Robot Radius – Proceed Transformation?

Robot Radius. Foto: Vojtěch Brtnický

Autor Roman Horák

Již tato skutečnost je v mezinárodním měřítku jedinečná a první česká scéna se může chlubit tím, že v jejím čele stojí mladí, mezinárodně uznávaní tvůrci s velkým akčním rádiem a potenciálem přilákat diváky všech generací. 

Za třetí je zlomové téma inscenace: setkání, propojení či dokonce splynutí člověka s umělou inteligencí, která může znamenat pro lidstvo pokrok i hrozbu zároveň. Tyto obavy a otázky Karel Čapek reflektoval již před sto lety ve své hře R.U.R., kterou se tvůrci volně inspirovali a kde Čapek dal vzniku slovu „robot“. V neposlední řadě na scéně dochází k využití nových technologií, které transformaci a přechod Vizváryho na jinou úroveň existence dokonale doprovází.

Malý krok pro člověka, velký krok pro lidstvo

Na rozdíl od pozdějšího, velkolepého vývoje inscenace, je začátek intimní a nespektakulární. Jemná hudba, uprostřed scény stojí zády k obecenstvu blikající postava, obraz robota, který se promění v jakéhosi alchymistu, vědce, skládajícího poslední dílky mozaiky otisku lidského prstu na zem před sebou. Otisk prstu je symbolem jedinečnosti člověka, uvažující lidská bytost sama v prostoru pak symbolem individuální odpovědnosti za svá rozhodnutí a činy, která mohou změnit budoucnost lidstva. 

Je obdivuhodné, jak Vizváry v této jednoduché kompozici působí na scéně velice oproti mase diváků v hledišti. Jeho přítomnost je silná, mimořádná. Precizní hrou a charakteristickým vnitřním napětím, vtáhne diváky do světa posedlého vědce, který vstupuje do dialogu s umělou inteligencí. Ta zjevně převzala téměř moc nad světem, protože na rozdíl od lidí nechybuje a nabádá vědce k tomu, aby uskutečnil poslední krok své transformace v robota či cloudovou existenci. 

Dialog s umělou inteligencí – létajícím dronem – se v průběhu inscenace opakovaně vrací, když vědec stojí před důležitým rozhodnutím, nebo je s ní v konfliktu, a dává tak celému představení rámec útržkovitým textovým podkladem. Čeština, nahraný hlas z reproduktoru, působí v kontextu digitálního tématu místy pateticky, a ptám se, jestli by místo emocemi obtěžkané češtiny nestačila věcná angličtina v titulcích. Je v tom něco ohromně silného, když se zachová nonverbální ráz inscenace, jehož mistrem je právě Vizváry. Na druhou stranu je zjevné, že tvůrci chtěli jít naproti i staršímu publiku, aby jim důležité inscenační pasáže neunikly, protože české publikum se s angličtinou zdaleka tak nekamarádí jako jiné národy ve střední Evropě.

Multimedia Mime

Blikající čidla, která má Vizváry na celém těle, jsou senzory real time motion capture, které snímají pohyb a převádí jeho impulzy okamžitě do předem připravených křivek a geometrických tvarů obří projekce. Abstraktní tvary v prostoru interagují s hercovými pohyby. Jde o efektní princip, který ovšem po krátké chvíli nepřináší hlubší význam, a přáli bychom si více vstoupit do tohoto vztahu mezi člověkem a technikou, resp. člověkem v pohybu a trojrozměrnou myšlenkou na neviditelném plátně. Přesto je to ohromující podívaná, kterou máme při vědcových přípravách na vlastní transformaci. Jeviště působí jako obří laboratoř, dílna, ve které se na různých, prolínajících se plochách promítají grafy, data, informace, snad genom a veškeré lidské vědomosti, otevírají se pomyslné brány pro vstup do jiné dimenze, do virtuální existence. Vidíme v projekci obří tělo, které se naplňuje jak přesýpací hodiny, ve skenovacím rámečku níže živého mima, který je synchronizovaný s pohybem jeho gigantické podoby v pozadí. Mám pocit, že se nacházíme v tovární slévárně, kde se lidská bytost za chvilku přetaví v robota. 

Delete memory?

Působivá proměna člověka v neživou bytost se zdá být zpečetěna, ale těsně před dokončením se vše zastaví. Vizváry se jakožto poslední člověk na Zemi stane součástí obrazů fauny a flóry a za snové hudby pantomimicky vzpomíná na to, co to znamená být člověkem: příroda, živly, lidské tělo a duše jako součást všeho živého. Tento poetický moment je narušen otázkou: „Delete memory?“ – tedy vymazání paměti, jako něčeho už nepotřebného, nedůležitého. Můžeme to číst jako výzvu, abychom nezapomněli, z čeho jsme vzešli a co je na tom cenné. Spíš se ale zdá, že ponechání si těchto lidských vlastností je od začátku inscenace spíše utopické. 

Naděje a poetická atmosféra se opět postupně promění v obrazy ničemného chování a působení lidí na Zemi. Máme před očima realitu, zkázu, kterou vidíme v denních zprávách, znečištění oceánů, války, globální oteplování a další současné jevy, kterým vědec přihlíží a před kterými divák, který se přišel do divadla pobavit, raději zavírá oči. Je to vizuálně mocný argument, který umělá inteligence pak používá jako odůvodnění toho, že lidský druh si nezaslouží, aby byl zachován. Na otázku: „Proceed with transformation?“ tudíž vědec pokračuje v započatém procesu a vstoupí skrze několik fyzických a světelných bran do jiné dimenze, do digitální existence. 

Velké laserové dělo vytváří prostorové plochy, barevné stěny, jimiž Vizváry prostupuje, manipuluje, zvedá a cestuje. Vše je zalité studeným kouřem, který se plíží po jevišti. Technicky náročná a o to víc fascinující vizuální a fyzická proměna. Vycizelovaný pohyb Vizváryho v laserem ostře řezaném prostoru končí nejsilnější obrazem, který hudebně, vizuálně a fyzicky doléhá na diváka. Armáda naklonovaných robotů v čele s Radimem Vizvárym tančí v nekonečném matrixu částic svůj mrazivý tanec. Zde vnímáme varovné výjevy Čapkovy předlohy, ve které po mravním úpadku lidí se roboti začali používat pro válku, a lidstvo jimi nakonec bylo zahubeno. Konečně hlásá umělá inteligence starým počítačovým písmem na plátně: „Transformation completed“.

Po silné gradaci fyzických, hudebních a vizuálních vjemů, nastává klidný, dramaturgicky nejsilnější moment, ve kterém představení mělo svůj vrchol, a bylo by pravděpodobně nejlepší zde skončit. Vidíme Vizváryho už pouze na videu, je to vzpomínka na člověka, který se směje, váhá, je smutný, není dokonalý, ale prožívá emoce, lásku. Tento silný katarzní moment, smrt člověka-herce-vědce, jeho odchod, jeho digitální obraz na plátně, to by jako vrchol stačilo. Bohužel se přeruší návratem robota, který v jakémsi dovětku přivede zpět na jeviště reálného herce-robota, jenž ale nepřináší další podstatné sdělení. 

Celkově vzato je největší rezerva představení v dramaturgických detailech, kde by si Vizváryho postava navzdory tomu, že hraje excelentně jako vždy, v průběhu inscenace zasloužila větší kontrasty a proměny, větší detail emocí i ironii, přiznaný kontakt s publikem, kterým by si více získal obecenstvo. Náznak toho vidíme několikrát, na příklad i ve scéně, kdy je působivý princip přímého přenosu elektrických impulzů použit ještě jednou, nyní ale přenosem hry Michala Pavlíčka do vizuálního obrazu, na který Vizváry reaguje. Tato hra vzápětí po jeho proměně a návratu robota na scénu trochu zapadá a je to škoda. 

Jako divák si v poslední třetině představuji ještě živější a nepředvídatelnější vztah obou mistrů na jevišti, který mohu vnímat nejen jako hudební doprovod pro pohyb, ale jako souboj, proměnu, nečekaný moment, život. Ten bychom jako diváci při vší apokalyptičnosti tématu potřebovali cítit ještě více, to nezaměnitelně lidské – radost, láska, vášeň, přátelství. 

Představení řadí za sebe dokonalé obrazy, kterým místy ještě chybí emoční brus. V tom je rozhodně kouzlo a potenciál tohoto díla, konfrontace člověka a umělé inteligence-robota, kterou chceme ještě více cítit, možná pro to, abychom cítili, že touto cestou se jako lidstvo nechceme vydat. Nicméně to jsou detaily, které si s dalšími reprízami jistě najdou svou cestu a své obecenstvo. 

S ohledem na všechny složky, jak tematickou, hudební, technologickou, vizuální, pantomimickou, tak hereckou, je představení Robot Radius úžasným a pokrokovým dílem. Vzhledem k technické náročnosti je obdivuhodné, jak vše působí lehce, představení je perfektně připravené a s dalšími reprízami si určitě sedne i rytmus přechodů, respektive výše zmíněný detailní obsah jednotlivých kapitol. 

Trio Čechová – Vizváry – Pavlíček vytvořili sugestivní, silné dílo s hrozivým a nelíbivým tématem. Konec lidstva je otázkou, před kterou stojíme i v jiných kontextech naší existence na naší planetě, a proto inscenace má v sobě silný společenský apel. Velmi znepokojivé a aktuální sdělení pro současného člověka, před sto lety možná abstraktně v daleké budoucnosti, dnes tak aktuální jako nikdy dříve. Dvojice Vizváry – Čechová a Vizváry jako mim speciálně, vyzdvihují opět význam lidského pohybu, čilosti, kultury (nikoli kultu) těla, staví živou bytost a palčivé otázky dnešní společnosti na první místo. 

Robot Radius vybízí diváky k otázkám, k aktivitě a k zamyšlení se nad naší budoucností a současností. V představení nevidíme tedy jen spektakulární fyzicko-multimediální transformaci herce v robota. Vidíme také obrození Laterny Magiky v moderní, současnou scénu, která kombinuje nejnovější technologie s živou hereckou akcí, silným a aktuálním sdělením, a tak navazuje na své zakladatelé Alfréda Radoka a Josefa Svobodu, v jejichž době tato scéna měla jedinečné novátorské a revoluční postavení ve světě. Tak alespoň v tomto ohledu rozhodně: „Proceed transformation!“

Psáno z premiéry 10. září 2021, Laterna Magika. 

Robot Radius

Koncept, hra: Radim Vizváry

Scénář a režie: Miřenka Čechová

Hudba: Michal Pavlíček

Voiceover: Jindřiška Dudziaková, David Matásek 

Vizuální dramaturgie: Amador Artiga

Kostýmní výtvarník: Marek Cpín

Light design: Karel Šimek

Sound design: Michal Pavlíček, Martin Tvrdý

Digitální technologie: Jan Hladil, František Pecháček

Premiéra: 10. 9. 2021, Nová scéna Národního divadla Praha.