Man Shape Revised – Choreografická studie genderu

Man Shape Revised (Daniel Raček). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Kocourková

Sólo Man Shape vytvořila norská choreografka Karen Foss v roce 2011 pro Daniela Račeka. Autorka se po letech vrátila ke stejnému pohybovému materiálu, aby v něm nechala vystupovat také ženu: Dan Raček a Martina Hajdyla Lacová jsou členy jejího uskupení Quiet Works, a tak je její tvorba a přístup k pohybu a jeho kvalitě blízký oběma. V jakém kontrastu vyzní totéž tvarosloví v těle muže a ženy, v jejich energii? Bude se vůbec jejich interpretace zásadně lišit? S těmito otázkami přicházeli diváci zhlédnout toto revidované představení uvedené pod hlavičkou skupiny Me-Sa.

Ve Studiu Alta jsme oba protagonisty mohli v choreografii Karen Foss vidět před několika lety ve společensky kritické inscenaci Golden Evil pranýřující pozlátko konzumní společnosti. Man Shape Revised také nepostrádá určitou politickou otázku či náboj, ale k jejímu nalezení se musíme začíst do doprovodného textu. Čistý obraz dvou tančících těl doprovází otázky a problémy, jež choreografka nastoluje. V původním díle vytvořila studii mužnosti na scéně, jejích podob a projevů. Když staví do stejné role tanečnici, vzniká nová konfrontace. „To, co je soukromé, je soukromé. Co když to, co mě definuje, není jen gender? Pro mě existuje jen člověk: bez ohledu na to, jakou podobu na sebe člověk vezme, v první řadě je to jeho konečné označení: je to člověk. Kdybych si mohla vybrat, neměla bych gender vůbec žádný,“ píše Karen Foss.

Odkud se vzal gender

Marně mne napadá, o čem bychom dnes plamenně diskutovali, kdyby pojem gender vůbec nezískal svůj moderní význam a kdyby nikdy nevznikly gender studies (vycházející z teorií sociální konstrukce reality, která se dá aplikovat prakticky na cokoli). Nejprve byl problém popsán jednoduše: pohlaví je objektivní biologická odlišnost, gender je sociální konstrukt, jako takový je společensky podmíněný, může se měnit, může být vnucován, může jím být manipulováno. „Feminita a maskulinita jako projevy genderu jsou výsledkem kulturní regulace chování, pokládaného za sociálně přiměřené danému pohlaví,“ praví Slovník kulturálních studií. A feministická kritika pak šla až ke kořenům a popřela i pojem pohlaví jako takového, protože je od kulturní podmíněnosti není možné oddělit nikdy dokonale (neexistuje žádný pojem bez významu nebo zcela neutrální) – tou cestou šla třeba filozofka Judith Butler. I pojmy, respektive významové obsahy pojmů „femininní“ a „maskulinní“ jsou proměnlivé, podle postmoderního feminismu není ani možné udržet je odděleně, tedy aby jedinec byl definovaný 100% jako femininní nebo maskulinní tvor.

Laicky by se dalo říci, že každý muž má v sobě kus ženského principu a naopak, a poměr obou složek může mít nekonečně mnoho podob. Často se v populárních článcích píše o mnohosti „genderů“, které rozeznávaly některé indiánské kmeny. Neměli bychom ale zapomínat, že euroasijská civilizace je zvyklá uvažovat ve všech svých filozofiích a náboženstvích v ryze duálním principu, a tak nahlížet celý svět, protože tak se ve svých viditelných principech pozorovateli jeví: v archetypálních principech život-smrt, tělo-duše, den-noc, světlo-tma. Analogicky pak vytváří stejnou dualitu i mužský a ženský princip. Jen se to trošku zvrtlo: zatímco třeba v čínské filozofii jsou jin a jang, které často ztotožňujeme s ženským a mužským principem, vnímány jako opačné, ale rovnocenné a doplňující se principy, monoteistická náboženství muže povýšila trvale nad ženu. A to je ten tisíce let podporovaný pohled, proti němuž feminismus ve skutečnosti bojuje. Radikální feminismus pak prosazuje úplné potlačení genderu a pohlaví, do důsledku.

Ale stát se androgynním, neurčitým, bezpohlavním jedincem, to předpokládám ani choreografka Karen Foss nechce, a když píše, že nechce být kategorizována jako žena, nebo muž, myslí spíše na ono proměnlivé rozložení feminity a maskulinity. O filozofii a sociologii se dobře uvažuje, ale o poznání hůře tančí, protože tanec není nástrojem racia, ale pocitu. Teoretický rámec si musíme kolem performance dostavět sami, choreografie nám v tom nepomůže. V ní nám tanečníci nabízejí zcela jiné otázky:

Čím se cítím být a jak se vůbec cítí moje tělo při tanci? Přemýšlím o tom, jestli jsou moje pohyby prodchnuté ženskou, nebo mužskou energií? Přenáší se mé cítění/necítění na diváka? Dokážu se oprostit od toho, jestli je mé tělo ženské, nebo mužské, a dokáže to i on? Musí nutně mužské tělo „vysílat“ energii mužskou a ženské ženskou? Spíše tak vnímáme přítomnost genderu v tanci, v rovině emocí a vjemů – které jsou samozřejmě individuální na straně performera i diváka. Ten představení nevnímá skrze hmat a lokomoci jako tanečník, ale zrakem jako obraz. Ve šťastných případech pak vnímá tanečníkovu energii, což je i případ představení, k němuž se obloukem vracím.

Jedna choreografie, dva principy

Man Shape Revised je v této podobě studií maskulinity a feminity, bez ohledu na to, že žena a muž tančí tutéž choreografii. Daniel Raček vprostřed svého sóla říká, že chodí ven dělat ty „mužské“ věci. Ale nakonec předvádí nejen ty, které jsou jeho genderu společností typicky přisouzeny. Je to však lhostejné. Má pružné tělo dravce, sílu i postřeh, a i když si oblékne saténovou košili v béžovo růžové barvě, naprosto nijak to nemůže ovlivnit jeho mužskou energii. Maskulinita je ukryta v síle pohybu, v jeho výbušnosti, jeho razanci, vnitřní agresivitě.

Na prázdné scéně je umístěno jen několik oblých kamenů, jinak je prázdná jako hřiště. Tanečník předstupuje bez vyzývavosti do volného prostoru, stáhne se v kontrakci, ale nevyskočí v útoku, začne se pružně pohybovat, jako kdyby zkoumal možnosti svého těla. Možná vidíme okamžik probuzení, protahující se zvíře za svítání. Čisté uspokojení z pomalého plynulého pohybu a vlastní síly. Tanec v prostoru je dynamický, nesměřuje k zemi, ale do vzduchu a do prostoru, energie není uzavřená, ale plyne volně, choreografie nemá čitelný smysl, nabízí však pocit, závrať letu s rozpřaženými pažemi. Poskoky jsou jako do extrému dovedená klackovská chůze. Když přijde na ovládnutí zvukové krajiny, jakýsi souboj se zvukařem, objevuje se téma manipulace, kontroly a muž znejistí, když nejsou jeho příkazy uposlechnuty, vkládá energii do siláckého gesta. Konkrétnější je obraz, kdy se tanečník v různých ležérních pozicích opírá o zeď a poslouchá krátký řev elektrické kytary. To je ta správná chlapská muzika… V pohybovém narativu dojde také na bojovné postavení a animální řev samce, na divoké skoky a převaly, které Raček předvádí s neochvějnou lehkostí a samozřejmostí. Ale stejně tak i na nejisté postávání, na nervózní pohyby, které zdánlivě degradují muže v jeho síle.

Jak je na tom tanečnice, která přebírá maskulinní pohyby, ale disponuje éterickým a elegantním zjevem? Nabízí pohled na úplně jinou kvalitu. Tam, kde byl muž gepardem, je žena laní. Martina Hajdyla Lacová má podobně jako Nataša Novotná v těle zakořeněnou krásu akademického tvarosloví, jakkoli současné jsou choreografie nebo improvizace, které tančí. Linie pohybu a plynulost dominuje, po špičkách jde s tak dokonale klenutými nárty... Přemýšlím, jak dalece deformovaný by musel být pohyb, aby v jejím podání přestal být esteticky přitažlivý. Neznamená to, že by nedokázala vyburcovat vnitřní agresivitu, nebo že by jí divák neuvěřil chuť k soupeření a vztek. Ale v tomto případě je rozdíl v energii, akcentech pohybu, jiné úrovni jeho plynulosti tak markantní, že nemůžete zaměnit, kdo na scéně je muž a kdo žena. I když si pohrávají s emocemi, které jsou společností přisuzované jako typické pro opačný gender (nebo pohlaví). Závěr choreografie je takovou humornou tečkou, už ne pohybovou, ale psychologickou. Zatímco muž marně hledá východisko v neřešitelném problému, žena zvolí jednoduchou pragmatickou cestu menšího odporu. V originální choreografii se ovšem Danu Račekovi podařilo kamennou mohylu postavit…

Tanečníci, kteří si navzájem půjčují atributy ze svých světů, nám můžou být inspirací. Mohli bychom otevřít debatu o tom, do jaké míry je patologické utlumovat v mužích citlivost a schopnost sdílet emoce (zdá se, že alespoň tanečníci jsou toho ušetřeni, protože na scéně je pro emoce vždy volný prostor), a naopak do jaké míry škodí potlačování agresivnější a vůdcovské stránky uvnitř ženy. Pokud ustoupíme z akademické půdy k intuitivnímu světu duchovního hledání, rozmáhá se poslední dobou názor, že žena se opravdu stane ženou tehdy, když objeví a přijme muže v sobě, a naopak. Tak jako to choreografie dovoluje našim tanečníkům na jevišti. Podpořit ženu v hledání maskulinního prvku a muže v objevování vnitřní ženy, k tomu zřejmě choreografka intuitivně dochází. Ale pardon, tanečníci prostě nejsou bez genderu ani bez pohlaví, a ještě hodně dlouho nebudou. Ostatně s žádostí, aby lidé „měli svatý pokoj“ a byli respektováni, to přece nijak v rozporu není.

Psáno z premiéry 17. května 2019, Studio Alta.

Man Shape Revised
Interpretace: Martina Hajdyla Lacová, Daniel Raček
Koncept: Karen Foss, Daniel Raček
Hudba: Jørgen Knudsen
Hudba a text man shape/2019: Lærke Grøndved
Hudební aranž a produkce: Leon Muraglia
Text: Leon Muraglia, Lærke Grøntved a Karen Foss
Světelný design, scénografie: Sigve Sælensminde, Katarina Ďuricová
Video: Vibeke Heide
Producent: kf Quiet Works, MESA/ Karolína Hejnová
Premiéra: 13. 4. 2019, Bratislava, Nu Dance Fest
Česká premiéra: 17. 5. 2019, Studio Alta