Propojme se včera – Kousek naděje v době krizí

Propojme se včera. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Clara Zanga

Projekt trojice žen je svým načasováním naléhavě aktuální. Troufám si tvrdit, že téměř každý v době nejistoty hledá způsoby, jak se ke krizi vztáhnout, orientovat se v ní, zasadit ji do kontextu svého života a do „velkých dějin“. Výbornou roli v tom sehrálo osvěžující zapojení filozofky Alice Koubové do inscenace, a to nejen jako pouhý přívěšek nebo doplněk představení, ale jako jeho integrální součást.

V první polovině díla vystupují pouze tanečníci, kteří využívají členitých prostor čítárny Akademie věd, vynořují se zpoza různých sloupů a rohů. Jejich pohyby, které přecházejí od velmi pomalé chůze až po sprint, nedoprovází žádná hudba. Fungují jako organismus nebo společnost, kde každá jednotka pracuje autonomně, ale zároveň reaguje na ostatní, a tak se celé soukolí udržuje v chodu. Mohou být paralelou skoro na jakýkoliv biologický, ale i společenský systém, který si různými prostředky zajišťuje rovnováhu, zkrátka aby přežil.

Jak představení graduje, z reproduktorů se line hlas moderátora České televize Jakuba Železného, který v Událostech ohlašuje vývoj jedné krize či nástup druhé. Jeho hlas se mísí s projevem jiných moderátorů českých i zahraničních televizí a vzniká hluk, v němž se ztrácejí jednotlivá slova, zato vzbuzuje úzkost, podobně, jako chaos, který může z přemíry znepokojivých a útržkovitých informací dostupných online vzniknout v naší hlavě. Využití výstřižků ze zpráv k ilustraci dějinných událostí či krizových situací je sice nejen divadelním, ale například i filmovým klišé, ale vzhledem k tomu, že ostatní prvky inscenace se podařilo uchopit originálně, je to jen marginální výtka.

Během televizního hlášení, které naznačuje nástup krizí, tanečníci usedají za stoly čítárny a do choreografie zapojují ikonické zelené stolní lampy, které zapínají a zase zhasínají, čímž vzniká působivý „tanec světla“. Jejich barva může, možná nechtě, evokovat klimatickou krizi. Svetry, které mají tanečníci na sobě, zase připomínají, jak mají letos občané podle některých vládních představitelů bojovat s krizí energetickou.

Záhy se tanečníci přesouvají do zadní části čítárny a diváci se pomalu vydávají za nimi. Otevřenost prostoru a možnost se v něm během představení relativně volně a bez ostychu pohybovat je dalším příjemným aspektem inscenace. V menší oddělené místnosti se tanečníci začínají jakoby hroutit, padají k zemi a přibližují se ke vchodovému portálu, když krize dosahuje svého vrcholu. V této fázi se k nim přidává filozofka Koubová. V portálu se tanečníci postupně navzájem drží v amorfním spletenci, společenská soudržnost jim pomáhá krizi odolávat. Když ale jeden článek povolí, celé snažení se rozsype…

Interpreti se vracejí do volného prostoru čítárny a opakují podobné taneční sekvence jako v první polovině představení. Koubová se zároveň přidává se svou přednáškou o resilienci, schopnosti adaptace na krizové situace, jejich význam v životě člověka, možnosti, jak se k nim postavit, i o odolnosti jako o síle, kterou můžeme v krizové době aktivovat. Upozorňuje zároveň na něco, co může být ve společnosti orientované na výkon snadno překrouceno – že odolnost není soutěž a nejde o to, kdo vydrží víc. Třeba kdo si stáhne topení v obýváku na nejnižší teplotu.

Koubová se obratně zapojuje do choreografie. Když hovoří o adaptaci, houpe se na hranách nožiček židle, na níž sedí, vystupuje ze své komfortní zóny a balancuje, jak je to nutné při snahách o adaptaci na změněné podmínky. Tanečníci se k ní v objevování pohybových hranic na nožičkách židle postupně přidávají, zkoumají možnosti ve změněných podmínkách. Projev filozofky je uklidňující a nadějeplný. Bohužel naráží na špatnou akustiku čítárny, a tak jí z některých míst téměř není rozumět.

Spolupráce Čechové, Koubové a Vacovské ukazuje, jak může být dialog mezi vědou a uměním plodný. Zároveň potvrzuje, že pro osvětlování složitých sociálních procesů a orientaci v dnešním světě jsou jak humanitní a sociální vědy, tak i umění kruciální. Navzdory lidem, kteří tvrdí opak a o filozofické fakultě se vyjadřují dehonestujícím způsobem jako o líhni zaměstnanců řetězců rychlého občerstvení. Zejména v krizových situacích potřebujeme takové umění a vědy, které budou dění kontextualizovat a pomáhat nám orientovat se v něm tak, abychom nebyli za pár let překvapení radikalizací společnosti nebo rozpadem sociální soudržnosti. Myslím, že inscenace Propojme se včera i spolupráce mezi Akademií věd a umělci tuto cestu ukazuje výborně.

Psáno z představení 20. 9. v knihovně Akademie věd ČR.

Propojme se včera
Koncept, režie: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Alice Koubová
Hudba: Matouš Hekela
Pohybová spolupráce: Kristýna Šajtošová
Dramaturgická spolupráce: Martina Kinská
Performeři: Eduard Adam Orszulik, Andrej Lyga, Eliška Benešová, Tereza Petrová, Viktória Pejková, Michaela Stará, Huyen Vi Tranová, Alica Minar, Kateřina Jabůrková, Aneta Bočková, Daniela Kolková, Simona Rozložníková
Výtvarníci: Debora Štysová, Martin Hrvol