Na scéně jsou rozestavěny velká skříň, židle, menší skříňka a konferenční stůl. Uspořádání působí na první pohled konvenčně, až v průběhu představení upoutá pozornost například chybějící noha židle, která ji činí nepoužitelnou. Anebo je i přesto použitelná?
Karásek v určitý moment na nedokonalé stoličce nebezpečně balancuje a pochopitelně padá. Nestabilita se v inscenaci několikrát opakuje. Performer buď užívá poškozený nábytek, anebo jeho rovnováhu porušuje tím, že věci staví do nezvyklých pozic. Skříň je opřená jen o jeden pár nohou, židle stojí na sedáku.
Scény s trochou nadsázky připomínají pohádku Kráska a zvíře. Když se nikdo nedívá, domácí zařízení ožívá a vytváří svůj vlastní svět. Karásek jako by ke vzniku tohoto světa napomáhal, rozehrával jej. Nábytek přestavuje, manipuluje s ním, používá jej jako puzzle a vytváří další a další světy.
Většinu času se prochází po scéně s menší skříňkou nasazenou na hlavě, která díky úchytkám vypadá jako gigantický obličej. Ta, krom toho že musí vytvářet ohromný tlak na krční páteř, umožňuje dělat různé zajímavé „upside down“ pozice.
Není jasné, zda „vtělení se“ do skříňky naznačuje ožití objektů, či naopak to, že se člověk mění v kus dřeva. Autorským záměrem je ukázat, že „každý kus nábytku jedná svým jedinečným způsobem a jejich odlišné tvary a velikosti jim dávají specifické vlastnosti“.
Dosáhnout tohoto záměru se daří, a ještě k větší personifikaci domácího zařízení dochází, když Karásek vytáhne zmenšenou napodobeninu sebe samého a postava s almarou na hlavě a velká skříň jsou ve vzájemné interakci. Postavičku pak vkládá do útrob velké skříně a vzniká replika prostoru, v němž se sám pohybuje.
Paralelu mezi životním prostorem lidí se však dle mého názoru zachytit nepodařilo. Autoři slibují, že divákovi promítnou „celý svět mezi zdmi jednoho obýváku“. Hra za normálních okolností statického prostoru, jakým je (téměř) prázdný obývací pokoj, je sice poměrně vzrušující námět podněcující imaginaci, ale přesah do společenské sféry je zde jen málo patrný.
Performance, ač podnětná, je také po většinu času nedynamická, a proto náročná na pozornost. Chybí zde rovněž tah na branku a není úplně jasné, odkud kam performer ve svém vypravování míří. Nepodařilo se navodit pocit toho, že jednotlivé objekty jsou v prostoru uvězněny a nemohou ho opustit. Téma oživlého nábytku je i přes tyto nedostatky vděčně magické a hravé.
Psáno z online premiéry 10. prosince 2020.
Obývací pokoj
Autor, performer: Lukáš Karásek
Dramaturgie: Viktor Černický
Scénografie, výroba masek: Lukáš Urbanec
Světelný design: Zuzana Režná
Kostýmy: Hynek Petrželka
Produkce: tYhle, Studio ALTA
Premiéra: 10. 12. 2020 (online)
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace