Oscilace – Kompozice lidské vznětlivosti

Oscilace. Foto: Michal Hančovský.

Autor Hana Strejčková

Večer otevřela dvojice Andrej Štěpita a Michaela Králiková. Akce jednoho přirozeně vyvolávala reakci druhého a zároveň výzvy k sobě samému nutily překvapovat sám/sama sebe. Tento typ párového či individuálního zápasu se odrážel i v následujících obrazech, například Hana Varadzinová se opakovaně připomněla svým uměním virtuózního zaostření na detail nebo Barbora Ješutová se se sisyfovskou úmorností zmocňovala košile. Překážky se proměňovaly v příležitosti, a hlavně v nevyhnutelnost konat, či dokonce jednat a spustit dominový efekt. Náhlými střihy přerývané tempo jednotlivých částí (nejen této první) párové kompozice podtrhovalo dynamiku vyhrocující se situace, která na závěr vyvrcholila úprkem ze scény. Ostatně nastolený princip odchodů a nástupů, útěk či náhlé zjevení se ve světle svou nepředvídatelností vzbuzovaly ostražitost, čímž se název vztáhl i k oscilaci pozornosti jako možnému a předpokládanému kolísání její intenzity. Obecně však rytmus zhmotněný v kmitání, dopadech a nárazech, hmatech a úchopech, gestu a výdeších vytvářel podmínky jak pro fokus, tak sledování více jevů najednou, ať se jednalo o jakkoli dimenzovanou výseč reality. 

Atmosféru zhuštění podtrhovala nejen věcná realita umenšeného jeviště a hlediště, především pak dramaturgie večera, přehlídka po sobě jdoucích, samy o sobě nosných, výstupů. Pomyslný spodní proud občas nechal myšlenky odbíhat ke zdrojovým inscenacím, zejména pak ke konfrontaci původně vnímaného tématu a nově vznikajících významů díky přesazení čili vyjmutí akce a jejího uvedení do jiných souvislostí. 

Zásadní roli sehrála živá multiinstrumentální hudba (Štěpán Janoušek, Miloš Klápště). A tepajícím jádrem či středobodem, bez kterého celek jako by nedýchal, byla pro mě pocitově Hana Varadzinová. I na minimalistické časové ploše a na jakékoli pozici dokázala prodchnout a načechrat prostředí, ne sebe-exhibičně, nýbrž jako tmel. Její ve své nezaměnitelnosti fenomenální jevištní přítomnost, zahrnující cit pro hořce-komickou sebeironii a nadsázku, jí dovolovala „jen“ být, reagovat, provokovat, působit. Přirozeně stírala hranice zpěvačky a performerky, její hlas a tělesný výraz, precizní gestická komunikace i partnerství trojího druhu (člověk, prostor, objekt) se pohybovaly v pružně rozkročeném spektru od excentrické po submisivní polohu. S ní vcházel humor, paradox nepodbízivé okázalosti, ať třeba „čarovala“ s cigaretou, nebo v duetu s Michaelou Králikovou „pohazovala“ brambory a „točila“ kabelkou. 

Tvůrčí tým nechal skrze miniatury nahlédnout na svůj různorodě členitý terén, v němž se vyjevily dlouhodobě uplatňované principy, jak dosáhnout scénicky silných výrazových možností, čítající múzickou disponibilitu performera a do úspornosti obroušené prostředky. Od svých počátků zakladatel a vůdčí osobnost uskupení Viliam Dočolomanský podtrhoval důvěru v sílu a účinek přítomného okamžiku. V jednotlivých prvcích a sestavách pohybů se i tentokrát věrně zrcadlilo spolupůsobení odlišných rytmů a napětí v těle v dialogu s vědomým uzemněním, precizní artikulace a kontakt s partnery, bravurní úchopy, přehmaty a dynamické střihy včetně akcentované aktivní nehybnosti. Přesně frázovitý a plastický pohyb se zřetelem k diváckému úhlu pohledu se odrážel i ve způsobu distribuce dechu a přesně vedených souzvucích performerů čili synchronizaci zahrnující i vzájemný dotek očima.

Objektová dramaturgie z většiny čerpala z již zmíněné a v dnešních dnech vysoce aktuální inscenaceCommander. Tematickým průsečíkem by pak mohly být jak vlastnosti vybraných věcí, jako například výsuv, přenosnost, proměnlivost, barevnost, tak primární účelovost vyjádřena slovesy akce typu podepřít (berle), chytit a přitáhnout (prut), zdrtit (kornoutek), přikrýt (kapesník), padnout (brambora), vložit (miska), schovat (kabelka) ad. V největším počtu scénických objektů byl právě zastoupen teleskopický a snadno transportovatelný princip, a to například ve francouzské předloketní berli, rybářském prutu či ukazovátku. Předmět byl precizně fixovanou manipulací pasován do role hybatele čili vznikal oboustranně přelévaný vztah manipulátora a hýbaného. Provázanost živého s neživým atakovalo tušené limity rozsahu pohybu v prostoru. Tyto hranice pak naznačovaly pevné body, dále vyjevovaly tendence k repeticím, které vracely pozornost k výchozímu prvku, čímž stvrzovaly linearitu ale i cykličnost. Sekvence „kmitání“ charakterizovalo nepředvídatelné střídání napětí a rozvolňování. S každým výstupem se zvyšovala úroveň nastolené a postupně rozvíjené energie.    

Komponovaný večer souboru Farma v jeskyni navodil dojem rozvrstvených výkmitů v souhrách, bojích či na cestě a spojil se v asambláž, v níž stvrdil pojem kolektivní tělo a z něho plynoucí společnou odpovědnost za celkový obraz. Každý zde byl tahem štětce, jenž pod jednotnou (sjednocující) technikou vnášel svou intenzitu a vibraci, odstín a uměřenou originalitu. Oscilace – vibrující reminiscence, chvění perspektivy. 

Psáno z premiéry dne 18. prosince 2023, Centrum současného umění DOX Praha. 

Oscilace

Tvůrčí tým

Účinkující: Andrej Štěpita, Hana Varadzinová, Michaela Králiková, Barbora Ješutová, Gioele Coccia, Štěpán Janoušek, Miloš Klápště
Choreografická spolupráce: Kamila Mottlová, Eliška Vavříková
Koncept: Kolektiv Farmy v jeskyni
Light Design: Martin Špetlík
Sound Design: Eva Svobodová
Koprodukce: DOX