UniVerse: A Dark Crystal Odyssey – Vizuálně podmanivé putování multimediálním vesmírem

UniVerse: A Dark Crystal Odyssey. Foto: Andrej Uspenski.

Autor Zuzana Rafajová

Tvorbu Wayna McGregora téměř od samotného počátku definují dva zásadní prostředky – hyperkinetický, extravagantní taneční slovník a nové technologie, které určují vnější vizuál i do značné míry vytyčují tematické okruhy a inspirační zdroje. S postupem času se navíc stávají čím dál tím integrálnější součástí výsledných děl a vytváří neopakovatelné, téměř dokonale propletené klubko všech jevištních složek s dojmem jednoho objemného multimediálního vesmíru.

Z tohoto hlediska je UniVerse: A Dark Crystal Odyssey ve své podstatě esencí a ideální případovou studií McGregorovy práce, která je málokdy „jen taneční“ ve smyslu absolutního ponoření pouze do jednoho (anebo jednoho výrazně majoritního) sdělovacího prostředku, čímž tvůrce i aktivně posouvá chápání oboru choreografie a tanečního díla a rozšiřuje jejich definici. Technologie, multimédia, vizuální efekty, videoprojekce, virtuální reality a jiné výdobytky výpočetní techniky jsou pro mnohé tvůrce nesmírně přitažlivým lákadlem. Nabízí rozšířené možnosti, jsou zde stále nové, neprozkoumané, proto nutkající k vyzkoušení, inovují a mají možnost autorovi dodat puncu vizionáře. Současně je ale velice snadné jim podlehnout do té míry, kdy jako tvůrčí osobnost ztratíte sami sebe, svůj pohled a umělecký jazyk a necháte se vnějším multi-pozlátkem vláčet tu jedním, tu druhým směrem, vždy však toliko klouzajíce po povrchu (vzpomeňme třeba na Bohemian Gravity v programu bpm v Národním divadle, kde nicméně nutno podotknout, že hrátky s vizuálními složkami byly nakonec asi tím nejmenším problémem). 

U McGregora toto neplatí. Jeho využívání technologií, jakkoli excesivní (čehož je už samotný UniVerse příkladem), nepůsobí oním dojmem dítěte v hračkářství, které v cukrovém rauši běhá a neví, co by vyzkoušelo první, takže bere všechno bez ladu a skladu, hlavně, aby to bylo barevné, třpytivé a ideálně taky vydávalo nějaký dostatečně protivný zvuk. Klíč tkví ve spolupráci. V McGregorových dílech dochází k výjimečnému propojení veškerých hlasů hovořících sice svým specifickým jazykem, ale v harmonii a se zcela jasným, jednotícím záměrem. Což je v mých očích fyzickým zhmotněním Wagnerových teorií o gesamtkunstwerku.

Současně jakkoli je McGregorova práce z vnějšku i zevnitř tematicky formována čistými strukturami a myšlenkami vědeckého světa (klonování v EDEN | EDEN, abstrahování lidského genomu v Autobiography, umělá inteligence a elektrifikace lidského pohybu v No One is an Island, semiautonomní drony v +/- Human ad.), je velmi zřídka zcela emočně inertní, klinicky chladná. A to ačkoli hlavní roli hrají automatizované robotické paže nebo animace.

Emoční přesah má i UniVerse, výkřik o neutěšeném stavu světa, přírodě i lidské společnosti, jen mírně opředený atmosférou fantazie a výjevy mystických bytostí, k nimž by bylo možné utéct do bezpečí. Na ploše intenzivních pětasedmdesáti minut sledujeme pouť planetou i vesmírem, od hlubin oceánů k hvězdné obloze, od zamlžených oparů k hořícím lesům, od krystalových mřížek nerostů a pulzujících améb až po sluneční erupce. Jednotící průvodce chybí, jedná se spíš o kaleidoskop výjevů, které se řetězí s různou mírou apokalyptičnosti. 

Hudba Joela Cadburyho nezapře autorovo angažmá ve světě filmu a televize, její palety působí chvílemi opravdu opulentně, nejsilnější je, nikoli paradoxně, v subtilnějších momentech, nenápadných, až intimních pasážích, kdy jakoby nemusí nic a nikomu dokazovat. Kompozici několikrát doplňují úderně recitované výňatky z původní básně Isaiaha Hulla, kterou autor vytvořil jako svou reakci na film The Dark Crystal přímo pro McGregorovo dílo (použity jsou jen části, nikoli celý text). Nekompromisní recitace přidává na bezvýchodnosti a frustraci, není ani v nejmenším berličkou nebo doslovným popisem.

Nejsilněji promlouvá vizuální složka z dílny osvědčených a léty spolupráce prověřených Lucy Carter (světelný design) a Raviho Deeprese (video). Videoprojekce je v případě UniVerse doopravdy dotažená k imerzivní dokonalosti. Po celou dobu je jeviště zakryto průhlednou oponou, která slouží coby prostupné projekční plátno, další vrstva projekce se pak odehrává na zadním plánu. Výsledkem je efekt trojrozměrného videa, jehož jsou tanečníci a tanečnice nedílnou součástí, stejně jako výjevy projekce domněle proplouvající celou hloubkou prostoru. Iluze, již oči posílají zpět do mozku, působí naprosto přesvědčivě a vyvolává chvílemi zcela vědomé zmatení, když se mozek racionálně snaží vybrané obrazy vysvětlit a rozebrat. Nemohla jsem se chvílemi zbavit dojmu, že pokud neustále hledáme a diskutujeme budoucnost Laterny magiky jako multimediálního divadla, toto se zdá být minimálně jednou z cest.

Mozaiková vitráž díla je poskládána ze skel různé světelné prostupnosti – od těch jasných barev a zcela konkrétních, hmatatelných a až nepříjemně realistických výjevů až po atmosféricky zastřené, metaforické, které mezi sebou prostupují podobně bezešvě, jako jsou vzájemně prostoupeny jednotlivé audiovizuální a pohybové složky. Tančící těla se proměňují, plasticky ohýbají a víří prostorem, jejich slovník snad víc než dříve vykazuje vliv prvků z klasické taneční techniky (porovnáme-li s jinými McGregorovými díly, jež nevznikla pro původně baletní soubor), neztrácí však tzv. mcgregorovský punc fluidity kombinované s ostrými hroty, rozmáchlé pohyby pevných dolních končetin ve spojení s uvolněnými, skoro bezvládnými pažemi, propletené duety a tria, jako origami poskládané skoky a výbuchy zběsilé rychlosti. Výjimečně zaujme tanečník v černém, jehož zjevení přináší novou kvalitu – uvolnění a měkkost, nekončící proud stékajících pohybových vazeb a formu odkazující mnohem silněji jak do světa contemporary, tak street dance. 

Přiléhavé kostýmy zdůrazňují křivky těl, nikoli však jejich vnější pohlavní znaky. Skutečně se bavíme o tělech androgynních, prostých genderových stereotypů, což se propisuje i do tanečního slovníku a partnerské práce. Jednoduchost uniformity celotrikotů různých barevných vzorů výrazně nabourávají především dvě fantaskní postavy, jejichž odlišnost bychom mohli vnímat jako zobrazení dvou polaritních ras Hensonova filmu The Dark Crystal. Současně asi také nejvíce navazují na specifickou výtvarnou stránku zmíněného ryze loutkového snímku, případně polo hraného, polo loutkového Labyrintu téhož režiséra (1986).

Vše se tedy na první i několik dalších pohledů zdá být na nezpochybnitelné cestě k úspěchu. Jednotlivé složky díla zcela očividně spolupracují, doplňují se a mají společný cíl, žádná ostatní nepřebíjí, není samoúčelná, laciná nebo plytká. Jenomže v umění není nic nezpochybnitelné, počínaje uměním samotným… UniVerse: A Dark Crystal Odyssey ale nakonec tak nějak chybí to nejpodstatnější. Přesah. Ano, my víme, že se planeta rozpadá a lidská společnost s ní. Víme, že autorský tým chce tu skrze metaforičtější, tu doslovnější prostředky zvedat otázky ekologie a někdy ne až tak potenciální, jakož zcela existující a probíhající zkázy. Jenomže z takovýchto témat by snad člověku mělo být úzko a nepříjemně, a to i přes vlastně poklidný a mimoděčný závěr, jenž by se patrně dal v optimističtějších myslích vykládat jako naděje, a nic takového ve mně po zhlédnutí nerezonuje. Mohla bych mluvit o mnoha konkrétních drobnostech, které nesly mimořádný příslib – o scéně praskajícího, stravujícího ohně, jehož zvukový efekt, jak jste zjistili až po chvíli, vytvářeli syčením a pleskáním končetin samotní interpretující; o ohořívající fotografii na projekci, která se postupně stávala reálnější a reálnější (sama doteď nejsem úplně schopná vysvětlit jak); o trojici představující vesmírné hvězdokupy sledované pozemskými observatořemi z opuštěných pouští; o agresivitě jedněch výstupů i křehkosti jiných. Ale ani všechny slibné náznaky násobené dohromady nedošly naplnění svého potenciálu.

Mimořádná forma je u McGregora vždy nedílnou a určující složkou a v naprosté většině se mu velice umně daří ji naplnit potřebným obsahem (ať už o něm chceme uvažovat přísně racionálně, či skrze emoce), k čemuž pomáhá i jeho dramaturgyně Uzma Hameed, a je jedině dobře, že takového odborníka choreograf v týmu má. Tentokrát, i přes naléhavost, temnotu a kontrast mezi fantazií a realitou, jejichž rozdíly nakonec nejsou vůbec tak velké, jak se mohlo zprvu zdát, se to úplně nepovedlo a proklamovaný obsah zůstal jen v programu a ideovém záměru.

Psáno z představení 15. března 2024, Sadler’s Wells, Londýn.

UniVerse: A Dark Crystal Odyssey
Choreografie a režie: Wayne McGregor
Dramaturgie: Uzma Hameed
Hudba: Joel Cadbury
Video: Ravi Deepres
Světelný design: Lucy Carter
Kostýmy a masky: Philip Delamore a Dr Alex Box
Slovo: Isaiah Hull
Světová premiéra: 13. 5. 2023

Vznik recenze byl realizován za finanční spoluúčasti Evropské unie prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR.