Stvoření světa aneb Ukolébání pantomimou

Stvoření světa. Foto: Adam Dušek.

Autor Adéla Vávrová

V přehledném, avšak pro takto subtilní scénický počin ohromném, prostoru Divadla BRAVO! se podařilo v rovnocenném dialogu s hudebníkem Lukášem Sommerem vytvořit příjemnou, až meditativní atmosféru. Mim zde na velkorysé ploše celovečerní délky představil pět na sebe volně navazujících etud z moderní pantomimy druhé poloviny 20. století, přesněji od konce 50. do pozdních 70. let: Stvoření světa, Výrobce masek a Davida a Goliáše od Marcela Marceaua propojené Matkou a dítětem autorky Claire Heggen, spolu s legendárnímCestujícím ve vlaku Borise Hybnera. Vojtěch Svoboda závěr ještě odlehčil přídavkem, ve kterém se vydal k přímé a osvěžující interakci s publikem.

Jako nesnadno rozklíčovatelná se zdála nejen časová, ale i obsahová provázanost etud. Jevily se více jako zcela oddělené, uzavřené jednotky bez zřejmé snahy o hlubší propojení, jako by se staly dílem osobních preferencí samotného interpreta. Delší přestávky mezi jednotlivými etudami vyplňovala hudební intermezza. Představení tímto dostalo mnohdy až koncertní charakter, neboť hudba přebírala výsostnou nadvládu nad scénickou akcí. 

Samotné pohybové ztvárnění etud vykazovalo precizní ukotvenost v technice, kterou Vojtěch Svoboda prokázal například ve Výrobci masek. Pro svou náročnost vyžadují umění fixace těla, a zároveň nutí zachovat výraz tváře jako masku, jež pokaždé nese odlišnou emoci. Interpret navíc dokázal plynule tyto postoje a stavy střídat, čímž vytvořil iluzi opravdové masky. Ustálenost a správná technika tahů a tlaků však v tomto pojetí obrazně třikrát podtrhla doslovnost. Svobodova herecká interpretace totiž postrádala osobní vklad, hluboký vnitřní prožitek, cokoli vlastního a z hlediska dramaturgie pak jakýkoliv přesah, ať z hlediska aktualizace, či tematického sepětí etud s dneškem. Navzdory tomu a také skromnému diváckému osazení se herec snažil s publikem navázat vnímavou komunikaci.

Kostýmní volba se omezila na jednotný vzhled černé košile a Svobodových již typických červených kalhot, použitých ve čtyřech z pěti etud. Výběr tak výrazné barvy by mohl nést symboliku provokativní tvorby Hybnera, bohužel však ztrácel elegantní a symbolický charakter marceauovské pantomimy. Jediná změna přišla v etudě Matka a dítě, kde se Svoboda převlékl do černých kalhot a na nohu natáhl pruhovanou punčochu. Tato úprava však působila spíše prakticky než jako snaha o rozlišení jednotlivých tvůrců.

Je pravděpodobné, že v místě, kde by se prostor nemusel vymezovat na světelný okruh a prázdno, kde by byly hranice mezi jevištěm a hledištěm snáze překonatelné blízkostí, by toto pojetí pantomimy nabralo křehčího rozměru. Je totiž otázkou, zda by svou formou, rytmizací a snahou o perfekcionismus připomínající závěrečnou ročníkovou práci z pantomimy, toto představení nebo jeho jednotlivé části nevyhovovaly spíše festivalovým scénám než jako divadelní kus na jeden večer. Pantomima jako obor si jistě zaslouží pozornost, ale také péči. Všestranný performer Vojtěch Svoboda jako jeden z představitelů mladé pantomimické generace v tomto ohledu bezesporu disponuje potenciálem popularizovat umění bílé i nezabílené tváře. A jistě to dokáže i tehdy, zbaví-li se ostychu z vlastního vkladu. 

Psáno z představení dne 8. března 2024, Praha, Divadlo BRAVO!. 

Stvoření světa
Hraje: Vojtěch Svoboda
Scénář, režie: Vojtěch Svoboda, Lukáš Sommer
Hudba a interpretace: Lukáš Sommer

Recenze vznikla v rámci předmětu Teorie nonverbálního divadla na Katedře nonverbálního divadla pražské HAMU pod vedením pedagožky MgA. Hany Strejčkové, Ph.D.