Plzeňský Korzár se ztrácí v překombinovanosti

Korzár (Gaëtan Pires, Mami Hagihara). Foto: Irena Štěrbová.

Autor Barbora Truksová

Korzár patří mezi největší a nejvýpravnější balety petipovské éry. Jeho historie ovšem sahá ještě dále, když světová premiéra inspirovaná slavnou poémou romantického básníka George Gordona Byrona proběhla v Londýně roku 1837. O jeho popularitu se zasloužila hudba Adolpha Charlese Adama, poprvé použitá roku 1856 v Paříži k choreografii Josepha Maziera. Lákavé téma, v období romantismu tolik populární orientálně-exotické motivy, inspirovalo řadu tvůrců. V petrohradské verzi tančil roku 1858 postavu Konráda sám Marius Petipa, který tehdy spolupracoval na choreografii s Julesem Perrotem.

K Adamově partituře se postupně přidávaly skladby dalších romantických skladatelů – Césare Pugniho, Léo Deliba, Riccarda Driga.  

Odvolávat se na jejich jména a Maria Petipu je možné také díky tvůrcům vycházejícím z historických podkladů, například Alexeji Ratmanskému či Pierru Lacottovi. Ostatně jejich verzemi se inspiroval také choreograf a umělecký šéf plzeňského baletu Jiří Pokorný.

Početnost plzeňského souboru se ukázala hned v prvním jednání na tržišti, kde se odehrál úvodní spor i navázání vztahu mezi jednotlivými postavami. Na trhu s otroky je prodávána krásná Gulnara, avšak bohatý Paša Said touží po ztělesnění svých snů, její přítelkyni Medoře, kterou však miluje korzár Konrád. Poněkud rušivé v úvodní scéně bylo vedlejší dění. Nenápadné korzování i konverzování sboristů na mě působí vždy lehce úsměvným dojmem. Bohužel v tomto případě se nepodařilo udržet míru nevtíravosti a obsluhování Paši, a zejména bitka korzárů v pozadí na sebe strhávala více pozornosti než tanec sólistů.

Tanečně nejvýraznějším partem prvního jednání byl příchod Gulnary. Mladičká a sošná řecká balerína Afroditi Vasilakopoulou dostála své roli. Počáteční lehká nejistota v technice byla přehlédnutelná pro elegantní práci paží i výrazovou přesnost. To se však již nedá říci o Joshuu Leeovi, který ztvárnil obchodníka s otroky Lankedema. Technická vybavenost anglického tanečníka nepřesvědčila, jeho výraz však byl pln entuziasmu a prožitku hodným charakterní role.

Nejvýraznějším momentem inscenace se samozřejmě stalo pas de trois Konráda, Medory i otroka Aliho. Pokorný se rozhodl do původní choreografie výrazněji nezasahovat, proto si ji tanečníci dokázali vychutnat. Mami Hagihara působila éterickým, přitom technicky přesným dojmem. Rychlé rotace, jistota i ladnost nedávaly šanci jakékoli nervozitě. To samé plailo i o nové posile plzeňského souboru, mladičkému a subtilnímu brazilskému tanečníkovi Kaué Vieirovi. Jistý výkon podal i Gaetan Pires, ačkoli z historických důvodů má v původním baletu titulní role menší prostor. Konrád má za úkol být zejména spolehlivým partnerem.

Tradiční pas de trois poněkud kontrastovalo se zbytkem choreografie, ne tak stylem, jako spíš svou logickou kompozicí. Jiří Pokorný sázel na tanec v rychlém tempu, se snad až příliš velkým množstvím pohybů. Mnohým tanečníkům se tak stávalo, že jejich výkon měl daleko k preciznosti, nedařilo se dotahovat pohyby, vytáčet i propínat končetiny. Ve sborových pasážích sice nechyběla dynamika a živelnost, jsem ale přesvědčena, že méně překombinovaná choreografie by tanečníkům umožnila více vyniknout.

Pokornému se daří vybírat do rolí typově přesné umělce. Nejinak je tomu i v případě Korzára. Ze zatím nezmíněných je třeba vypíchnout například Richarda Ševčíka, kterému plzeňský repertoár svědčí. V proradném Birbantovi mohl využít svou dynamiku ve skocích i rotacích, stejně jako zkušenost hereckou.

Z premiérového obsazení se jako sporný může jevit snad jen výběr Joshuy Lee, který přes velkou snahu zaostával především po technické stránce. Zajímavé je to zejména při vědomí, že na premiérovém večeru nedostal příležitost například Karel Audy, který (nejen) tuto roli nastudoval také.

Scéna byla funkční, v některých obrazech (například tržiště) tvořena množstvím kulis. V jiných, včetně úvodní pasáže na moři, si Alice Stuchlová vypomohla s projekcemi Petra Hlouška, které dotvářely nejen prostor, ale i atmosféru.

Tato kompaktnost se ale již nezadařila u kostýmů Anny Srncové. Rozhodně lze tvůrčí tým pochválit, že umožňuje tanečníkům souboru se realizovat i v jiných profesích, což jim může pomoci v další kariéře. Otázkou však je, jestli je adekvátní dát první šanci u tak velkého baletu, obzvláště pokud chybí zkušená supervize.

Kostýmy místy vypadaly jako vytažené z rozličných inscenací, různých stylů i období. Vedle nesouladu v barvách a materiálech se nejproblematičtějším jevil nesoulad stylový. Za nejkřiklavější příklad jmenujme klasický, romantický kostým Konráda, který měl jen pramálo společného s ostatními korzáry, oděnými do maskáčových kalhot a černých čelenek, jejichž vzezření nedovolilo vyvarovat se vzpomínce na filmovou sérii Rambo se Sylvestrem Stallonem. Je to škoda, neboť jednotlivé kostýmy nelze nazvat nepovedenými.

Oč snadněji se lze velkými romantickými balety zavděčit divákům, tím kritičtější je oko kritikovo. Tanečnice i tanečníci v Korzárovi prokázali svůj talent, zejména Mami Hagihara se ukázala jako skutečná balerína, ohledem na jména v alternacích nelze předpokládat kolísání kvality. Plzeňský Korzár rozhodně není nepovedeným baletem, je ale škoda, že výše zmíněné nedostatky poněkud srážejí radost z uvedení této u nás opomíjené inscenace.

Psáno z premiéry dne 16. listopadu 2019, Velké divadlo Josefa Kajetána Tyla.

Korzár
Libreto: Jules-Henri Vernoy de Saint-Georges, Joseph Mazilier
Úprava libreta a režie: Jiří Pokorný
Choreografie: Jiří Pokorný
Hudba: Adolphe Charles Adam, Rodrigo Drigo, Cesare Pugni, Leo Delibes
Scéna: Alice Stuchlová
Kostýmy: Anna Srncová
Světelný design: Tomáš Ondřej Pilař
Asistenti choreografie: Zuzana Hradilová, Martin Šinták
Asistent režie: Miroslav Hradil
Inspice: Petr Šmaus