Sněhurka Aleny Peškové – očima dětí, mateřským srdcem

Sněhurka (Děti z Baletní školy DJKT). Foto: Martina Root.

Autor Lucie Hayashi

Umělecký šéf plzeňského baletu, Jiří Pokorný, se nechal slyšet, že přímou strategií divadla je vyvážená skladba repertoáru pro všechny věkové skupiny. Spolu s využitím více scén, z nichž každá nabízí jiné možnosti, je pestrost titulů každého souboru velmi vítaná a pro udržení diváckého zájmu i nutná. Po výchovné Kytici pro mládež, s nostalgickým nádechem dob minulých, a čistě klasickém baletu Korzár pro zdánlivé uspokojení milovníků akademismu se dramaturgie této sezóny zaměřila na nejmladší publikum. Naštěstí se snahou o současnější taneční jazyk i pojetí. Pozvání Aleny Peškové pak byla trefa do černého.

Hlediště Malé scény obsadili na premiéře především rodiče s dětmi ve věku 4–12 let. Díky tomu bylo možné přímo sledovat, jak výsledek působí na svou cílovou skupinu. A nutno uznat, že v kontextu podobných pokusů (a mnohdy omylů) se řada kompromisů autorky vyplatila.

První scéna začíná láskou krále a královny, pohybem masy tanečníků v tělových trikotech, zrychleným dýcháním a narozením dítěte. Dospělý si domyslí, dítě neznámé prvky bez problému ignoruje. Když se však polovina tanečníků objeví v bílých a druhá v černých kostýmech, začne se ptát. Použití abstraktního vyjádření přítomnosti dobra a zla se možná jeví jako diskutabilní, přesto zůstává hlavní devízou nového pojetí. A je znát, že právě boj bílých a černých „buněk“ v nás (moje pětiletá dcera jim začala v průběhu baletu říkat „dušičky“) byl hlavním inspiračním zdrojem choreografky, možností roztančit emoce jinak narativního příběhu. A zároveň novou vrstvou, zamyšlením, které si může odnést z divadla i doprovázející rodič, nadstavbou a posunem tradiční pohádky k aktuálnímu vědomí.

I tak mohl být jejich pohybový slovník více odlišený a artikulovaný, kostýmy více zasazené do kontextu pohádky. Civilní kalhoty a roláky, které s každým pohybem odhalovaly kůži tanečníků, příliš nadpřirozeně nepůsobily. Jakožto hybatelé řádu světa by aktéři mohli působit magičtěji a osudověji, klidně i pohádkověji. Aleš Valášek se ale i u kostýmů dalších rolí pokoušel o posun více do současnosti, o nehistorizující charaktery postav. Slušel by jim však výraznější světelný design (Jakub Sloup), aby pohádka nepůsobila od začátku do konce tak temně a těžce.

Naprosto nejsilnější byly všechny vstupy zlé královny. Jedinečně nesmlouvavá Sara Aurora Antikainen rozsvítila jeviště přítomností všech podob zla, pýchy, lakomství, závisti i žárlivosti. Scény s poloprůsvitným zrcadlem zavřeným v čarovné skříni byly výmluvné, i když některé výpravné momenty mohly mít delší prostor pro snazší pochopení všemi diváky. Zvláště nepříliš známá varianta čarování s ukradeným medailonkem Sněhurčiny zesnulé matky pro získání její podoby. Moment, kdy Sněhurka poruší slib, který trpaslíkům dala, a přijme od neznámé ženy dar v podobě jablka, protože jí připomíná vlastní matku, je dosti výmluvným. Zatleskat musím také jednoduché pointě ohledně konce zlé královny, kterou pohltí zlo, jež dosud ovládala ve svůj prospěch.

Vrcholem celé inscenace a nadšení publika vyvolaly samozřejmě vstupy sedmi trpaslíků, ztvárněných dětmi z baletní školy DJKT. Citlivá práce s dětmi, jejich tanečním i hereckým potenciálem překonává běžné začleňování dětí do klasických baletů. Vtip a prostor pro vykreslení poetiky příběhu zde zafungoval. Stejný vklad nutno ocenit také v roli malé Sněhurky. Viktorie Písařová tančila na premiéře s vervou i přesvědčením. Naopak nevyužité byly mužské role. I Andersenem možná trochu potlačené, jsou to přece ony, kdo Sněhurku zachrání před smrtí – mužská srdce, které okouzlí její krása a dobrota. Princ (Gaëtan Pires), zjevující se Sněhurce (Charlotte Clementi) ve snu, sice dostal příležitost protančit se i na Malé scéně od bušení svého srdce až ke krásné panně. Part Myslivce (Richard Ševčík), díky němuž je Sněhurka poprvé ušetřena královnina hněvu, ale zůstal naprosto podceněn. Přitom tahle charakterní role, v níž jsou zlé úmysly zlomeny a obměkčeny dobrotou, silnější než moc zlé macechy, by zasloužila větší plochu – hudební i taneční.

Velmi současná hudba Gabriely Vermelho celé inscenaci náramně sedí. Kompozice šitá na míru chtě nechtě určuje spád děje, přesto některým scénám vyloženě schází dynamické zvraty a výraznější změny tempa či instrumentace.

Výtvarná kompozice scény (Richard Pešek jr.) je jednoduchá a imaginativní. Dvě zkroucené dlaně připomínající les působí dostatečně strašidelně. Škoda, že se nijak nepromění v závěrečném obrazu paláce – musíme si jen domyslet, že už jsme z hlubokého lesa pryč, a veškeré svatební veselí obstará jeden závoj a hrst zlatých třpytek. Strašidelnou pohádkou citově nalomené děti by si zasloužily silnější happy end. Rezerva je zde ve všech vrstvách – jednoduché obměně scény, oslavnější hudbě i méně statickém závěru.

Přes jednotlivé výtky je plzeňská Sněhurka kompaktní inscenací, která posunuje taneční pohádkový repertoár opět o úroveň výše. Nebojí se sáhnout po současných postupech a trendech, přidat jednoduchou výzvu nebo myšlenkový oblouk. Nepodceňuje děti v jejich vnímání, vede je dál za hranice tradiční pohádky, nabízí vlastní způsob interpretace. Hodinová minutáž je velmi vstřícná k menším dětem, taneční plochy nejsou zdlouhavé, mnohdy by mohly být naopak prostorově i dynamicky odvážnější. Samotné taneční výkony jsou i tak příjemnou pozvánkou pro nejmladší generaci diváků k první návštěvě plzeňského stánku múz.  

Psáno z premiéry 18. ledna 2020, Malá scéna DJKT Plzeň.

Sněhurka
Libreto, choreografie, režie: Alena Pešková
Hudba: Gabriela Vermelho
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Aleš Valášek
Premiéra: 18. 1. 2020