Štyri (+1) dni tanca pre Vás: Čtvrtek patřil ženám
Dramaturgie třetího festivalového večera postupovala obdobně jako předchozí den. Na jevišti se vystřídalo jedno „velké“ představení a dvě sóla. Čtvrteční program však měl jednu specifickou spojnici: interpretace se ujaly výhradně ženy, což vůbec nesnížilo různorodost projevů.
České duo VerTeDance (Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová) spolu s přizvanou Helenou Arenbergovou a původem Slovenkou působící v Praze Lucií Kašiarovou přinesly se skvěle znějící kapelou Zrní v zádech smršť na dosavad poměrně klidné banskobystrické jeviště. Dílo Kolik váží vaše touha? se věnovalo hledání ženy, ženskosti a jejích potřeb a postupovalo metodou výkřiku proti společenským klišé. Patřilo k těm, které mají nadhled, a tak si s tímto paradigmatem mohlo dovolit opravdu dost, aniž by hrozil skluz do naivního podání. A interpretky a zároveň choreografky si toho opravdu dost dovolovaly. Sexualita tvořila téma od začátku do konce, proložena pohybovými i mluvenými komentáři o ženě nakupující, ženě naivní či ženě toužící po dokonalém těle. Interpretky zkoumaly potřebu pozornosti a erotického dotyku, z odvážných hmatů rozvíjely obdivuhodnou hru agresivního tance, pádů, partneřiny ovládání a oddávání se, pasáže soustředící tanec a jeho výraz do paží i celou variaci na téma masturbace. Průvodním motivem, jednak funkčním k vytváření pohybu, jednak tématickým, se stalo svlékání vrstev kostýmů v zářivých barvách. Žena marně hledající svou sexualitu v polohách afektovaných modelek a sexbomb nepřilákala ani kapelu mužů v pozadí. Opět se spolu se svým hledáním, výkřiky a nenaplněnými potřebami zahalila do kabátu. Ostatně i název představení tvoří otázka a hledání odpovědi na tento výkřik působící jako poukázání prstem proti tomu, s čím se ženy nehodlají smířit, nechaly autorky na divákovi. Kompaktní nebojácná performance s hudbou dodávající neustálý drive, tanečním i divadelním projevem s velkým nasazením, výtvarnou jednotou a nápady.
K divadelnosti prvního předatevení večera kontrastovala Zuna Vesan Kozánková nabízející publiku výpověď z pozice interpreta, který se nesnaží být 
„vyvoleným“ na jevišti. V klidu se rozcvičovala s konferenciérem, což divákovi navozovalo dojem příchodu na tréninkový sál spíše než do divadla. Vydatné občerstvování vodou od začátku prozrazovalo téma začínající choreografie. Zuna Vesan Kozánková se v díle nazvaném Shui věnovala tématu, které bylo mnohem abstraktnější než předešlý kus. Přesto však přinášelo velmi konkrétní kvality. Interpretka rozehrála pohyb těla plného vody, různých vodních kvalit, od vody jemně proudící pružnou páteří, přes rozvlněnou hladinu-tělo po rychle proudící řeku pohybu paží a následujícího těla. Pozornost k orgánům naplněných vodou přinesla průvodní gesta tance v inteligentní a „anatomy friendly“ interpretaci. I v tomto „tekutém stavu“ však choreografie střídala různé pohybové kvality, zastavení, rozložení, plynutí prostorem i koncentraci v těle, se samozřejmostí horského potoka přecházející z vyšších do nižších poloh. Zastavení roztančeného těla přinesly momenty jednoduché civilní akce občerstvování vodou. Tanec, odehrávající se přirozeně, téměř jakoby mimochodem, dal vyniknout pomalým gestům vztahujícím se ke květině, která spolu s petlahví tvořila minimalistickou scénografii. Neustálé následování tématu životodárné vody dovedlo Zunu Vesan Kozánkovou až k symbolickému točení uprostřed jeviště. Pokorná poloha choreografie vyústila v závěr, kdy sólo přestalo být sólem, neboť k překvapení publika se jedna z divaček zvedla a po napití „života“ se přidala k vodnímu tanci Zuny Vesan Kozánkové. Modlitba pro vodu a vodě končila výjevem jeviště postupně se plnícího interprety z hlediště jako okno kapkami, když prší.
Večer uzavřelo dílo Barvy duše (Farbe die Seele), v kterém se na rozdíl od těch předchozích neshodovalo jméno autora a interpreta. Choreografii vytvořil Němec Thomas Humo pro tanečnici Michaelu Nezvalovou. V reproduktorech se rozezní klavírní Goldbergovy variace Johanna Sebastiana Bacha a s nimi se postupně rozhýbou prsty interpretky, následujíc tak klavír. Přidává se prudký pohyb prstů druhé ruky a rychle kmitající nárt bijící do podlahy, aby ho pak interpretka chytila a pohyb utnula. Následuje scéna pomalého vysypávání mouky v proudu světla. Dva hlavní motivy jsou nastoleny – silná hudba, podpořená kostýmem, odkazujícím na dataci skladby, a výrazný jevištní prvek mouky. Zbývá je spojit tancem a rozklíčovat výpověď díla. Tanečnice pomalu vytváří z mouky výtvarně působivý a velmi symbolický obraz spirály. Svým tancem se vydává do jejího středu a zdolává nesnadný kluzký povrch. Několikrát se opakující pohyb klavírních prstů střídají koketní gesta a ladný tanec střídají pády na zem. Michaela Nezvalová postupně rozmetá spirálu, svádí vnitřní boje, do kterých není pro diváka snadné proniknout. Hudba vyplněná tancem, který ji otrocky nekopíruje, ale v souznění přidává vlastní rukopis v kvalitním podání, avšak na dno duše skrz její barvy nedohlédneme. Dnešní večer se vydařil. Viděli jsme díla kontrastní - tématem, přístupem, pojetím performativity a tance. Jeviště zaplněné celou kapelou i minimalistickou scénografií, moukou i vodou. Divák mohl odcházet s pocitem bohatě zaplněného večera a plánovat návštěvu dalších festivalových programů. Kolik váží vaše touha?
Námět, choreografie: Veronika Knotlíková, Tereza Ondrová, Helena Arenbergová, Lucia Kašiarová
Pohybová spolupráce: Peter Jaško
Režijní spolupráce: Petra Tejnorová
Hudba: Kapela Zrní
Světlo: Pavel Kotlík
Scéna a kostýmy: Máša Černíková
Tanec: Veronika Knotlíková, Tereza Ondrová, Helena Arenbergová, Lucia Kašiarová
Shui
Koncept, režie, choreografie: Zuna Vesan Kozánková
Hudba: Alva Noto, Ryuichi Sakamoto, Max Richter
Tanec: Zuna Vesan Kozánková
Farbe die Seele
Koncept, režie, choreografie: Thomas Humo
Hudba: Johan Sebastian Bach
Světlo: Ján Čief
Tanec: Michaela Nezvalová
Divadlo Štúdio tanca, Banská Bystrica, 18. října 2012
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace