Představení Teorie je především ukázkou dobře zvládnuté technologie, po stránce využití triků spolu s možnostmi zvukové techniky, jde o podívanou, která působí na divákovy smysly velmi intenzivně. Je ovšem otázkou, do jaké míry zde technologie vládne nebo je ovládána myšlenkou. Představení je plné odkazů do minulosti, která nás sice velmi ovlivňuje, ale z níž je třeba hledět kamsi dále. Už úvodní sekvence je povědomá. Postava na kolečkovém křesle ozařována záblesky červeného světla za zvuků ne nepodobných hromu připomíná – možná zcela neúmyslně – stvoření Frankensteina. Dívka v bílé kombinéze zavěšená za jednu nohu a otáčející se ve stále rychlejším tempu, což je mimochodem obdivuhodný fyzický výkon, je ozařována oscilujícími křivkami různých barev, které pro sebe objevil pop art šedesátých let a první vlna filmové sci-fi využívající trikové animace.
Promítání detailních záběrů operace oka je na druhou stranu nezpochybnitelným odkazem k surrealismu, a to nejen filmovému (např. evokuje záběr z ve své době šokujícího filmu Andaluský pes Luise Buñuela). Co však nám má sdělit dnes umělecký směr včerejška? Tvůrci zřejmě obdivuji i A. C. Clarka, neboť opticky dokonalá hladina proudících červených nebo zelených oblak je jako vystřižená ze závěrečných trikových sekvenci filmu Vesmírná Odyssea. A vše doplňuje elektronická hudba tvořená smyčkami zvuků, které opět evokují zvuky vesmíru a strojů ve sci-fi snímcích z doby, kdy byl stolní počítač fantazií... Celé představení se tak zdá být bližší generaci středního věku než mladším divákům. A k přehlídce významů by se ještě dal připojit „viselec“ jakožto dvanáctá z tarokových karet. Má snad i takový odkaz v mozaice své místo?
Samotné promítání a laserové paprsky by dovedly zaujmout i bez tří postav, které jinak zatupují humanoidní prvek, i když těžko říct, jestli lidský. Muž-stroj a dvě ženy pohybující se v neznámém prostoru. Plavec v mlze. Vražda v světelném tunelu. Mimozemšťanka v karikatuře obří baleríny a červenou rukavicí – od krve? Souboj na kordy beze zbraní. Obojživelníci z pravěku nebo návrat do mateřského lůna. Nebo také něco docela jiného. Smysl jednotlivých výjevů si musí dohledat každý sám, možná ani není rozumné interpretaci hledat. Snad jen zopakovat otázku – proč tolik odkazů do minulosti?
Dvě věci by se daly tvůrcům vytknout s ohledem na diváky: v prvé řadě hlasitost hudební produkce – skutečně není umělecký důvod, proč by zvuk měl diváka obtěžovat, a pojem zvukové znečištění známe všichni, za druhé by se mohly vyskytnout skutečně oprávněné námitky proti zaměřování světelných paprsků přímo do publika, neboť i přístroje využívající slabší paprsek jako bodové zaměřovače apod. jsou vždy označené varováním před poškozením zraku.
Psáno z premiéry 4. 10. 2008. Premiéra proběhla v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu.
Detaily představení
Představení Teorie je především ukázkou dobře zvládnuté technologie, po stránce využití triků spolu s možnostmi zvukové techniky, jde o podívanou, která působí na divákovy smysly velmi intenzivně. Je ovšem otázkou, do jaké míry zde technologie vládne nebo je ovládána myšlenkou. Představení je plné odkazů do minulosti, která nás sice velmi ovlivňuje, ale z níž je třeba hledět kamsi dále. Už úvodní sekvence je povědomá. Postava na kolečkovém křesle ozařována záblesky červeného světla za zvuků ne nepodobných hromu připomíná – možná zcela neúmyslně – stvoření Frankensteina. Dívka v bílé kombinéze zavěšená za jednu nohu a otáčející se ve stále rychlejším tempu, což je mimochodem obdivuhodný fyzický výkon, je ozařována oscilujícími křivkami různých barev, které pro sebe objevil pop art šedesátých let a první vlna filmové sci-fi využívající trikové animace.
Promítání detailních záběrů operace oka je na druhou stranu nezpochybnitelným odkazem k surrealismu, a to nejen filmovému (např. evokuje záběr z ve své době šokujícího filmu Andaluský pes Luise Buñuela). Co však nám má sdělit dnes umělecký směr včerejška? Tvůrci zřejmě obdivuji i A. C. Clarka, neboť opticky dokonalá hladina proudících červených nebo zelených oblak je jako vystřižená ze závěrečných trikových sekvenci filmu Vesmírná Odyssea. A vše doplňuje elektronická hudba tvořená smyčkami zvuků, které opět evokují zvuky vesmíru a strojů ve sci-fi snímcích z doby, kdy byl stolní počítač fantazií... Celé představení se tak zdá být bližší generaci středního věku než mladším divákům. A k přehlídce významů by se ještě dal připojit „viselec“ jakožto dvanáctá z tarokových karet. Má snad i takový odkaz v mozaice své místo?
Samotné promítání a laserové paprsky by dovedly zaujmout i bez tří postav, které jinak zatupují humanoidní prvek, i když těžko říct, jestli lidský. Muž-stroj a dvě ženy pohybující se v neznámém prostoru. Plavec v mlze. Vražda v světelném tunelu. Mimozemšťanka v karikatuře obří baleríny a červenou rukavicí – od krve? Souboj na kordy beze zbraní. Obojživelníci z pravěku nebo návrat do mateřského lůna. Nebo také něco docela jiného. Smysl jednotlivých výjevů si musí dohledat každý sám, možná ani není rozumné interpretaci hledat. Snad jen zopakovat otázku – proč tolik odkazů do minulosti?
Dvě věci by se daly tvůrcům vytknout s ohledem na diváky: v prvé řadě hlasitost hudební produkce – skutečně není umělecký důvod, proč by zvuk měl diváka obtěžovat, a pojem zvukové znečištění známe všichni, za druhé by se mohly vyskytnout skutečně oprávněné námitky proti zaměřování světelných paprsků přímo do publika, neboť i přístroje využívající slabší paprsek jako bodové zaměřovače apod. jsou vždy označené varováním před poškozením zraku.
Psáno z premiéry 4. 10. 2008. Premiéra proběhla v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu.
Detaily představení
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace