Choreografka si pro diváky připravila niternou výpověď strachů, úzkostí a pocitů samoty a nepochopení, kterou rozložila na bedra čtyř tanečnic (Sára Halušková, Jaroslava Janečková, Hana Turková, Jitka Tůmová). Jemné dívčí siluety v černých kostýmech působily ve strohém prostředí Alty již samy o sobě křehce a zranitelně. Jako hrstka bezbranných ptáčat bojovaly s konkrétními i neviditelnými překážkami, samy se sebou. Choulily se, ukrývaly, vztekaly, dožadovaly pomoci, aby zase jen utekly samy do sebe, nepochopené, nevyslyšené, zmatené. Všudypřítomná deprese byla snadno čitelná i citelná, divák měl chvílemi pocit viny, snahy pomoci či touhu se od komplexů druhých odvrátit.
Dílo spočívalo ve sledu různých emotivních obrazů, důrazně se zaměřovalo na vizuální tvar – jako by každou fotografií pořízenou během představení bylo možné postihnout jeho sdělení. Velkou měrou tomuto vnímání přispívaly originální kostýmy, které zároveň tělo limitovaly i mu poskytovaly prostor k úkrytu před okolním světem. Některé momenty byly také velmi dobře nasvícené, stínové efekty přispívaly ponuré atmosféře díla. Nejsilnější složkou představení však byla hudba, vyvolávající sama o sobě silné asociace.
Z hlediska pohybové práce bylo možné vysledovat dvě vrstvy – přirozený a osobitý styl jednotlivých tanečnic a naučené, zřejmě choreografkou „zadané“ kroky a pohyby. Zatímco individuální projev každé z dívek byl dojemný, silný a věrohodný, společné kreace postrádaly přesvědčivost interpretace. Přestože každá z tanečnic zaujala diváky svým sólem, společné části jako by jim byly cizí, dívky se navzájem po očku nervózně kontrolovaly a šetřily síly. Bohužel u díla s tak náročnou tematikou je absolutní nasazení tanečníků nutností, každé zaváhání nebo povolení jsou ihned znatelné a znamenají ztrátu těžce budovaného napětí a pozornosti. Přestože patří tanečnicím můj obdiv nad zvládnutím dlouhé a náročné choreografie, ve které si jistě sáhly na dno, myslím, že zvolené téma vyžaduje mnohem delší a hlubší práci s interpretem, aby dílo opravdu vyznělo tak, jak bylo zamýšleno, a každé gesto tryskalo ze srdce tanečníka.
Pukání je příznačným titulem ani ne tak pro uvedené dílo, jako spíše pro stav choreografčiny cesty – začíná se zde klubat choreograf, ale stále z něj ještě není motýl. V choreografii bylo cítit zajímavé nápady, které však spojovala hlušší místa, scénická pointa byla spíše jen hozenou rukavicí než propracovaným prvkem. Těžko věřit, zda byla původním záměrem. Doufejme, že bude mít Jandová více příležitostí, ale hlavně odvahy vyletět z kukly svého intimního světa a roztáhnout (snad příště trochu barevnější) křídla nad nějakou zajímavou produkcí.
Psáno z premiéry 6. září 2015, Studio Alta.
Pukání
Choreografie: Markéta Jandová
Scénografie a kostýmy: Kateřina Soukupová
Dramaturgie: Jana Macíčková
Produkce: Amálie Kovářová
Světelný design: Karel Šimek
Hudba: Signal, Robotron, Wismut, Theory of Machines, Ben Frost, Sólaris, Daniel Bjarnason, Simulacra II, Killshot a Stomp Premiéra: 6. 9. 2015
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace