Mu---Tation – Rozdíly modifikace vnímání

Mu---Tation. Foto: Vojtěch Brtnický.

V tomto projektu Marie Gourdain pracovala se sádrovými odlitky částí těla tanečnice Sabiny Bočkové, které opačným přiložením k původní části těla fungují jako fyzický projev povrchové mutace, což šlo už od počátku ruku v ruce s názvem Mu---Tation. Mutace je však proces značně těžko kontrolovatelný.

Bílý prostor jeviště je ve středové vertikále rozdělen instalací z širokých pruhů s magneticky připevněnými artefakty. Celkový obraz evokuje jakýsi závěs předělující dva světy, v nichž se pohybují tři těla. Jejich přeměny se fázují v jednotlivých obrazech, dění se prolíná a následně opakuje. Ona původní těla (tanečníci Sabina Bočková, Radim Klásek a Matthew Rogers), která na počátku jako by hledala sama sebe, prodělávají následně svou mutační přeměnu hned několikrát, a to převážně skrze svůj vztah k odlitkům, kostýmům a prostorovému určení. Postapokalyptická asociace v jevištních obrazech souzní s melancholickým slow synth darkpopem Sáry Vondráškové, jejíž autorská hudební tvorba představení podkresluje. Na premiéře sice nazvučení bojovalo s úrovní hlasitosti, nicméně i tak je hudba tou nejucelenější uměleckou kvalitou tohoto představení.

Sled jednotlivých inscenačních obrazů se totiž postupně stává jakousi mutací své vlastní mutace, postrádající jednotný přístup k tomu, co vlastně lze vnímat jako proces přeměny a co už je transformací neboli proměnou. Lineárnost tohoto dění sledujeme prostřednictvím využívání kostýmu: střídání bílé či černé barvy, svlékání, oblékání jednotlivých kusů oděvu či vystavení těl se zahaleným obličejem v jejich naturální fyzičnosti přímo před diváky. V tomto povrchním proudu se ale předkládané filosofické jinotaje sémioticky udržují pouze v primárních významech, což dává celé inscenaci nádech dobře vypracovaného školního úkolu.

Původní umělecká vize se zřejmě během dlouhého lockdownu značně proměňovala, až došla do finální podoby, která původní mantinely umělecké výzvy značně rozmělnila. Cca v hodině trvání tohoto konvenčně formovaného jevištního tvaru se prostřednictvím povrchní typizace formálně prezentují různé možnosti vnímání fyzického projevu existenční evoluce (mutace, transformace, reinkarnace ad.). Nicméně každý takový jev má svá vlastní pravidla a jejich povrchní významové sjednocování může být pro vnější oko lehce matoucí.

V tomto směru je zavádějící už i akcentování inovativnosti využíváním sádrových odlitků, jež samy o sobě nemají vzhledem ke své nekonkrétnosti v barvě ani tvaru žádnou další hodnotnější funkci než jen prvoplánové připevnění sádrového artefaktu za „neviditelný“ magnet všude možně, a hlavně do rozkroku. Lacinost zastiňuje eventuální vtipnost takových gest a potlačuje výtvarnou i intelektuální rozmanitost protipólů možných diváckých asociací. Vytvoření andělských křídel, díky kterým je možné opustit přízemnost a vznést se k výšinám, jaksi zapadá do bláta marného pachtění pod tíhou vlastního bytí.
Rafinovanost v pohybu je nahrazena využitím „moderních technologií“, respektive přidáním fosforu do barevného nátěru odlitků. V jinak trochu líně podřimujícím light designu inscenace to působí jako tzv. „z nouze ctnost“, ale samozřejmě na diváka nepolíbeného „zázrakem luminiscence“ to může zapůsobit i šokujícím dojmem. Takového návštěvníka divadla snad uchvátí i krátce naznačený videomapping, jehož využití taktéž patří k těm zajímavějším místům v tomto představení.

Mu---Tation při své živé premiéře celkově působilo jaksi nedoladěně až školně. Přestože všichni tři interpreti jsou vynikajícími tanečníky s přirozenou schopností kdykoli naplno rozvinout své jevištní charisma, využitý taneční slovník trpící choreografickou plytkostí a lehkou rytmickou nepřesností je značně omezoval, podobně jako scénické bludiště symbolismů v prázdných podnětech vycpaných vatou intelektuálních významů. Nicméně byl to především Radim Klásek, který dokázal nalézt cestu skrze svou osobitost tanečního výrazu a excelovat tak ve své roli Transformace světa. Odhalená těla Sabiny Bočkové a Matthewa Rogerse fungovala skvěle v estetice výtvarného vnímání díla, další rozměr tohoto primárně provokujícího uměleckého záměru však postrádal hlubší odůvodnění. Pro mutaci nebyla nutná.

Nelze říci, že by potenciál současného kontextu autorského týmu Mu---Tation chyběl, ale vzhledem k rozkolísané úrovni premiéry lze konstatovat jeho nedostatečné využití. Zobrazení situace, kdy divadlo samotné, stejně jako jeho diváci, respektive celá společnost, prochází zásadní proměnou vnímání hodnot, je bezpochyby trefnou metaforou současného světa, ale už jaksi okoukanou. Je možné jej totiž také vnímat jako příklad míry téměř dvouročního diváckého posunu v modifikaci estetického vkusu vůči adekvátní aktuálnosti uměleckého sdělení. To, co by před dvěma lety k zaujetí publika stačilo zdůrazněním puncu inovativnosti jevištní spolupráce těla, objektů a architektury jako výchozích trendů, je dnes zcela zřejmou samozřejmostí standardní performativní produkce. Ta však pohybové umění vnímá pouze skrze jeho fyzickou přítomnost. Nezávislé taneční a pohybové umění by však nemělo zapadat do bažiny tohoto ne-tanečního divadla, neboť pak se jeho umělecká jedinečnost rozplyne v bezbřehosti dalších žánrových možností, které se budou nabízet, podobně jako k tomu došlo u představení Mu---Tation.

Zůstane jen těžko analyzovatelná mutace sebe sama, která vyplynula z intuitivních autorských snah postihnout v minimu jevištního času maximum tematických trendů bez hlubší analýzy jejich podstaty, jejich intelektuální či spirituální hodnoty. Bez vnitřního pochopení a přijmutí těchto podstat tím, že se primárně promítnou jako inspirace do stylizace v konkrétním choreografického rukopisu. I Marie Gourdain by ve své choreografické práci s pohybem potom mohla překročit mantinely své taneční šedivosti, ve kterých nyní stále lehce stagnuje i přesto, že sama sebe nazývá choreografkou.

Psáno z premiéry 11. října 2021 v divadle Ponec.


Mu---Tation

Choreografie, scénografie: Marie Gourdain
Účinkující: Sabina Bočková, Radim Klásek, Matthew Rogers
Světelný design: Zuzana Režná
Hudba: Sára Vondrášková
Kostýmy: Martina Stieglerová
Výroba objektů: Magdaléna Vrábová
Technologie a výroba: Štěpán Hejzlar, Hynek Petrželka
Produkce: tYhle