleté spolupráce ambasadorů Studia ALTA, performerů Jiřího Šimka a Petera Šavela. Tématem je zpochybňování zažitých mužských rolí a obvyklého ideálu muže. „Zkoumáme stereotypy, normy a očekávání, které jsme se naučili, které jsme si nechali vnutit, které jsme si vytvořili, které jsme si zautomatizovali a snažíme se je odlupovat. Hledáme, jak toto ‚odlupování‘ zpracovat jevištně,“ říkají o díle autoři a podle oficiální charakteristiky inscenace společně s dramaturgyní Martou Ljubkovou „hledají muže, který dokáže přijmout všechny stránky své osobnosti…“

Práce na projektu trvala dva roky. Studio ALTA Za/tím neviditelnou ženu vybralo jako jednu z hlavních částí mezinárodního projektu CoHouses. V něm spolupracuje se dvěma norskými kulturními domy – Black Box teater z Oslo a Baerum Kulturhus z města Sandvika, proto performeři pracovali na svém projektu na rezidencích v Norsku a řadě míst v České republice. Výsledkem je představení, které bylo provedeno na Moving Station.

Tento mezinárodní projekt nabízí vskutku nevídaný luxus svobodné tvorby. Po dvou letech ničím nerušené práce na tématu, které se dnes přetřásá ze všech stran, jsou divácká očekávání právem velká. Tím spíše, že součástí projektu je i webová stránka, která zaznamenávala postup jeho vzniku a zpřístupňuje podklady k ní. Lingvisticky zajímavý název je slibný. Jak se tématu asi performeři zhostí? Jak zpracují dva muži téma ženy ve společnosti? Ale proč figuruje v názvu slovo žena, když má inscenace zpochybňovat zažité představy o mužských rolích? Otázek před vlastním představením bylo mnoho. Na jeho konci zbyla jen jediná: Proč se to celé vlastně vůbec konalo? Ale po pořádku.

Zpoza bílého šikmo staženého plátna vystoupili oba muži, jeden v ostře zeleném, druhý v ostře fialovém obleku. A začali hovořit. O čem všem, lze zpětně těžko říci, zásadní informace byla ta, že performer v zeleném kostýmu má ženu a dva syny, takže jeho manželka si celý den hraje se třemi penisy, a že fialový performer je svobodný, protože on si s penisy rád hraje sám. Pak se početné publikum dozvědělo, že oba jsou profesionální divadelníci a že mají strach. Poté zmizeli za bílou závěsovou stěnou.

Zpoza ní se posléze začaly ozývat potlačované vzlyky a vzdechy, které sílily do křiku a nepříjemného řevu. Obě tyto části trvaly zhruba 20 minut, poté se muži opět objevili před publikem, tentokrát ve světlých trenýrkách a tílku. V tichosti se stylizovali do rozličných teatrálních póz – původně zelený předváděl silácká mužná gesta, fialový zženštilá, postupně se však silácká měnila na ta zženštilá a opačně, muži doplnili své pózy grimasami, pomrkávajíce na publikum. Když jejich pozérství, publikem oceňované smíchem, trvalo neúměrně dlouho, aktéři vyzvali přítomné, aby si vyměnili strany hlediště a přeskupili se, což poslušní diváci provedli bez odmlouvání.

Performeři odložili tílka i trenky, předváděli své pózy už jen v bílých slipech, rozvibrovali celé své tělo, k tomu se vrátily prvotní vzlyky, protivný křik a přidružila se i barevná světélka. A nejen pózovali a vzájemně se obcházeli, ale už do sebe narazili, takže se konečně našli, setrvali v dlouhém, opravdu dlouhém objetí, ale pak se znovu na závěr rozplakali. I když na závěr…

Skutečným závěrem tohoto těžko definovatelného vystoupení byla debata s diváky, mezi nimiž byli rovnoměrně zastoupeni muži i ženy různých věkových skupin. Šimek se Šavelem si oblékli připravené trenýrky a mikiny a začali se diváků vyptávat. „Čemu jste se smály,“ obrátili se na dvojici žen středního věku, které během produkce propadaly záchvatům smíchu. „My nevíme,“ odvětily ženy a dodaly, že čekaly, co všechno přijde. „Jsme pořád v očekávání,“ smály se srdečně.

Další z divaček se svěřila, že na performera mrkla, což nikdy před tím v životě neudělala; diváky zajímal i důvod barevnosti obleků, interpreti jim to ale nezdůvodnili, prostě se jim líbily. Performerům se zřejmě nechtělo hlediště opustit a snažili se dál vést debatu s publikem přímým oslovováním. Jedna z dívek shrnula své dojmy takto: „Přišlo mi, že je to jako vaše terapie a my jsme vaši psychiatři,“ řekla. „Ale myslím to v dobrým!“ jako by se najednou lekla toho, co odhalila.

Těžko lze tuto performanci charakterizovat. Nejednalo se o nonverbální ani pohybové divadlo, natož snad o taneční kreaci. Performance sama o sobě je samozřejmě těžko zařaditelná i definovatelná. Každý má určitá očekávání, nějaké představy o tom, jak může vypadat, co může přinést, jestli má mít pointu, vyústění nebo podobu oživlého obrazu, vyvolat náladu, atmosféru, zda má být konkrétní, nebo čistě abstraktní. Může být jakákoliv.

Ale jako každé umělecké dílo, by měla přinést nějakou hodnotu – myšlenkovou nebo estetickou, nejlépe obojí. Ale co měly přinést vzlyky, křik a pózující polonazí muži? Co tím chtěli autoři, kteří se tématem zabývali dva roky za zcela mimořádných tvůrčích podmínek, říci? A proč se, pro všechno na světě, zaštiťují ženou, byť neviditelnou? Především však kolem toho bylo mnoho povšechných slov o dlouhodobém hledání. Mnoho řečí, mezi nimiž těžko hledat podstatu. Jako mnoho omáčky na jinak prázdném talíři.

Za/tím neviditelná žena
Performeři: Jiří Šimek, Peter Šavel 
Dramaturgická a kreativní spolupráce: Marta Ljubková
Technický support a light design: Štěpán Hejzlar a Zuzana Režná
Produkce: Tereza Tomášová a Ludmila Vacková

Producenti: Studio ALTA a Ufftenživot
Koproducent: Moving Station