Nebezpečné známosti – V hlavních rolích intriky, lest, zrada i závist...

Nebezpečné známosti (Shino Sakurado, Matthias Kastl, Brittany Haws). Foto: Serghei Gherciu.

Autor Josef Bartoš

Poslední taneční premiéra v ostravském Národním divadle moravskoslezském je dalším promyšleným tahem šéfky baletu Lenky Dřímalové. Nejnovější inscenace souboru Nebezpečné známosti navazuje na své slavné předchůdce jak na divadelních prknech, tak na filmových plátnech. Choreograf Krzysztof Pastor sám přiznává bezprostřední inspiraci filmovým zpracováním z roku 1988, v němž v režii Stephena Frearse zazářily hvězdy světové kinematografie Glenn Close, John Malkovich, Michelle Pfeiffer, Uma Thurman nebo Keanu Reeves. Předloha příběhu o „lehkovážných hrátkách s láskou“, jak zní podtitul ostravské produkce, je však mnohem starší. Je jí stejnojmenný román z roku 1782 francouzského spisovatele Choderlose de Laclose. Předivem ústřední zápletky jsou mezilidské vztahy, konkrétněji jejich temnější odstíny: intriky, lest, závist, zklamání, smutek, zrada; tedy témata věčná, která nikdy nezmizí z našich každodenních životů.

Autor choreografie vsadil zejména na kvalitní obsazení hlavních rolí. Jako proradný a lehkovážný, zároveň však smyslný a okouzlující vikomt de Valmont se představil Koki Nishioka. Jeho souputnicí a důvěrnicí, intrikářkou největšího ražení, se stala Shino Sakurado jako markýza de Merteuil. Vztah plný lásky i nenávisti, přízně i pohrdání podtrhují technicky jisté výkony prvních sólistů ve variacích napříč choreografií. Taneční vyjádření je pak u každého okořeněné prohnaností, samolibostí, ostrostí výrazu i gest, ale také pohrdáním naprosto vším, co je obklopuje. Dramatické momenty však někdy příliš přehrávají, a proto působí spíše pateticky a afektovaně než uvěřitelně, jak se dělo ve scénách zármutku nad ztrátou potajmu milované osoby ve druhém dějství.

První obětí proradných plánů ústřední dvojice je Cecílie de Volanges (Beatriz Fernandez Moreno). V tomto případě se obsazení do role podařilo naprosto perfektně. Fernandez Moreno nejenže svým fyzickým vzezřením působí jako nevinná a cudná dívka, ale rovněž její taneční projev svou křehkostí a lehkostí skutečně vyvolává dojem teprve dospívající dámy z vysokých kruhů. Na jevišti se objeví i její matka madame de Volanges (Aglaja Sawatzki), jež je v Pastorově zpracování – plně v souladu s tím filmovým – spíše upozaděna. Když už získá výraznější prostor, její projev nepůsobí důvěryhodně, zřejmě ve snaze zobrazit chování protektivní matky. Druhou oběť pak představuje madame de Tourvelv podání Sawy Shiratsuki. Sólistka souboru je nepochybně technicky zdatnou tanečnicí, vykreslení charakteru pobožné světice a následně ženy zhrzené láskou k zrádnémumuži se jí při premiérovém uvedení však příliš nezdařilo. Na druhou stranu skutečně není jednoduché dostát geniálnímu výkonu Michelle Pfeiffer ve filmové verzi z roku 1988. Třetí obětí se stává šlechetný a v jádru dobrý člověk rytíř Danceny v interpretaci Sergia Méndeze Romera, u kterého bych mohl jmenovat všechny klady jako u předchozích, avšak mezi zmíněnými vyzrálými osobnostmi jeho role příliš nevynikla.

Pozornost si zaslouží také sbor, který své taneční umění nejvíce uplatňuje v prvním dějství plesových scén, v druhém pak má více významů i podob. Ve sborových pasážích poznáváme důkladnou a precizní práci choreografa, repetitorů, samotných tanečníků, ale i dohled šéfky souboru. Variace netrpěly téměř žádnými interpretačními „kazy“, naopak zcela perfektně a s naprostou samozřejmostí dotvářely kolorit hlavní dějové linky a nepůsobily nadbytečně. Zároveň kvituji, že se choreograf snažil i pohybově zachytit diskutovanou dobu, a tak jeden z nejčastějších prvků plesových scén představují barokní poklony ve všech možných variacích.

Zasazením příběhu do plesové atmosféry Pastor podtrhl charakter rokokové společnosti. Vyhmátl jednu z nejdůležitějších událostí, která představovala dokonalou příležitost k rozvíjení či naopak destrukci mezilidských vztahů. Tímto tahem se autor zároveň zbavil nutnosti převyprávět všechny detaily původní předlohy a mohl věnovat veškerou pozornost hlavní pětici. 

Nebezpečné známosti (Koki Nishioka, Shino Sakurado). Foto: Serghei Gherciu.

Režijní zásah tohoto typu však skýtá i svá rizika, kterým se nevyhnul ani Pastor – děj odvypráví příliš brzy a zbývají už jen zdlouhavé taneční pasáže, jež nenesou žádný význam. Připomínají spíše drezuru vyšlechtěných hřebců, tedy ukázku techniky prvních sólistů namísto rozvíjení myšlenky díla. V takovém případě nepomohou ani exaltované emoce, například při rozchodu vikomta s madame de Tourvel, kdy zoufalství zklamané ženy vyznívá zcela nedůvěryhodně. Podobně tomu je i u finální scény šílenství markýzy de Merteuil v reakci na zprávu o smrti Valmonta, dramatické rozpuštění vlasů kýžený efekt nepřináší.

Díky tomuto zásahu ale umělci získali příležitost prodat své umění naplno. Interpretačně působivé jsou zejména kvartety a kvintety hlavních postav, protkané významotvornými gesty. Pastorova choreografická kompozice klade důraz zejména na čistotu a přehlednost jednotlivých kroků; autor nevrství složité prvky za sebou, ale spíše je nechává doznít do konečků prstů. Taneční fajnšmekr si tak vskutku může vychutnat skvěle ovládnutou techniku klasického tance. 

Oporou taneční kompozici je ta hudební. Skladatel Arturs Maskats se nechává inspirovat dobovou hudbou, která svým zabarvením (zejména v partech, kdy převládají strunné nástroje) vyjadřuje napjatou atmosféru, kdy nevíte, odkud přijde další podlá rána. Doprovod kulminuje zejména ve velkých tanečních pasážích, umně dokresluje například kvartet Valmonta, madame de Tourvel, markýzy de Merteuil a rytíře Dancenyho na konci prvního jednání; jedná se o scénu, v níž se Valmontovi nadobro podaří ukrást srdce madame de Tourvel. Tklivá hudba pak doprovází i závěr tohoto výjevu, kdy Valmont předává markýze ten nejcennější předmět své oběti – malý černý křížek – jako důkaz, že se mu podařilo nemožné, tedy svést tu nejpočestnější ženu v okolí. 

Markýza vše sleduje z vpovzdálí, z vyvýšené plošiny v levé zadní části jeviště, k níž vede pár schodů. Scénografie (Anna Kontek) svou prostou jednoduchostí dává prostor samotnému tanci, kostýmy (rovněž Anna Kontek) pak vkusně podtrhují charaktery jednotlivých postav. Lépe by se ovšem dal zpracovat oděv markýzy ve druhém jednání, jež tančí v jednoduchých rudých šatech. V takových, které lze vidět v každé druhé baletní inscenaci, když má jít o ženu jako symbol výzvy.

Nebezpečné známosti představují druhou premiéru sezony. Vzlety a pády uvedené na podzim minulého roku jsou laděné spíše do stylu současného tance a tanečního divadla (recenzi si můžete přečíst zde). Nová inscenace vytváří dramaturgický protipól a balet Národního divadla moravskoslezského rozšiřuje svůj repertoár o další opus, jehož kvalita tkví zejména v precizních výkonech interpretů.

Psáno z premiéry 7. března 2019, Divadlo Antonína Dvořáka.

Nebezpečné známosti
Choreografie a režie: Krzysztof Pastor
Libreto: Krzysztof Pastor, Arturs Maskats
Hudba: Arturs Maskats
Scéna a kostýmy: Anna Kontek
Světelný design: Krzysztof Pastor, Jan Tranta

Obsazení:
Vikomt de Valmont: Koki Nishioka
Markýza de Merteuil: Shino Sakurado
Madame de Tourvel: Sawa Shiratsuki
Rytíř Danceny: Sergio Méndez Romero
Cecílie de Volanges: Beatriz Fernandez Moreno
Madame de Volanges: Aglaja Sawatzki
Premiéra: 7. 3. 2019