Real_iTy_Fake – O střetu dvou světů

Real_iTy_Fake. Foto: DOT504Junior.

Autor Petra Žikovská

Ouverturu celého kusu zajišťují dva tanečníci, jejichž virtuální souboj se odráží v postupně se proměňujících pohybových vzorcích. Je fascinující pozorovat, jak spolu performeři komunikují, jak se taneční vazby přelévají z jedné na druhé, jak se aktéři snaží o vytvoření vlastní identity, kterou postupně ztrácejí ve prospěch druhého, a naopak.

A pak nastupuje mladá energie, živel bez hranic. Ale pozor! Hranice tu jsou a tanečnice to mají brzy poznat. Z bezbřehé radosti přechází soubor postupně do kanonicky se opakujících variací, které se pomalu ale jistě unifikují a eliminují každého, kdo by se chtěl lišit.

Choreograf Eduard Adam Orszulik střídá abstraktní pohybový slovník s velmi konkrétními obrázky z Instagramu, kde diktuje tanečnicím znovu a znovu strnout v líbivých pózách pro fotografa. Atmosféru doby vystihuje hektickým tempem, které dotváří atmosféru stísněnosti a bezvýchodnosti. Zde je namístě vyzdvihnout vynikající fyzickou připravenost tanečnic mladého souboru, které celé představení zvládají nejen odtančit, ale i zahrát, což je úctyhodný fyzický výkon. Skupina je na velmi dobré technické úrovni a působí kompaktně a vyrovnaně, což přispívá k celkovému dobrému dojmu z inscenace.

Příběh je zakončen soubojem reálného a virtuálního světa, svárem autenticity a kašírované iluze, která stále víc a víc ovládá společnost mladých. Závěrečný zápas však není na rozdíl od úvodu ztvárněn pouze pohyby nezávisle se projevujících tanečníků, ba právě naopak poslední boj je velmi fyzický, plný podpásových útoků a zoufalých pokusů o osvobození.

Atmosféru odosobněného on-line prostředí velmi dobře dokreslují světla, která akcentují uzavřenost a odtrženost a vytvářejí dokonalý obraz internetové bubliny, prostupné jen jedním směrem, a sice zvenčí dovnitř. Naopak kostýmní složka byla po mém soudu nevyrovnaná a příliš inscenaci jako celku nepomáhala. Abstraktní kostýmy, které nikterak pohyb tanečníků neumocňovaly, ale také neomezovaly (což je třeba chválit), byly doplněny o síťovinu, která snad měla evokovat síť internetu, přičemž méně vnímavý divák mohl být od začátku sveden na falešnou stopu a představení vnímat jako zprávu o bezpráví rybolovu. Domnívám se, že není třeba diváka podceňovat a poskytovat mu laciné stopy vedoucí k pochopení záměru představeni! Také začlenění rekvizity (velké matrace), kterou tanečnice v jedné fázi představení vysunou z boku jeviště, mi připadalo nadbytečné. Rekvizity ano, pokud jsou opodstatněné a pokud je využit jejich potenciál, což se v tomto případě bohužel nestalo, a matrace zmizela v jevištních šálách stejně bezdůvodně, jako se objevila.

Na rozdíl od výtvarné stránky původní hudba Martina Konvičky byla velmi platnou a podstatnou součástí dění na jevišti. V některých fázích představení přebírala hudba roli diktátora a ničila tanečnice svým tempem, v dalších pasážích pak sugestivně vykreslovala stísněnost a odosobněnost internetových zákoutí.

Choreograf Eduard Adam Orszulik, absolvent Janáčkovy konzervatoře a Hudební akademie múzických umění (obor choreografie a taneční pedagogika), přinesl na pražskou scénu další příklad kvalitního současného představení, které si zaslouží pozornost diváků. Jakkoliv je patrné, že v některých ohledech teprve hledá svůj ustálený rukopis, je zřejmé, že staví na základech velmi dobrého tanečního vzdělání, a že jeho hledání je autentické, což je v dnešní poněkud fluidní instagramové době obzvlášť cenné. Staví na ryzosti prožitku tanečníků, jenž umí přenést i na diváka, který si tak z představení odnáší intenzivní prožitek čisté, proudící energie.

Psáno z premiéry 29. října 2021, Divadlo Bravo!.

Real_iTy_Fake
Choreografie: Eduard Adam Orszulik
Tančí: DOT504 Junior, Arman Kupelyan a Tereza Holubová
Hudba: Martin Konvička
Kostýmy: Dominika Kozáková
Světla: Michael Bláha
Zvuk:Tomáš Novotný