Terpsichore, Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance – Řád, estetika a kouzlo minulých staletí

Prométheovi lidé (Miroslav Urban, Jaime Reid, Adam Zvonař) Foto: Daniel Rozsnyó.

Autor Lucie Dercsényi

Harmonie barev a tónů

Synopse díla zůstává i v tomto případě zachována a na dobově navržené scéně zpívá árie Erató v podání sopranistky Ireny Troupové, která přišla se svým doprovodem. Za nimi vstupuje Apollón (kontratenor Roger Isaacs ho zpívá dojemně a výšky jeho hlasu zní uhrančivě) a prosí Dia o požehnání pro lidské potomstvo. Za tónů vznešené chaconne vtančí na jeviště Terpsichore (Blanka Ferjentsik Wernerová) a spolu s Gráciemi velebí své dovednosti. Následuje sarabanda, gigue, proložené pěveckými vstupy sól a sboru, a nakonec Múza tance plní Apollónův požadavek, když vyjadřuje žárlivost.

V Terpsichore nejde o žádné drama, ale o oslavu zpěvu a tance v duchu doby, kdy umění povznášelo svou estetickou vytříbeností, smyslem pro harmonii barev a poklidnou zvukomalebnost tónů. Žádný chaos, ale řád, v němž dominují jemnost témbrů, chvílemi i jistá majestátnost Händelovy skladby interpretované na dobových nástrojích. Proto lze zažít unikátnost instrumentálního zabarvení i světelnou tlumenost díla, v němž se pojí krása hudby s tancem vyladěným v dobovém vkusu první poloviny 18. století.

V předcházejícím Barokním Parnasu (sled tanečních a pěveckých čísel) jsme si připomněli tvorbu 17. století. Tanečníci si v bledě zelených kostýmech přiťukávali číšemi, aby v dalších ukázkách předvedli menuet, tanec z představení Měšťák šlechticem či temperamentní výstup s kastanětami Folie d’Espagne.
 
Balet ve stylu empiru

Zbrusu novým projektem se stal jediný, hodinový balet Ludwiga van Beethovena (1770–1827) Die Geschöpfe des Prometheus, op. 43, který se dočkal reinterpretace po 215 letech od premiéry 28. března 1801 v Burgtheateru ve Vídni, kde byl uveden v choreografii reformátora baletu Salvatora Vigana (1769–1821). Beethoven pracoval s jeho italským libretem, k čemuž odkazuje skladatelův skicář s poznámkami zanesenými v italštině (partitura čítá šestnáct čísel: I. akt: Poco Adagio, Adagio-allegro con brio, Minuetto; II. akt: Maestoso, Adagio, Un poco Adagio, Grave, Allegro con brio, Adagio, Pastorale, Andante, Maestoso, Allegro, Andante, Andantino, Finale).

Autorka nového uvedení Helena Kazárová obnovila Viganòvo libreto, nacházela i další prameny, které zohlednila ve svém baletu vytvořeném v empirovém stylu. Jako zkušená inscenátorka repertoáru 17. a 18. století věnující se dobové interpretaci gest a jevištního pohybu, znalkyně Feuilletovy notace, v Beethovenově baletu uváděném aktuálně pod názvem Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance uplatňuje svou erudici a znalosti. Její režijní postupy srozumitelně zachycují příběh vycházející z antické báje o Prométheovi, který lidem přinesl oheň, předal jim i další dovednosti, a tak je zachránil před zmarem. Tím se Prométheus stal skutečným „stvořitelem člověka“, proto v tomto dvouaktovém baletu také figurují Muž a Žena jako sochy vytvořené z kamene slavným Titánem. Když ožívají, jsou však jako těla bez duše, jejich tělesné schránky jsou jako z hadru, údy bezvládně visí. Prométheus je odvádí k Apollónovi na posvátný Parnas, kde jim „krev do žil“ vlévají samy Múzy, jmenovitě Euterpé (Múza hudby), Terpsichora (Múza tance), Melpomené (Múza tragédie) a Thálie (Múza komedie). A jejich zásahy – taneční výstupy – vdechují Prométheovým bytostem život.

Balet je oslavou umění, ale i připomínkou pomíjivosti života, který může skončit i ve válce představované výbojným Marsem a posléze hrdinskou Minervou. Jednotlivá božstva jsou tu alegoriemi krásy, jistého umu, rozmarů, smrti a odvahy, s níž musí lidské plémě čelit překážkám a problémům. A protože se jedná o dílo nastudované se všemi dostupnými dobovými ingrediencemi, lidské radosti i trýzně podléhají vybranému vkusu. Scénické dění je úměrné, esteticky libé a vyjevené emoce se vyjadřují střízlivě. Hrdinové musí zůstat za každých okolností krásní a ušlechtilí, vznosní a elegantní. Jen rozverný Pan, bůh lesů, lovců a pastýřů, který se narodil s rohy (Ladislav Beneš), se může více odvázat.  

Dobová atmosféra

Choreografie využívá prvků, které se na přelomu dvou století tančily – původní kroky dvorských tanců se staly základem pro formy klasického tance, jenž má svá pravidla v provedení a soustředí se na vedení pohybu převážně po vertikále. V tanečních výstupech Prométhea se využívají klasické pozice nohou, épaulement, točí se již piruety (také à la ronde), skáče se échappé, sissonne, cabriole, provádí pas de bourré, batteries, attitudes en avant a derrière, paže jsou více otevřené a zaujímají už téměř klasické pózy. I barokní afekt ubírá na rozhraní 18. a 19. století na patosu, alespoň tak se mi jevily výstupy Prométhea v podání Václava Janečka, který dal své postavě naprostou věrohodnost v prožitku, gestice a výrazu, podané s vnitřním pohnutím. Půvabem a vedením paží zaujaly Múzy – je zřejmé, že Blanka Ferjentsik Wernerová (Terpsichora), Barbora Dastychová (Euterpé), Michaela Bartlová (Melpomené) a Ida Fišerová (Thálie), jež v Hartig Ensemble působí delší dobu, nasály onu požadovanou noblesu, styl a provedení pohybových frází, a proto šlo přehlédnout menší technické nedotaženosti v některých jejich kombinacích.

V roli Muže a Ženy hostovali členka Béjart Ballet Lausanne, Kanaďanka Jaime Reid a Adam Zvonař, sólista Bavorského státního baletu. Jejich taneční variace, včetně sólového výstupu Marse a Bakcha v interpretaci Miroslava Stehlíka, patřily k technicky nejpropracovanějším a v rámci daných dobových „limitů“ také nejobtížnějším. Přesto party Muže a Ženy, které měly v závěru vyjadřovat milostné okouzlení, působily stále odtažitě a postrádaly životnost (což mohlo být i záměrem nastudování).

Použití výrazových prostředků a nástrojů (hudebníci hráli na dobové instrumenty nebo kopie) dodalo tomuto alegorickému baletu vzácný punc. K obnovení původní podoby přispěly kostýmy Romana Šolce a scénický návrh restaurátora a malíře Jiřího Bláhy a architekta Václava Krajce. Jemné témbry pastelových barev kostýmů, laděných do dané epochy, zapadaly do malebných krajinných scenérií (jen krátká kostkovaná vlečka Thálie v příliš ostrých odstínech koncept rušila).

Balet Die Geschöpfe des Prometheus znamenal ve své době satisfakci nejen pro Beethovena (dočkal se po světové premiéře osmadvaceti repríz, což byl v tehdejší době úspěch), ale i pro taneční umění, které v něm aktivně rozvíjelo myšlenku ballet d’action. Aktuální znovuuvedení baletu v historizující podobě ocení nejen znalci, ale i ti, kteří se nechají unést jeho nevšedním kouzlem.  

Psáno z představení 8. a 12. září 2016, Letní scéna AMU.  

Terpsichore
Hudba: Georg Friedrich Händel
Choreografie a režie: Helena Kazárová
Kostýmy: Roman Šolc
Scéna: Václav Krajc a Jiří Bláha
Asistentka režie: Alžběta Krejčiříková
Hraje: Musica Florea
Dirigent: Marek Štryncl
Zpívá: Collegium Floreum
Premiéra: 2010  

Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance
Empirový balet
Hudba: Ludwig van Beethoven
Choreografie a režie: Helena Kazárová
Hraje: Musica Florea
Dirigent: Marek Štryncl
Premiéra: 2. července 2016