Milostné preludium aneb hledání vlastního úhlu pohledu

Milostné preludium (Martin Dvořák). Foto: Oskar Stolín.

Chopin a Sandová – dva fenomény uměleckého romantismu

Polský skladatel prožil převážnou část svého tvůrčího života ve Francii, kde se seznámil s francouzskou spisovatelkou a feministkou George Sandovou. Jejich nevyvážený a emocemi nabitý vztah dokumentuje řada dopisů především literátky Chopinovi, z nichž vychází autorský text inscenace. Dvacet šest Chopinových preludií v podání významného klavíristy Konstiantyna Tyshka, korepetitora JAMU a Opery Národního divadla v Brně, propojuje jevištní monolog herečky, tanečníka a hudebníka.

Tento jevištní koncept „věčného míjení“ vychází z prostoru, který nabízí jeden podkrovní pokoj rozbitý trámovím, konkrétním mobiliářem, středovým sloupem a vyvýšenou podestou. Ze tří stran jsou rozestavěny židle pro diváky. Architektura zvoleného prostoru nabízí publiku různé pohledy na „hrací plochu“. Toho využívá velmi sofistikovaně režijní pojetí, které propojuje čtyři místa, na nichž se protagonisté míjejí či setkávají. Oni mají na vzájemný vztah svůj vlastní úhel pohledu a současně ho má i divák. Po příchodu do sálu si zvolí židli, na které bude sedět a zvolené sezení mu umožňuje sledovat pouze část prostoru. Někdy se mu jeden či druhý aktér ztratí ze zorného pole a informace vnímá skrze text a hudbu. Tak musí mnohem více zapojit svou představivost a fantazii a mnohé si domýšlet. Každý spatřuje inscenaci z vlastního úhlu pohledu.

Produkce je ve své formě nevyhraněná. Nejedná se ani o drama, ani o taneční představení, ani o koncert. Jde současně o všechny tyto formy vyžadující bezprostřední kontakt s divákem. Milostné preludium připravoval Martin Dvořák – autor námětu, scénáře, režie a choreografie – původně se Zuzanou Bydžovskou. Premiéra se měla uskutečnit 21. března 2020, ale kvůli koronavirové karanténě se představení neuskutečnilo. Nakonec nahradila avizovanou herečku Kateřina Macháčková, dlouholetá členka Divadla pod Palmovkou.

Letmé doteky

Inscenace stojí i padá na osobnostech interpretů a současně tvůrců. Kateřina Macháčková jako George Sandová bilancuje svůj vztah k Chopinovi z pozice zkušenější ženy ve zralém věku, která je v prvé řadě absolutně upřímná a nemá potřebu nic zastírat. Jejím osudovým milencem byl právě Chopin, kterého opravdově a vášnivě milovala. Kateřina Macháčková svým bohatým citlivým herectvím ztělesňuje hlavní motto představení: „Nebojte se nikdy, když vám radí vaše srdce. Srdce nemůže nikdy zklamat.“ (G. Sandová). Zosobňuje spisovatelku jako silnou ženu, vůdčí osobnost. Je pravdivá ve své lásce k Chopinovi, ale má mnoho dalších poloh. Umí být svůdná, koketní, ale i sarkasticky vtipná a racionální. Ona je určujícím průvodcem vztahu, který po svém glosuje. Nese v sobě sílu prožitku, pochopení a smíření. Z jejího hereckého projevu je patrné, že už má leccos „odžito“. Její projev vyvolává nečekané zvraty a silné emoce. Dokáže vtáhnout diváka do svého vnitřního světa, bohatého humorem i smutkem.

Martin Dvořák jako Chopin se vyjadřuje hlavně tancem, i když využívá rovněž mluveného slova a v jednu chvíli praví: „Seznámil jsem se s velmi slavnou osobou, madame Dudevandovou, známou jako George Sand. Popravdě mi není vůbec sympatická. Dokonce je v ní něco, co mě odpuzuje.“ Jednotlivé pohybové sekvence vychází z textu i hudební inspirace. Jsou v podstatě sólovými výstupy – monology. Jen na okamžik dojde k letmému kontaktu s herečkou – ona si položí hlavu do jeho klína, on se letmo dotkne jejích vlasů. Jen jednou se ocitnou v objetí, kdy muž hraje na ženino tělo jako na klavír. Tanec zprostředkovává v tomto případě hlavně emoce. Martin Dvořák má za léta vybudovaný rozpoznatelný choreografický slovník. Velmi důležité jsou pro něj paže, které iniciují pohyb, a tělo je následuje. Využívá i různých přízemních vazeb současného tance, ale nezapře své klasické vzdělání v podobě dlouhých, protažených arabesek a točivých prvků.

Pro Dvořáka byl velmi záludný velmi blízký kontakt s divákem. Téměř jako by se ve svém širokém a dynamickém pohybu nevešel do limitovaného prostoru, ale přesto ho dokázal využít do všech detailů. Důležité a charakteristické se stalo gesto – pohyb ruky k srdci, paže vzpínající se vzhůru… Dvořák je citlivý tanečník, který reaguje na hudbu a její dynamiku, ale i na sílu a význam slova. Martina Dvořáka sleduji již delší dobu. Má svůj vyhraněný pohybový slovník a tím je pro mne „předvídatelný“. Možná by se mohl příště nápaditěji rozvinout do „barevnějšího spektra“.

Hodinu a půl dlouhé představení však diváka drží v napětí a nutí spoluprožívat. Velmi přirozená je i práce s konkrétními a věcnými rekvizitami. Oba tvůrci píší – ona text, on noty – a tyto střípky jejich tvorby jsou přišpendlovány na krovy, aby byly na závěr roztrhány na kousky. Vše souzní – květiny ve váze, sklo, voda, barevné svícení i kostýmy Jindry Rychlé – současné, pohodlné, jen v detailech charakterizující a historizující.

Herečka, tanečník a klavírista – všichni tři nám umožnili dozvědět se víc o dvou slavných milencích, přinesli jejich vášeň v životě i v umění, velké emoce i pohnutí a zamyšlení. Něco jsme se dozvěděli o nich i o sobě.

Psáno z premiéry 23. června 2020, Werichova vila, Praha.

Chopin_Sandová: Milostné preludium
Režie, choreografie, námět a scénář: Martin Dvořák
Režijní a dramaturgická spolupráce: Lucie Hrochová
Hudba: Fryderyk Chopin
Kostýmy: Jindra Rychlá
Účinkují: Kateřina Macháčková, Martin Dvořák a Konstiantyn Tyshko (klavír)
Premiéra: 23. 6. 2020