The Urge Grows – Potřeba být spolu, teď a tady

The Urge Grows. Foto: Alžběta Hulcová.

Když Ceren Oran v roce 2021 uvedla premiéru svého počinu The Urge Grows, simultánně streamované pohybové performance, která pomohla propojit umělce z různých částí Německa, upozornila tím na neutuchající touhu tvůrců a interpretů po sebevyjádření, aktivitě a vzájemném kontaktu. Touhu, která tím, že je potlačována, neslábne, ale naopak nabírá na intenzitě. Její projekt natolik zaujal představitele českých a slovenských uměleckých organizací v čele s MOVE Ostrava a Tanečno, že se rozhodli spolu s německým týmem zrealizovat odvážnou mezinárodní spolupráci a spojit taneční komunity tří zemí v sérii open-air představení, která by umožnila tanec vnímat ne jako záležitost elitářskou a vyhrazenou pro divadelní prostředí s jasně definovaným prostorem pro diváky a interprety, ale jako zážitek spojující, dostupný a všeobjímající.

Vyvrcholením několikaměsíčních příprav, zahrnujících pečlivý výběr interpretů i komunikaci ohledně možných lokací, byla premiéra The Urge Grows na plzeňském náměstí Republiky, která proběhla fyzicky i virtuálně formou streamu a na které se poprvé a naposledy setkali všichni němečtí, čeští i slovenští umělci včetně hudebníků, vytvářejících zvukový doprovod přímo na místě. Toto první uvedení definovalo atmosféru pro další reprízy v českých městech (od Luhačovic přes Rožnov pod Radhoštěm až po areál pražského Studia ALTA) i na vybraných místech na Slovensku a v Německu.

Skupina skládající se ze silných a charismatických tanečních osobností pozvolna vstoupila do prostoru před gotickou katedrálou a svou přítomností ho postupně proměňovala z místa, kterým procházíme, na místo, které je centrem naší pozornosti. Dávala význam jeho dimenzím, jeho umístění v rámci celku města, jeho vztahu k lidem, kteří ho denně (aktivně nebo pasivně) sdílejí. Energie tanečníků byla skoro hmatatelná a přitahovala kolemjdoucí, začala se pozvolna přelévat z jednotlivců na celou skupinu a naopak. Okamžiky krátkých improvizovaných sól se střídaly se synchronním pohybem všech performerů, s postupným napojováním a odpojováním, tak jako se v reálném životě přibližujeme a oddalujeme od ostatních, jak posouváme svůj mikrosvět k většímu celku a stáváme se jeho součástí. Různorodost obsazení jako by odrážela rozmanitost světa – tím, že měl každý ze zúčastněných svůj osobitý pohybový a improvizační styl (stejně jako specifické a nepřehlédnutelné fyzické možnosti), mohli jsme sledovat celé představení jako mozaiku malých „příběhů“, probíhajících v tělech. Tím silnější pak byl efekt těch pasáží, ve kterých se všechny individuality spojily v unisonu. Dynamiku pohybu podpořila i hudba (elektronika, dechové nástroje), reagující bezprostředně na akci tanečníků a energetickou výměnu mezi nimi. Prostor tepal neviditelným napětím ještě dlouho po tom, co z něj aktéři odešli.

Tanec a performance ve veřejném prostoru samozřejmě není ničím převratným, v různých formách a obměnách tento princip konfrontace veřejnosti s uměním, které by lidé sami možná aktivně nevyhledali (aneb když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi), funguje na dlouhodobé bázi. Ať už se jedná o nejčerstvější zkušenost v podobě lockdownových experimentů, o obecnou narůstající tendenci osvobozovat „scénický“ tanec ze sevření divadelních konvencí v posledních desetiletích, obrovský boom street a urban dance v druhé polovině 20. století, nebo ještě hlouběji v minulosti různé podoby pouličního divadla – pokusy, jak se dostat blíže k lidem tu byly a budou.

V čem je tedy The Urge Grows tak jedinečné? Řekla bych, že tím hlavním specifikem je příležitost uvolnit obrovskou vlnu tvůrčí energie, která byla dva roky nuceně utlumená, a setkat se bez omezení na otevřeném prostranství a čerstvém vzduchu. Ačkoli protipandemická opatření už nějakou dobu neplatí, umělecký svět se očividně ještě pořád vzpamatovává z dlouhých měsíců frustrace a nemožnosti se svobodně realizovat a radost z kreativního procesu, navíc překračujícího hranice našeho tanečního rybníčku, je evidentní. Nicméně, pro mě osobně je zásadnější specifikum další, a to je způsob, jakým tento projekt upozorňuje na přístup k veřejnému prostoru – ve většině případů jako k nudné samozřejmosti, která vyvolává spíš apatii než zájem. Jak často míjíme a přehlížíme, místo toho, abychom vědomě pozorovali? A jak moc nám tím uniká? Myslím si, že výjimečných míst je jen v naší zemi nespočet, a tvoří je jak věci, tak lidé. Takže pokud se skrze přijímání tance naučíme je lépe vnímat – z pozice místního obyvatele nebo návštěvníka – je to vlastně dvojitá výhra.

Psáno z premiéry konané 25. června na náměstí Republiky v Plzni a streamované online.

The Urge Grows
Mezinárodní tvůrčí tým projektu:
Koncept, umělecké vedení a choreografie: Ceren Oran
Choreografická spolupráce: Maayan Reiter, Rotem Weismann
Nastudování: Jin Lee
Tančí: Jin Lee, Laura Manz, Jihun Choi, Lena Klink, Rotem Weismann, Lukas Malkowski, Klára Ešnerová, Helena Arenbergerová, Michal Heriban, Michaela Kadlčíková, Tomáš Pražák, Jana Ryšlavá, Miriam Budzáková, Matúš Szegho, Paulína Šmatláková, Andrej Štepita, Lukáš Záhorák
Hudba: Hüseyin Evirgen (elektronika), Jeannot Salvatori (DE), Marcela Kučová (CZ)
Vznik projektu: Ceren Oran & Moving Borders, MOVE Ostrava a Tanečno
Rezidence: Moving Station, Divadlo na cucky
Turné podpořila Nová síť