Poetický a bilancující Jiří Kylián v Národním divadle

Jiří Kylián. Foto: Anton Corbijn.

Autor Zuzana Rafajová

Celý program byl především Kyliánovým „dítětem“, nejen že stál za jeho konceptem a složením, ale vytvořil i kompletní programovou brožuru, ke každému filmu sepsal úvodní slovo (namluvené Jiřím Lábusem), večer si sám před oponou otevřel a uzavřel v připraveném, přesto stále bezprostředním projevu předneseném nezaměnitelnou hovorovou češtinou, která zní poeticky i zemitě zároveň. Balet ND tak může jen těžit z toho, že tvůrce očividně cítí chuť a potřebu se hlásit ke své rodné vlasti a městu, kde má stále silné vazby (v souboru Baletu jde především o jeho PR Kateřinu Hanáčkovou) a věnovat jim něco ze své bohaté umělecké tvorby. A buďme zcela upřímní, pakliže za vámi přijde tvůrce Kyliánova kalibru, je v podstatě vaší povinností udělat bez odmlouvání naprosto cokoli, co mu na očích uvidíte. Možná touha po návratu souvisí s věkem a pramení z jakéhosi bilancování, uzavírání a účtování, které se neslo celým večerem od úvodního slova až po vernisáž instalace 3D vytištěných soch tančících těl na Náměstí Václava Havla.

Leitmotivem programu byly kontrastní proměnné – pohyb a nehybnost, živé představení a filmový záznam, tančící tělo zastavené v jedné vteřině a zachycené (snad) na věky v podobě strnulé sochy, která však stále dává tušit onen tok energie. Život a smrt. Pomíjivost. Zrození a umírání. 

Otázka věku a stárnutí, téma ošemetné především (ale zdaleka nejen) v tanečním světě, byla opakujícím se motivem ve všech Kyliánových filmech promítaných na obrovském plátně. Scalamare odehrávající se na schodech v Anconě zobrazuje stárnoucí pár připomínající si líbánky proběhnuvší na stejném místě před několika desetiletími. Schwarzfahrer je metaforou k nevyhnutelnosti životního osudu, kdy tramvaj každého z nás i přes střídání linek, snahu o výhybky a přestupování stejně skončí smrtí. Between Entrance and Exit je už v samotném názvu nejvýmluvnější a podobně jako Scalamate se hrouží do vzpomínek vystupujících ze starého nábytku a vyvolávajících nejrůznější obrazy celé emoční škály a šíře. Car-Men, jež v sobě snoubí posedlost automobilismem a příběh o svobodomyslné, svůdné, leč smrtící Španělce, ukazuje známý příběh v tělech stárnoucí čtveřice na pozadí neutěšené, těžbou zdecimované mrtvé krajiny severočeských Tušimic.

Filmy spojuje rovněž ústřední interpretka, Kyliánova partnerka a múza Sabine Kupferberg – je Carmen, manželkou na opakované svatební cestě, cestující ženou, která v tramvaji života vzpomíná nebo možná fantazíruje a tvoří si vlastní svět, v němž dochází k surreálním setkáním, i jednou z dvojice, která ve vyklizeném bytě prochází vzpomínkami svými i toho druhého, vyvolávajíc dojemné, groteskní i bolestné a traumatické obrazy.

Kyliánovy snímky jsou plné nezaměnitelné poetiky, jakéhosi bezčasí, nostalgie i humoru (ironického, bláznivého, hořkého, absurdního i nespoutaného). Obrazy jsou vycizelovány k vizuální (často černobílé) dokonalosti, scény vypointovány s precizností i smyslem pro neuchopitelnost snu a jeho světa bez pravidel, popírá se gravitace, mění perspektiva, ředí či naopak zhušťuje čas. Kylián si hraje, baví se, není však jako rozjívené dítě v hračkářství poté, co se sjelo čtvrt kilem čistého cukru. Vybírá pečlivě, citlivě, hromadí symboly, neupadá však do vypočitatelnosti, stále si ponechává bezprostřednost, upřímnost a šibalství (občas až bezelstné). 

Nezpochybnitelným tématem veškerých promítaných snímků (a značné části Kyliánovy tvorby vůbec) je vztahovost, především ta v romantické, respektive sexuální rovině, protože jejich neoddělitelnost se většinově stále jaksi a priori předpokládá. Někdy se pracuje s pikantním detailem, lascivností okořeněnou vtipem či vtipem okořeněným lascivností, které vyvolávají lehké pousmání (když si Kylián skoro klukovsky, pubertálně nemůže pomoct a muže ze Scalamere nechá pro ženinu náušnici, která jí spadla na zem, sáhnout skrze její výstřih) nebo rovnou otevřené pobavení (po hlubokém sebezpytu jsem došla k závěru, že při scéně, během které tanečnice okusuje jablko držené v ústech tanečníka v imitaci francouzského polibku, nebo při tahání žvýkačky mezi rty dvojice se udělalo fyzicky nevolno jenom mně).

Jindy se zachází ještě mnohem dál. Což nejvíce ukazuje nejdelší film večera Between Entrance and Exit z roku 2014. Ten začíná tíživými scénami, v nichž žena prochází prázdnými pokoji, až se ocitne mezi hromadami starého nábytku – skříněmi, toaletními stolky s rozbitými zrcadly, příborníky. Emoce, které se bez přehnaných gest a grimas, ale o to silněji objevují v tváři Sabine Kupferberg, svírají až bolestně. Ve vzpomínkách se v zrcadlech objevuje a mizí postava muže, pocit ztráty je takřka hmatatelný. Žal a nostalgii Kylián v další scény mistrně rozbíjí chaplinovskou groteskou okolo klavírního křídla, která (podobně jako mnoho zrychlených scén v Car-Men) připomíná jeho další film, mozartovské Birth-Day, a jakkoli plná dokonalé absurdity a pohybových gagů, nese v sobě pořád cosi hlubšího, těžšího, nevyhnutelnějšího, co vám nedovolí se úplně oddat zobrazovanému bláznění. 

Následná scéna nastoluje onen kyliánovský erotismus. Žena se probírá hordami starých dopisů, z nichž se postupně vyjevuje tělo jejího muže. Čekali byste poetismus? Nostalgické vyvolání prožitků a požitků ze společného soužití? Vždyť s jakou něhou žena uchopí mužovu tvář… Tak místo toho dostanete sice poetizované, ale znásilnění. Syrové, mrazivé, doprovozené ženiným hrdelním výkřikem, který se dere ze vzpomínek. Předpokládali byste, že atmosféra se po takové scéně zásadně změní. Byly vám přece zásadním způsobem redefinovány postavy, které sledujete. Nonšalantnost, se kterou se tento moment vlastně přechází a film nerušeně spěje ke svému kulminačnímu bodu, kdy u zhasínajícího křišťálového lustru dochází k jakémusi smíření, mě upřímně nejen zarazila, ale i vyděsila.

A to nemluvím o scéně bezprostředně navazující, kdy se muž snaží v klidu spát, zatímco na něj ze skříně jako otravná moucha doráží jeho žena, která se po nedostatku pozornosti změní v cirkusově přehnanou slepici… Odmítám si připustit misogynii těchto obrazů, hledajíc zoufale nějaké přijatelnější vysvětlení a symboliku, protože takto prvoplánový by přece Kylián nikdy nebyl. Na druhou stranu to byl on, kdo znásilnění, během něhož se žena brání a křičí, zakončil jejím jemným pohlazením po mužových vlasech. Ale možná tomu všemu jenom vůbec nerozumím…

Promítané snímky v ryze divadelní zážitek proměňovaly pasáže nové Kyliánovy choreografie Port de bras vytvořené pro zhruba čtyřicítku tanečnic a tanečníků Baletu ND v čele s tanečnicí a baletní mistryní Michaelou Černou. Pohybově je dílo vlastně velice jednoduché, naplňující nomen omen svůj název. Sbor v černých kalhotách a bílých vršcích (v případě mužů bez nich) stojí na místě a synchronně provádí vybrané pozice paží za živého doprovodu skutečně vynikajícího norského trumpetisty Nilse Pettera Molvӕra. Struktura je vždy téměř stejná, mění se jen rozestavení tančících a jejich směřování – úvod začínají čelem k divákům, v prostředním vstupu jsou rozděleni na vzájemně si čelící poloviny a v závěru stojí zády k hledišti. Uniformitu však rozbíjejí jedinci v improvizovaných sólech či drobných duetech. Nikdo nemá speciální roli či sólovou pozici, přesto nelze nezmínit neopakovatelnost unikátu Kristiny Němečkové.

Název Moving Still celý program dostal díky výstavě 3D tiskem vyhotovených soch osmi bývalých Kyliánových tanečnic a tanečníků: Cory Bos-Kroese, Davida Krugela, Kena Ossoly, Lorraine Blouin, Michaela Schumachera, Shirley Esseboom, Stefana Žeromskiho a Valentiny Scaglia. Jejich těla se coby sněhobílé postavy, instalované na Náměstí Václava Havla mezi historickou budovou Národního divadla a Novou scénou, vznášela a procházela dvěma světy – všedním a divadelním, reálným a snovým, živoucím a posmrtným, světem, jehož principem je neustálý pohyb, který každého, a tanečníky a tanečnice speciálně, definuje, a světem definitivní stálosti. Své naskenované zahraniční kolegy doplňovali členové a členky Baletu ND, kteří před začátkem představení a během přestávky stáli coby v pohybu zastavené sochy na chodbách a v saloncích historické budovy a dali tak vzpomenout podobně koncipovanému Kyliánovu dílu, bezčasému Last Touch, které bylo v ND možné vidět v rámci triptychu Extrém (2009–2011).

Vidět dílo Jiřího Kyliána je vždycky zážitkem, byť se možná ne vždy daří přesně kvantifikovat, díky čemu se tak děje. Červnová představení čerpala především z osobní tvůrcovy přítomnosti, kterou na konci doplnila i Sabine Kupferberg, hrdinka Kyliánovy tvorby. Nicméně jedinečná byla i možnost zhlédnout čtveřici filmových snímků, které nebývají tak snadno dostupné, a které ukazují další rozměr Kyliána jako umělce se svébytným rukopisem, jasným názorem, neomezeného kategoriemi, formáty a žánry, nezaměnitelného, přesto rozpoznatelného.

Psáno z představení 27. června 2024, Národní divadlo v Praze.

Moving Still

Choreografie, režie, koncept: Jiří Kylián

Port de Bras

Choreografie, režie: Jiří Kylián

Hudba: Nils Petter Molvaer

Between entrance and exit

Koncept, choreografie: Jiří Kylián

Režie: Boris Paval Conen

Kamera: Matijn van Broekhuizen

Hudba: Han Otten

Kostýmy: Joke Viser

Hrají: Sabine Kupferberg, David Krugel

Schwarzfahrer

Koncept, choreografie, režie: Jiří Kylián

Kamera: Jan Malíř

Zvuk: Han Otenn

Kostýmy: Joke Visser

Hrají: Sabine Kupferberg, Patrick Marin

Scalamare

Koncept, choreografie, režie: Jiří Kylián

Kamera: Jan Malíř

Hudba a zvukový design: Han Otten

Kostýmy: Joke Visser

Hrají: Sabine Kupferberg, Peter Jolesch

Car-men

Koncept, choreografie: Jiří Kylián

Režie: Boris Paval Conen

Kamera: Walther van den Ende

Hudba: Han Otten podle Georgese Bizeta

Kostýmy: Stephanie Marien

Hrají: Sabine Kupferberg, Gioconda Barbuto, Karel Hruška, David Krugel