Transverse Orientation – Nezapomenutelné obrazy z dvouhodinové jízdy podvědomím

Transverse Orientation. Foto: Julian Mommert.

Autor Daniela Machová

Ať je to jak chce, řada výjevů z jeho nového kusu se vám natolik vryje do paměti, že si je už budete vybavovat nadosmrti. Připadala jsem si jak v prapodivném snu, na výpravě do podvědomí, v němž se přes sebe vrší výjevy z bájné minulosti, střídané motivy zrození života a plodnosti v tom nejčistším slova smyslu. Dění se odehrává většinou ve velmi poetické rovině a harmonii, zvláštním stavu napětí i meditace díky pomalým, rozvážným pohybům interpretů a hudbě Antonia Vivaldiho (opakovaně zaznívají například úryvky z houslového koncertu B dur RV 583).

Dimitris Papaioannou se přitom vrací k některým nosným prvkům, které použil v předchozích inscenacích. Charakteristickým rysem je krom silné vizuální stránky používání vodního živlu a nahoty na jevišti (Ink, 2020) či tvarování dvou lidských těl do podoby jedné podivné kreatury (Sisyphus Trans Form, 2019). V Transverse Orientation se znovu objevuje i stejně scénicky ztvárněná kastrace a pojízdný oranžový reflektor (jako v Sisyphus Trans Form, 2019). Mohli bychom tedy polemizovat, do jaké míry se dá mluvit o rozpoznatelném rukopisu a zda už nejsme na hraně, kdy autor tzv. vykrádá sám sebe.

Býk a vodní živel jako symboly plodnosti

Jeviště Nové scény je pokryto vyvýšeným pódiem. Na horizontu se rozprostírá velká bílá stěna, v pravém rohu z pohledu diváka jsou nad malými schůdky umístěné nenápadné dveře. Pozornost přitahuje zářivka, nervózně blikající v levém horním rohu. Působivě jednoduchá scénografie, na níž vyniká kontrast černé a bílé, černé a oranžové. Pokud nejsou performeři plně nasvíceni, vidíme pouze jejich siluety.

Ač je v díle scén nepočítaně, dominantním, svébytným elementem je býk. Je zhmotněn pomocí ohromné černé pohyblivé konstrukce s bílými rohy. Jednotlivé části jeho těla se dají ovládat. Vypadá vskutku věrohodně. Zpodobňuje symbol plodnosti i bájného Minotaura (na jevišti se opakovaně vyskytuje muž s býčí hlavou, jeho hlava je nakonec skutečně setnuta). Šestice mužů přivádí zvíře na scénu, snaží se ho zkrotit, podmanit. Přistupují k němu však s patřičným respektem i odvahou. Nejsme svědky žádného násilí, ale spíše fascinace. Objímají ho, aby mu zabránili se rozběhnout, ovládají jeho končetiny, ocas a hlavu, přitom to vypadá, že naopak veškeré počínání ovládá on. Tento kontrast vyvolává zvláštní směsici napětí, strachu a důvěry. Nahý muž s ním nepřichází bojovat, ale nese vědro, aby mu dal napít. Akt usmíření. Duet býka a nahého muže, jenž na něj v závěru nasedá, je smyslně erotický. Jako by chtěl získat jeho sílu a moc a přitom zkrotit i vlastní sexualitu. Jako na podnose přiváží býk nahou pózující ženu, jejíž lůno maskuje mořský ježek. Je zřejmě velmi lahodný, soudě podle výrazu muže, který z něj vysál sladké vnitřnosti…

Nahoty je obecně v Transverse Orientation mnoho, nepůsobí vulgárně, samoúčelně ani podbízivě. Byť je dílo plné symbolů plodnosti, nahota spíše odkazuje k lidské přirozenosti, autenticitě a čistotě bytí, než jen pouze k sexuálnímu aktu. Tam se náznaky odehrávají v ryze abstraktní rovině. Paradoxně pak ve scénách, kdy dochází ke zrození nového života či kastraci, jsou jedinci plně oděni.

Druhým stěžejním prvkem je voda. Voda jako životodárná tekutina, jež utišuje žízeň a očišťuje tělo. Voda v hliníkovém vědru. Voda prýštící ze sprchové hadice, která se promění v tryskající fontánu, jejíž proudy muži zachytávají do šampusových sklenek. Plodová voda v podobě růžového slizu, jenž se hrne z neurčitého vaku v náručí Afrodity, z níž se vyloupne novorozeně. A především hektolitry vody ukryté v nádrži pod vyvýšeným jevištěm, které je v závěru díla rozebráno na jednotlivé desky. Úsilí muže s kýblem a mopem napravit vzniklou potopu působí bezvýchodně. Ano, potrvá věčnost, než napravíme škody, které jsme na Zemi napáchali. Musím dát za pravdu Claře Zangové, že v tomto kontextu o společensky odpovědném chování nemůžeme mluvit (její sloupek čtěte zde).

Dávka humoru i pokroucených těl

Dimitris Papaioannou umí zahrát i na veselou notu. Úsměv na rtech vyvolává hned v úvodu počínání mužíčků s protáhlou horní polovinou těla, na jejímž konci spočívá místo hlavy malá koule. Mise za opravu zářivky pomocí kovového skládacího žebříku, který se briskně dokáže proměnit i ve štafle, není naplněna kvůli jejich vzájemné nekoordinovanosti. Humor prostupuje mnohými scénami v rozličných podobách, od jednoduchých gagů, po promyšlené vtipy výtvarné, zvukové, pohybové i herecké. Komickými prvky nečekaně narušuje i poměrně vážné scény – například potápěčem, který v neoprenu a ploutvích pluje pomyslným oceánem na skateboardu. Někdy je vtip již trochu na hraně… Vykastrovaný jedinec leží zmoženě na zemi, zatímco jsou jeho varlata mrštěna opakovaně o stěnu, vedle jeho těla dopadají lejna lovená rukama mužů přímo z útrob býka.

Dimitris Papaioannou sází na civilní či mírně stylizované pohyby. Nejpůsobivější jsou jeho duety, které ve výsledku zobrazují jedno znetvořené tělo. Oděv a pohybová kompozice tanečníků vyvolávají dojem totálního optického klamu, kdy vidíte přerostlou ženu s penisem či prapodivné zvíře s končetinami převrácenými na opačnou stranu, které připomíná bájnou nestvůru.

Transverse Orientation je směsicí fantaskních přestav a obrazů, které nemusí každému oku lahodit, ale každopádně zasáhnou. Má zkrátka sílu, která vás na téměř dvě hodiny totálně pohltí. Scény přitom nabízející různé linie interpretace. Pomíjím odkazy na bájnou minulost, babylonskou věž, Minotaura a další kreatury, které se v díle objevují. V mé optice nejvíce převládá obraz maskulinního světa, který si je ale vědom úlohy ženy v koloběhu života. Genderová nevyváženost na scéně (šest mužů v pánských oblecích nebo kompletně nahých oproti jedné ženě) je vyrovnána úctou a respektem, s jakým ke své Afroditě vzhlížejí.

Psáno z představení 15. června 2021, Nová scéna Národního divadla, Praha.

Transverse Orientation:

Koncept, režie: Dimitris Papaioannou
Účinkují: Damiano Ottavio Bigi, Šuka Horn, Jan Möllmer, Breanna O’Mara, Tina Papanikolaou, Łukasz Przytarski, Christos Strinopoulos, Michalis Theophanous
Hudba: Antonio Vivaldi
Scénografie: Tina Tzoka & Loukas Bakas
Zvuk: Coti K.
Kostýmy: Aggelos Mendis
Světelný design: Stephanos Droussiotis
Premiéra: 2. 6. 2021, Lyon, Francie