Puzzle – Společně vzhůru

Puzzle. Foto: Eva Šlosarová

Autor Klára Huvarová

Oko diváka na první pohled zaujmou rekvizity v podobě hladkých dřevěných bedýnek různých velikostí, které si ze začátku inscenace každý tanečník hlídá ve svém rohu jeviště. Všichni tedy stráží část materiálu, z něhož nakonec vytvoří jednu velkou skládačku, jednu velkou konstrukci vedoucí ke společnému abstraktnímu cíli, jenž je po celou dobu situován vysoko do středu nad jevištěm. Než se to ovšem podaří, proběhne ve skupině komunikace plná šumů, nedorozumění a překřikování vyjádřeného pohybem i hlasivkami.

Celé Puzzle vhodně doplňuje mluvené slovo. Průpovídky i letmé rozhovory performerů dodávají choreografii spád a vtip a navíc dokazují, že tanečníci se svého hlasu nebojí a umí ho efektivně zapojit, stejně jako zbytek těla. Slovo ovšem nesuplovalo pohyb, pouze dokreslovalo vzniklé situace a díky němu byly reálnější. Text přispěl i k pochopení tvůrčích záměrů, které se neverbálně jen těžko vyjadřují. Heidi Sinková například zmiňuje „teorii bublinek“, podle které má každý člověk svou bublinu, kde si hromadí své ambice, touhy i strachy, míjí se s ostatními bublinami a jen výjimečně se s nimi propojí. A tuto teorii se podařilo zapracovat také do tanečního vyjádření performerů, kteří až v závěru nechali své bubliny rozplynout a vytvořili tak jednu společnou.

Filozofický podtext inscenace přirozeně vycházel z dění na jevišti. Ve skupině se hned zkraje projevily vůdčí osobnosti, pro které nebylo lehké se přizpůsobit celku. Tanečníci nenarazili na vzájemný despekt, ale na neschopnost se poslouchat a dorozumět se. Situaci nakonec zachránil ten nejtišší článek skupiny, introvertní postava tanečnice, která se po celou dobu vyjadřovala střídmě, ale většinou ji přehlušili ostatní. Prostá komunikace byla tedy klíčem k úspěchu. Vybouření interpreti nakonec upustili od svých ideálů, tolerovali názor ostatních a začali pracovat na společném cíli. Ten se stále vznášel nad jejich hlavami a přiblížil se až při sestavování konstrukce z beden. Během stavění tanečníci nahlas snili, představovali si svět, který je nahoře čeká. Jejich představy se různily – mluvili například o tom, že „tam“ bude pršet červené víno z mraků a nikdy nikomu nebude smutno. Společnou cestu vzhůru nakonec nalezli, ale to, jestli svůj vysněný svět nahoře opravdu objevili, si musel každý divák v hlavě urovnat sám.

Pohybově nejoriginálnější část se inspirovala matematickým návodem na nalezení zlatého řezu, který citovala Dorota Hořanská a přitom podle něj tělem postupovala. Celkově tanečníci předvedli choreografie přizpůsobené jejich vlastním možnostem a dispozicím, působili tedy přirozeně a různorodě. V sólových i ve společných částech Puzzle nechyběl plynulý floorwork, práce s rytmem, využití flexibility či akrobatické prvky.

Scéna se neustále měnila během pohybování s dřevěnými bedýnkami, působila tak živě stejně jako tanečníci samotní. Vizuálně do sebe vše zapadlo i díky jemnému a vkusnému nasvícení prostoru. Šedo-bílé kostýmy performerů doplňoval barevný prvek různě uvázaných kusů provazu, které nakonec obohatily závěrečnou konstrukci z beden a ze součásti kostýmu se rázem stala rekvizita upevňující vzniklou dřevěnou věž.

Puzzle skončilo mimoděk během rozhovoru tanečníků při dobytí vytouženého středu nad jevištěm, což byla hezká a nečekaná tečka, které ovšem předcházela velmi krátká gradace. Inscenace v sobě dost možná nese potenciál pro propracovanější uzavření a vyústění sdělených myšlenek. Na druhou stranu rychlé utnutí donutilo diváka více přemýšlet, takže to, že závěr nebyl naservírován na zlatém podnose, celkový prožitek ještě prohloubilo.

Psáno z premiéry 11. září 2019, Kulturní centrum Cooltour, Ostrava.

Puzzle
Námět a choreografie: Anna Jirmanová
Tanečníci: Dorota Hořanská, Daniela Kolková, Heidi Sinková, Jan Štrachal
Světelný design: Pavel Vitt
Hudba: Barbora Krutinová
Produkce: MOVE Ostrava a Kulturní centrum Cooltour
Premiéra: 11. září 2019, Kulturní centrum Cooltour