Míření – Poetické obrazy spředené z jemných vláken

Míření. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Dercsényi

Apollinairovy Kaligramy jsou navíc básně zapsané do obrazů, různých tvarů, jejichž výtvarné uspořádání je pro pochopení veršů zcela zásadní. K tomuto experimentu přivedlo Apollinaira, kromě jeho kubistického a futurologického přesvědčení, také přátelství s Pablem Picassem. Umělcova hra se slovy, překvapivým vizuálním pojetím a souvislostmi samozřejmě v mnohém ovlivnila poezii 20. století, byť nepředstavovala něco úplně objevného, neboť „tvarované“ básně se psaly již v dobách antiky a později i středověku.  

Světelná magie

Hodinová inscenace Míření se soustředí na téma války a lásky. Apollinaire, ač polského původu, byl srdcem, duchem a jazykem Francouz. První světová válka mu získala občanství země, za níž bojoval, když jako dobrovolník vstoupil do francouzského pluku. A právě ozvuky válečného konfliktu jsou hlavní osou dramaturgické výstavby tanečního představení, do něhož se metaforicky spolu s citacemi úryvků básníkových textů, promítá i vztah s Louise de Coligny-Chatillon, jíž se Apollinaire z milostného vzplanutí vyznal ve sbírce Poèmes à Lou. Jejich vášnivý vztah dokladují také stovky dopisů, později dohledávaných a souborně vydaných pod titulem Lettres à Lou. Je škoda (a s ohledem na autorská práva), že se ve stručných informacích o představení nenašlo místo pro uvedení názvů děl, jejichž úryvky v Míření zaznívají, pročež se lze jen dohadovat, odkud slova, která scénické výjevy doprovází, přesně pocházejí.

Zřejmé odkazy na Kaligramy ve smyslu vizuálním tvoří light design Tomáše Morávka, jehož světelná hra reflektorů vykresluje geometrické obrazce trojúhelníku a kuželu, do kterých vstupuje taneční kvarteto neslyšně, zpočátku velmi nenápadně, když se prvotní scény odehrávají v přítmí, za světelnou clonou vymezující dané tvary. Obrysy těl jsou tak nezřetelné a nadto „zamaskované“ pod těžce a hrubě vypadající látkou kostýmů nenápadného zbarvení. Aktéři pomalu, ale jistě odkrývají bolesti, radosti, strachy a rozkoše, prostě vše, co je podkladem Apollinairových básní, které se rozhodla Anna Kroupová ve své choreografii roztančit.

Ve své výpovědi ponechává prostor na doznění sebemenšího tělesného projevu, ať jsou to pohlazení, prostá objetí a doteky, které vyvolávají různé asociace stejně jako deklamovaná poezie, nebo pasáže s razantními pohybovými projevy.

Úlevná objetí

Kroupová jde v básníkových šlépějích – cítí jeho lyrismus, neokázalost i nesmírnou lásku k životu. Scénické obrazy jako by byly spředeny převážně z tenkých vláken pavučin – tento dojem zanechává nejen magické svícení, ale také taneční materie neulpívající na efektním povrchu. Celá produkce je pak zaobalena do pološera a ani kužel tvořený množstvím zářících bodů, jež se postupně přelévají do hlediště, hlediště neoslňuje. 

Od láskyplného objetí, loučení dvou dívek s partnery, se přesouváme do válečné vřavy, kdy do elektronické mixáže pronikají zvuky zbraní a Jakub Kohout s Metodějem Vykydalem se ocitají na bojovém poli. Z přátel se stávají sokové, když se tanečníci od sebe vzdalují a protažené ruce se zasekávají ostře do prostoru – dominantní postoj lze chápat coby ukazatel dalšího směřování. Z postury se však stává smrtonosná zbraň, když performeři na sebe pažemi míří (dle mého soudu tu ještě zbývá čas i prostor pro větší variabilitu, akceleraci, jak pracovat s tímto nastavením těla a paží).

Chlapci bojují o život, padají na zem, aby opět povstali a šli dál (připomínají tak bezděčně aktuální válečný konflikt na Ukrajině). Doma zanechali své lásky, na které vzpomínají a upínají k nim naději na dobré konce. Kateřina Jabůrková a Šárka Říhová vystihují naléhavost gest, tichých žalozpěvů těl zachycujících osamělost a smutek. Dívky nakonec odkládají sukně i přebytečné svršky a zůstávají v černém průsvitném topu s krátkou sukní, a tak případná vaše touha spatřit tanečnice a tanečníky nezahalené do několika vrstev tuhých látek je vyslyšena. Těšíte se z neotřele tvarovaného pohybu, rázného i subtilního dotýkání těl, která do sebe vstřebávají atmosféru pánských a ženských vokálů i ztišené ozvuky Marseillaisy zakomponované do hudební partitury Anny Tretiagové, jež ji živě mixuje za průhledným šálem v pravém zadním rohu. Z přímého a impulsivního zaostřování pohybu se ve finále choreografie navrací k počátečnímu smířlivému, úlevnému objetí, které dává zapomenout na všechny strasti světa…

Tvůrčí tým odvedl v Míření nadstandardní práci, profesionálně ukotvenou ve všech ohledech – dramaturgickém, režijním, choreografickém, interpretačním, scénografickém a hudebním. I proto se navracím k Apollinairovým slovům, jenž říkal, že „ti, kteří se věnují práci s poezií, dělají cosi základního, prvotního a božského“. Domnívám se, že nejen v případě Míření není troufalé tvrdit, že totéž se daří i těm, kdož se věnují tanci.

Psáno z premiéry 21. října 2022, KD Mlejn.

Míření

MANUS Art Collective

Choreografie, koncept: Anna Kroupová
Interpretace: Šárka Říhová, Kateřina Jabůrková, Jakub Kohout, Metoděj Vykydal
Hudba: Anna Tretiagová
Light design: Tomáš Morávek
Dramaturgická spolupráce: Jolana Šturmová
Animace: Jakub Veselý
Kostýmy: Barbora Kotěšovcová
Produkce: Štěpána Nlasa Mfuta, MANUS Art Collective z.s.
Koproduce: KD Mlejn, tep 39, Městské divadlo Varnsdorf, Truhlárna
Projekt vznikl za podpory: Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury