YUTORI – Tancem o minimalismu, respektu a pokoře

Yotori. Foto: archiv souboru.

Autor Tobiáš Waller

Název se dá přeložit jako „prostornost” či jako pauza, v níž můžeme reflektovat dění okolo nás.  Už když přicházím do Venuše ve Švehlovce, vstupuji s ostatními diváky na příjemné a bezpečně působící území. V dýmu se jemně přelévá žluté hřejivé světlo a v zadním plánu jeviště se pohupují kusy bílých látek zavěšených na šňůrách. Scéna mi připomíná jarní zahradu, na níž se v teplém večeru suší voňavé ložní prádlo. 

Sál následně pohasíná a v černočerné tmě se začnou ozývat sotva slyšitelné, jemné a táhlé smyčce, které vzápětí tlumeně doprovodí ambientní elektronická hudba. Když zesílí, v novém přívalu světla najednou tušíme obrysy tří přicházejících postav. Na jevišti se mezi kusy látek objeví ženy v bílých tunikách a volných černých kalhotách. Agáta Jarošová, Audrey Kristine Wangle a Marialena Souli našlapují sice opatrně, ale s odhodlanou jistotou objevují prostor, v němž se právě ocitly. Pohledem prozkoumávají každý kout a každý záhyb látky. Ve svých pohybech jsou úsporné – pomalou chůzi doprovází jen jemnými a éterickými gesty. Vzniká tak dojem plynulé ladnosti, s níž performerky opanují celé jeviště. 

Ladný tok měkkých pohybů doprovázejících harmonickou smyčcovou skladbu přeruší až Audrey Wangle, když předstoupí před první řadu hlediště a zvídavý pohled do publika doprovodí tázavým povzdechem. Působí, jako kdyby si až po několika minutách plně uvědomila vlastní přítomnost na zdánlivě neznámém místě. Ať už její údiv pramení z přítomnosti diváků, z naší vzájemné interakce nebo z faktu, že se najednou sama ocitá v záři reflektorů a je jen pár centimetrů od publika, vytváří Wangle jakousi pauzu v reálném čase inscenace. To pak přímo může souviset s poetikou celého tanečního projektu volajícím po zklidnění a vystoupení z toku času všedního dne. 

Harmonickou hudbu najednou střídá bzukot, jemné pohyby nahrazují trhané a sekané. Wangle rychlými kroky a přísuny kmitá po jevišti, lomí paže v loktech, hází je za hlavu a trupem zmítá do všech možných směrů. Nepůsobí to ale úzkostně a nepříjemně, naopak. Zdá se spíše, že tanečnice objevuje pohybové možnosti vlastního těla a to, že s ním lze dělat vlastně cokoliv. Ostatní protagonistky ji s klidem a zaujetím pozorují a Wangle se k nim celá udýchaná po pár minutách přidává a sedá si k nim na podlahu, aby společně pokračovaly ve svém počínání – tedy pohybovém prozkoumávání svého okolí. 

Ostatně protikladné polohy naprostého až zenového klidu a zběsilejšího toku pohybů se v inscenaci střídají často. Vytváření určité škály intenzity tance či hudby je pro YUTORI příznačné a tanečnicím nabízí možnost vyhrát si s každým svalem těla a s každým tónem elektronického doprovodu. Pomalou sekvenci, při níž trio žen leží ve světelné diagonále a pažemi hladí odlesky světla na zemi, střídá část, kdy tanečnice téměř až nezkrotně poletují po jevišti, končetinami házejí kolem sebe a nepravidelně víří mezi zavěšenými látkami. Tu zase jen sedí na zemi a v záplavě epické smyčcové a syntetické skladby pozorují s úsměvy na tvářích diváky, stěny sálu a jedna druhou. Pohybové sekvence se tak v různých dynamikách střídají a atraktivně proměňují intenzitu tanečního díla. 

Pohyb v YUTORI vychází především z pohledů žen, v nichž se střídá úcta, radost, překvapení, zájem i energie. Pohled tak v pohybu tria kopíruje nejprve hlava a šíje, následně trup a paže, k nímž se vzápětí přidávají i nohy a kroky. Taneční textura je tvořena vlnovitými pohyby, které vždy iniciuje právě pohled očí, jenž k plynulé a plastické nebo naopak k trhané a sekané lokomoci postupně strhává i zbytek těla. 

Domnívám se, že choreografka Natalie Tun dává najevo sympatickou myšlenku, že projevit úctu k prostoru, lidskému tělu a pohybu lze i využitím minima scénických prostředků. Rozvolněný pohyb tanečnic ve mně rovněž vzbuzuje otázku, zda není většina choreografie založena na dílčí improvizaci a nevychází z touhy svobodně a bez pravidel prozkoumat před zraky publika na jevišti vytvářenou krajinu – fyzickou i mentální. 

Choreografie využívá pádů těla a různých přesunů těžiště. Každá z umělkyň v rámci takto nastaveného pohybového slovníku svébytně víří hudbou a prostorem, jen občas se všechny nečekaně synchronizují v perfektně jednolitý pohyb. Takové chvíle působí vždy esteticky poutavě, neboť tanečnice musí být celou dobu perfektně synchronizovány. Dávají tušit nejen o dokonalé soustředěnosti tanečnic, ale i o určitém vývoji v dramaturgii pohybu. Působí to totiž tak, že se ženy rozhodly zakoušet prostor po jeho opatrném a postupném prozkoumávání plnými doušky. 

Natalie Tun se svým týmem vytvořila kraťoučkou a jednoduchou inscenaci. Působí ale jako vydařená a sympatická pohybová esej, která si předsevzala oslavovat spolubytí, respekt k prostoru a sdílenému objevování vlastního bytí. YUTORI navíc pracuje s atraktivní pohybovou i hudební dynamikou a náznaky improvizace v tanci. Stává se pro mě osobně tedy produkcí, kterou stojí za to zhlédnout vícekrát a všímat si, jakými proměnami může projít během svého dalšího uvádění. 

Psáno z premiéry 8. září 2024, Divadlo Venuše ve Švehlovce.

YUTORI
Choreografie/koncept: Natalie Tun
Performerky: Agáta Jarošová, Audrey Kristine Wangle, Marialena Souli
Hudba: Tomáš Urík
Kostým: Emma Fiala
Světlo: Judita Mejstříková
Dramaturgická konzultace: Carolina Arandia