Soukup, Soukup…aneb Tanec a výtvarno
Tanec a výtvarno. Dvě složky umění, které spolu mohou více či méně souviset, prolínat se, proniknout v jedno. Na jedné straně můžeme vnímat tanec jako nekončící sled obrazů ve své nehmotné podobě, na druhém pólu lze obé sloučit například do „hmatatelných“ Degasových tanečnic. Umělecký soubor Tantehorse dokázal představit zcela jinou polohu, obrazy vznikající přímo pohybem tančícího těla. Unikátní projekt Soukup, Soukup byl reprízován v paláci Akropolis v rámci Spitfire festivalu. Zařazení díla do programu není náhodné. Spojujícím článkem pořadatelů festivalu Spitfire company a uměleckého uskupení Tantehorse je tanečnice, herečka, choreografka a režisérka Miřenka Čechová.
Soukup, Soukup je komorním, citlivým, a přesto nepatetickým živým nekrologem v roce 2007 dobrovolně zesnulého malíře Víta Soukupa. Jeho život a dílo jsou divákům představeny prostřednictvím tanečně dramaticky vizuální performance Miřenky Čechové a malíře Jana Mika, který se k odkazu Soukupa hlásí, a který mimo jiné také působí ve Spitfire company.
Netradiční koncept představení předurčuje také jevištní uspořádání. Tam, kde bylo hlediště, je nyní jeviště a naopak. Důvodem je, aby každý divák mohl z mírně ptačí perspektivy pozorovat, co na plátnech rozmístěných na podlaze obalené černým igelitem vzniká. A že toho vniká požehnaně. Autory abstraktních obrazů je uvedená dvojice Miko-Čechová, nepoužívají však žádné štětce, vystačí si s vlastním tělem – dlaněmi, ploskami nohou, zády, pozadím, stehny, hlavou, všemi částmi těla, které se zrovna ocitají v kontaktu se zemí a barvou. Bez ohledu na výsledek jejich snažení, průběh pohybu aktérů je zcela jiný. V případě Miřenky Čechové se pohyb dá považovat za „neúčelný“, což přesně odpovídá učebnicové definici tance. Výtvarné dílko vzniká často spíše mimochodem, což je záměrně v kontrastu s ryze praktickými gesty Jana Mika.
Představení Soukup, Soukup také boří základní předpoklady o relativní trvanlivosti vytvořeného vizuálního díla. Jakmile jsou Miřenčiným tělem za pomoci Jana Mika coby vrhače barev pomalována všechna plátna, přichází na řadu malířské náčiní (váleček a bílá barva). Skrývání stop po předchozím řádění umožňuje odhalit Soukupova díla, která jsou na zabílená místa promítána.
Následuje mírně křečovité intermezzo, kdy se za popíjení Frisca Miřenka vyptává Jana na život zesnulého malíře. Celá scéna vyzní bohužel nepřirozeně, jakoby šroubovaně a Janovi navíc kvůli nedůkladnému artikulování není příliš rozumět. Naštěstí se dále věnují už jen tanci.
Miřenka b
alancuje v gumákách naplněných vodou. Impulsy vychází z kolen, voda šplíchá všude okolo. Sebevražednému aktu s kudlou v ruce, který se odehrává v kontrastně velmi jemném a klidném modu, předchází úryvek z jednoho ze Soukupových filmů.
Ač je téma vážné, je předloženo bez tragického nánosu s pestrým hudebním doprovodem – od Svatebního pochodu ze Snu noci svatojánské, přes ústřední melodii z filmu Star Wars po hudební znělku večerníčku A je to! Tak je i dílo zakončeno, Miřenka a Jan jako dva neumětelové věší své výtvory na zeď.
Zajímavý projekt, díky kterému si člověk uvědomuje nejen pomíjivost pohybu, vizuálního vjemu, ale i lidské existence…
Psáno z reprízy ze dne 15. května 2013, palác Akropolis
Režie, koncept: Miřenka Čechová, Jan MikoChoreografie: Miřenka Čechová
Hudba: Matouš Hekela
Light design: Martin Špetlík
Foto: Jiří Straka
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu