Přecházení – Údělem jsou naše těla

Přecházení (Lukáš Houdek, Robert Janč, Michal Chovanec, Ondřej Klíč, Roman Horák). Foto: Anna Benháková.

Autor Hana Strejčková

Zpočátku jsem byla velice napjatá, jakým směrem se mistři převážně pouliční situační komiky po titulech, jako jsou například Happy Hour, Bomberos, Absolutely, vydají. A oni se nejprve umísťovali do prostoru, aby v něm křižovali různými způsoby chůze, až se postupně stali nedílnou součástí makroinstalace, jež dýchala i poté, co definitivně přešli scénu a zmizeli zpět v šeru. Motiv přecházení nesčetněkrát rozdrobili na mikročástice, aby z nich vykřesali další a jiná pokračování i odlišné souvislosti. Celek charakterizovala nepředvídatelnost zejména díky klaunské naivitě a odhodlání, vysoké nároky na fyzický projev a bezesporu humor všech odstínů. 

Hrací plochu definoval bílý obdélník kontrastující s černě natřeným jevištěm. Shora visely na pružinkách stříbrné karabinky. Na prostřední z nich viselo sako, které se na podlaze odráželo jako neforemný stín. Reflektor vysvěcoval kruh. Po jeho hranici velmi pomalu kráčel muž v šedých kalhotách, tmavším tričku, s teniskami na nohou. Když se po chvíli v šeru objevil další muž, připadal mi nejprve jako stín prvního. Netuším, kolikrát prošel Roman Horák dokola či za ním druhý v pořadí Ondřej Klíč, neboť jsem fascinovaně pozorovala jejich slow motion a nechala se unášet nastoleným bezčasím. Ať už šlo o cílené pokoušení diváka, jak dlouho vydrží sledovat až rituální příchod všech herců na scénu, začátek rozhodně vnesl očekávání. A čím déle performeři kroužili, tím přirozeně zvyšovali napětí. Nakonec prolomení „mystiky“ přišlo s jejich potřebou obléci si sako. Od té chvíle se rozpoutala groteska, absurdní komická hra, náročné fyzické a taneční divadlo, manipulace s předměty a nezřídka improvizace. 

Objevovaly se klasické principy, jak co nejsložitěji splnit nejjednodušší úkol, například jak obléci sako kolegovi, který zrovna stylizovaně přecházel po diagonále, anebo jak zavěsit kýbl na karabinku, či přejít „jakože nic“ s tyčemi navlečenými do úzkých rukávů konfekčního saka. S každou výzvou vznikl samostatný příběh, jenž ovlivnil účinkující. Nadbíhali dramatickým situacím podobně, jako když v cirkusu skáčou na ramena a akrobat si věří, že dopadne přesně, a důvěřuje partnerovi, že se ani jeden nezřítí. Přecházení si pohrává s okamžiky, které doprovází výbuchy smíchu, ale za vteřinu jako by nebyly a pak se najednou vynoří situace, jež rezonuje ještě dlouho.

Pro tento projekt spojený soubor ve složení Roman Horák, Robert Janč, Lukáš Houdek a brněnští herci Michal Chovanec a Ondřej Klíč se skvěle doplňoval. Sehraná moravská dvojice bravurně vyřešila i zjevně nenazkoušenou pasáž, kdy se náhodně smotaly tři pružinky do sebe a cílem bylo „jen“ na dvě z nich zavěsit vědra. Situace se proměnila v klaunské číslo s důrazem na vyřešení „problému“, avšak s citelným zpomalením temporytmu představení, i když zvuk a světelná kompozice reagovaly na dění na jevišti podpůrně. Znovu „nahazování řemene“ se ale nejvýrazněji projevilo po návratu performerů z hlediště, kam v euforii vpluli. I když představení pokaždé nabralo druhý dech a vyneslo na světlo další kvality, nejisté potenciální konce vzbuzovaly rozpaky.

Přecházení samozřejmě má styčné motivy s předchozí tvorbou souboru, dbá na precizní postoj, uvědomuje si vzdálenost, cítí načasování, drží výraz a předává ho publiku, místo slov často mluví gesta. V tomto ohledu mne zaujala pasáž, v níž aktéři stáli v řadě a trumfovali se, kdo si sako originálněji zapne, vykasá, natáhne rukáv apod. Pětici triumfoval Michal Chovanec, jenž neváhal použít i typická gesta známá z choreografií Piny Bausch. Nezkalená lupa klaunů podrobovala mužský svět zkouškám, poukazovala na tělo, mužnost, ale i ješitnost a marnivost. Nebáli se nadsázky. Kolikrát se mi během představení v přímé návaznosti na akci s předměty – stříbrný kýbl a tyče – nebo při pohledu na totožné šedé kostýmy mihly hlavou hlášky v duchu suchého humoru, jako například „a je to v kýblu“ anebo „mám toho plný triko“.

Na Přecházení je vidět souhra a touha jít společně vstříc všemu, co přijde. Stejně jako Houbenovo sólo Umění smíchu, které se hraje bezmála sedmnáct let po celém světě, staví na situacích, jež jsou všem lidem společné. A má hezky nakročeno zkoumat reakce publika v mezinárodním kontextu.

Psáno z premiéry 8. června 2019, Jatka 78.

Přecházení
Režie: Jos Houben a Veronika Poldauf Riedlbauchová
Hrají: Roman Horák, Lukáš Houdek, Michal Chovanec, Robert Janč, Ondřej Klíč
Scéna a kostýmy: Petra Vlachynská
Hudba: Jan Šikl
Light design: Michal Kříž
Premiéra: 8. 6. 2019