Roztančený autoportrét Egona Schieleho v zámeckém lesoparku

Egon Schiele - Autoportrét. Foto: Pavel Hejný.

Sbor tanečníků v černých kalhotách a bílých košilích vystupuje z ponuré zahrady a dostává se pod vysoká sedadla nadrozměrných židlí. Ztělesňuje odraz Egona Schieleho, umělcova možná alter ega a jeho přátele. Zalomenými, křivolakými tahy pažemi tanečníci ilustrují detaily ze Schieleho expresionistických obrazů a kreseb – pronikavé oči, erotický výraz tváře nebo dynamické gesto postavy. Detaily se vztahují také k básním a dopisům umělce. Citováním jednoho konkrétního dopisu Antonu Peschkovi inscenace také začíná a končí. 

Kromě vysokých židlí v prostoru stojí také dveře se zárubněmi, jejichž střídavé otvírání a zavírání představuje metaforu oken do umělcovy osvobozené duše. Z prstů tanečníků vyrůstají malé větvičky (připomínající podzimní strom v pohybujícím se vzduchu), lampy působí jako sklánějící se stromoví a k přírodě se vážou i další elementy scénografa Martina Chocholouška. Subjekty splývají s objekty a lidský prvek se rozpíjí v okolní krajině. Ta ožívá na pomyslném filmovém plátně scény, která umně kombinuje pohyb, zvuk a výraznou práci se světlem. Například plochá zrcadla rozsetá na louce vytvářejí dokonalou hru odlesků do okolního chvějícího se listí.

Z řady tanečníků vystupuje Egon (Zdeněk Mládek) ztělesňující emoce ze Schieleho děl, stejně jako umělcova milostná vzplanutí. Ústředním objektem je jakýsi stroj, který aktér tlačí napříč scénami – s větším „kolem času“ jsou propojené čtyři větve znázorňující roční období, menší kolo zase symbolizuje pomyslného zasévače nikdy nekončící inspirace.

Divadelně-taneční obrazy na sebe chronologicky nutně nenavazují. Nesporně však přiznávají inspiraci dopisem. Vysoké dřevěné židle, které evokují starý zahradní nábytek naturálně prorostlý s okolím, symbolizují „ztrouchnivělé plody zahrad“. Na úzké ploše sedadel balancují dva taneční páry pohybující se jako „mladé březové háje“. Náročnými akrobatickými prvky se jemně proplétají, zobrazují mladé milence a jejich křehký vztah s erotickým nábojem i prchavou nestálostí. Ačkoliv je tanec po technické stránce velmi obtížný, jeho cílem není upoutat veškerou divákovu pozornost. Tvoří spíše součást soukolí celku a vypráví část příběhu ve spolupráci s rovnocennými komponenty inscenace – s hudbou Petra Kalába, světelným designem Karla Šimka a kostýmy Simony Rybákové.

„Hromadění bílých mraků“ diváci pozorují u letohrádku Bellarie s impozantním velkým oknem na průčelí budovy. Tanečníci odění do oblačně bílých kostýmů představují Schieleho setkání s múzou. Vytvářejí pomyslný pohyblivý koberec obdélníkových látek ve vášnivých barvách červené. Velké okno vprostřed se otevírá a mladík snáší dívku s pokrčenými koleny oblečenými do punčocháčů v barvách „zelenomodrých večerních údolí“. Tanečnice se dotkne koberce a ladně se spouští po schodech dolů, aby ji látky postupně přikryly kůži celého těla. Obraz s erotickým nádechem odkazuje na Schieleho díla s poodkrytými a polozakrytými postavami, které se v ostrých a sytých barvách vyjímají v jednoduché zkratce obrazového prostoru.

Jako odkaz minulosti se v závěru objevuje Mládek, který v náručí odnáší malého chlapce. Představuje tím metaforu umělcova pohledu do minulosti a jeho mladšího já. Stromy a kořeny na nasvícených dveřích v zahradě září jako hořící svícny a sbor tanečníků odchází po hlavní cestě. Ztrácí se v perspektivě a na zem padají tři „praskající stromy v divokém větru“. Vše nenávratně mizí v dáli, stejně jako i Egon Schiele spočívá v klidném náručí „širokých rovin a hor,“ kde „líbá zem a saje teplou a měkkou vůni kopretin“

Kodetova choreografie něžně propojuje výtvarnou poetiku scénického prostoru. Plynule a nenásilně balancuje na hraně klasické taneční techniky, moderny a vizuálního umění. Živá taneční čísla často přecházejí do statických póz, čímž umocňují vizuální efekt. Dynamická kompozice tak připomíná oživlou obrazárnu, která zrcadlí umělcův osobitý svět plný barev. Náladu inscenace funkčně dokreslují kostýmy, které se sekvenčně mění z černobílé do barevně expresivnějších tónů. Jde o organickou zkratku obrazového prostoru, který harmonizuje vztah mezi dekorativní kompozicí a stále pronikavějším emocionálním výrazem. 

Zámek, cesta, zahrada, vysoké židle, dveře ve volném prostoru, pár rozsetých objektů v trávě – narativní souvislost mezi těmito výjevy není pro pochopení inscenace klíčová. Důležité je ono atmosférické vylíčení poetických obrazů, které Egon Schiele vytvořil anebo o jejichž vytvoření snil. Rozpohybovaná galerie rozkrývá umělcovo hledání, jeho život plný vroucnosti, nezkrotnosti i smělosti. Lyrické vyprávění působivě zapadá do tajemně-melancholické atmosféry noční zámecké zahrady a stylizovaný Autoportrét Egona Schieleho zanechává mimořádný obraz roztančeného světa umělce i jeho osvobozeného ducha otáčejícího se v kole času.

Psáno z reprízy 2. srpna 2024 v Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. 

Egon Schiele – Autoportrét

Libreto: Jan Kodet, SKUTR / Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský

Choreografie: Jan Kodet

Režie: SKUTR / Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský

Hudba: Petr Kaláb

Scéna: Martin Chocholoušek

Kostýmy: Simona Rybáková

Světelný design: Karel Šimek

Asistenti choreografa: Béla Kéri Nagy, Zdeněk Mládek

Asistentka choreografa: Vendula Poznarová

Premiéra 5. 8. 2023